Milostná
Líbám Tě, líbám, do Tvých těla zákoutí
kůži vroucí, žiji prstu svého poutí
cestuji, od hlavy až k černým lesům
blízko podobou, však daleká cesta k vlasům
polibků oceán směřuji k Tvým hájům
Tvé oči blyští se jak čepele samurajům
i Ty, jediná na mém seznamu milování
vzpínám se jak zraněný kůň bez kování
snad abych se Ti zavděčil, smáčím
svá ústa u Tvých vod, vláčím
se jako ztroskotanec hebkou pouští
a oáza klidu, obepnutá temným houštím
tvé nohy jako duha končící v nedohlednu
při Tvém teple zářím, pýřím, blednu
v závisti a nenávisti k žárlivosti
nejsem ten, co se rád Tvé lásky postí
ach, jak hladím tvé rozpálené tváře
ta Amorova hra, na rybu a na vodnáře
kdy do svých dlaní sbíráš, šupiny líbáš
jednu po druhe, do roztrhání těla, hlídáš
své mravy už tak zčásti padlé
podle sune se pod kůži zvadlé
listoví jiných soků, snad i marných snah
jejich chlípné touhy, obrativší se rázem v prach
chci Tě uzamknout do rudé cely, celou
ne rozumem, jak srdce velí, skvělou
serenádu na ztrhané struny zahrát zná
kdož probudí se v náručí Tvém ze včerejšího sna
ach má Afrodité, vládkyně svého kraje
jablko v klíně, hlava má, jak vzkvétá, zraje
zmítá se v křečích slasti, nad propastí
míchá nápoj lásky, války růží, s láskyplnou strastí
Ó vy květy růžové, k vám vznáším otázku
proč lidé zapomínaj, kašlou na lásku
proč ráj doteků vytlačuje pravý cit
jako by rozum srdce zůstal krví smyt
však svědomí táhne těla od sebe hned
jediný důvod, proč dvou milujících lidí svět
obejde se bez komparsu, nenechá šrámy na duši
zbyde pochyba, proč jsou muži z Marsu a ženy patří Venuši
kdo otázku zodpoví? já už těžko, panna má chléb drobí
by nasytila tisíc vran přiletivších ze záhrobí
však dřív než pohlédla, líbala, odešlá v dál
a já pravý cit aň svět dotyků nepoznal
Má bohyně, mea culpa, mea maxima culpa...
|