„Vstávej, lenochu, než ti pacholci rozeberou zásoby na zimu.“
Sifar ví, jak mě potěšit. Je zase v plný síle a šklebí se na lazara.
„Já na Alberg nepatřím,“ bráním se.
„Dělej, jak myslíš, ale teď se postarat musíš. Všichni jsou jak na trní, chlapi ve stáji i báby v kuchyni. Nikdo nemá rád nejistotu. Ty vaše spory nepřišly v dobrých časech.“
„Já přece žádný boje nevyhledával, nepamatuješ?“
„Píchnul´s Zirtymu a mohl´s odjet, ale neudělal jsi to. Z nějakého důvodu ses vrátil i po tom přepadení dvorce. Rval ses s Delvarem kvůli té ženské, nelži, že ne. Možná to sám nevidíš, ale seš tu zadráplej. A teď tě Alberg potřebuje. Tak se nechovej jako pitomec.“
„Už dávno nevím, jak to tu chodí. A poslouchat mě nebudou, cizáka a parchanta k tomu. Těžko zapomenout, jak tu do mě nedávno všichni bušili. Sakra, já se přece nevyhýbám zodpovědnosti! Jenom se nechci někde uvázat na zbytek života.“
„A co s tou „divnou“? Tu nám tu necháš?“
„Odešla?“ leknu se.
„Zavřela se v chýši po vědmě. Našinci ji tu nevidí rádi, nosí smůlu. Zirty se neměl zaplétat s Dolou. Obrana území se má řešit po vojensku a ne škemrat ochranu na duchovi. Kdyby mě poslechli…“
„Sifare, nejsem tu už doma a nechci na Albergu trčet do smrti. Ale teď neuteču, jasný? Postarám se. Slibuju. Za Manon zajdu, rozhodne se sama.“
„Jestli jsi čekal na správnej okamžik, kdy si ji připoutat k sobě, tak jsi ho už minul. Dávej si bacha, něco se naučila, ať tě ty její čáry nesemelou.“
Sifar ustaraně krčí nos, ale mně jeho řeči vrásky nedělají. Kolem krku mi asi nepadne, ale já tý ženský věřím. A není to jen tím, že v zádech stále cítím podezřívavé oči Doly.
Zmátořil jsem se celkem rychle. Chlapi makají naplno, ale mně za zády se jim protáčí kyselý ksichty a po každým rozkazu visí očima na Sifarovi, zda se mnou souhlasí. Vztekám se a hulákám, ale dokud si nerozedřu ruce stejně jako oni, jsem pro ně jen kmán, co mu dvorec neprávem spadl do klína. Poddá se to, jak by ne. Jen co zešedivím.

A přesto je nesrovnatelně lehčí honit se, hádat a sem tam pěstí prosadit svůj názor než brát shrbený za kliku odřených dveří a vejít tam, kde nejsem vítán. Černá hříva se jí kroutí kolem tváře jak výhonky trnitýho keře. Jedovaté na dotek. Nemluví, neprosí a ven vychází jen za tmy. Uvnitř chýšky vzduch trpce voní, kysele smutkem a hořce samotou. Kdo jí to provedl?
Kdo asi.
„Co tě žere a trápí, pane na Albergu, že´s našel cestu ke mně?“
„Myslel jsem…“
Spíš nemyslel. Aspoň ne hlavou.
„Na co? Jsem snad tvůj majetek, že jsi zabil Delvara? Mám ti být vděčná?“
„Ne. Proč jsi taková?“
„Jaká? Divná? Zlá? Vadí ti, že zde zůstávám?“
„Vůbec ne.“
Sakra, tápu, rukama bezděky prohrabávám runový kameny, co se válí na stolku. Nerozumím jí. Co jsem proved´? Vyléčila jednomu z chlapů žaludeční vředy, pomohla na svět hříběti, co lezlo zadkem dopředu, ženským prý vykládá budoucnost. Měli jsme společnou řeč, sourozenci po hříchu. Bejvávalo.
„Dozvěděla ses, co se stalo s tvojí matkou?“
„Čaroděj dokázal jen ohraničit místo, kde Dola setrvává, ale poznat… poznat ji nedokáže.“
„To je mi líto.“
„Nemusí, jsou ještě způsoby… Nebudu zneužívat tvé pohostinnosti dlouho, mám před sebou dlouhou cestu.“
„Manon, k čertu! Co to vykládáš za nesmysly?“
Křičím na ni. Ačkoli je to to poslední, co chci dělat. Když mi byla za sestru, šlo všechno líp. Hm, všechno ne, některý moje představy… no nic. Proč se s ní nedá mluvit jednoduše jako se Sifarem?
„Jsem rád, že tě tu máme, jsi potřebná. Říkali mi, jak jsi pomohla…“
„Seženu vám jinou vědmu, čaroděj bude o někom vědět.“
„Tak… ano, rozhodni se sama.“
Odejde, vím to. Odejde, ať udělám cokoli. Tím pádem neudělám nic.
„A Eriku… víš, patříš sem, věř mi. Doma jsme tam, kde nám na něčem záleží.“
Takže jí tady na ničem nezáleží. Pochopil jsem. Stačí mi to říct jednou.

Už je to dva týdny, co každý večer zírám z okna ve snaze spatřit sivýho koně. Marně. Už se pase na jiných loukách.
Zdálky kolem dvorce brousili Jurasovi poskoci. Nenápadní jak lišky u kurníku. S pár jsme ošklivě zatočili. Oko za oko, ne? Pytlačící vesničany nelovím. Ale škodnou, co útočí ze zálohy? Bez zaváhání. Zirtyho kuše jsou fakt třída. Aspoň je na chvíli klid. Mezi chlapama jdou zvěsti, že opět krajem chodí Dola. Nebojím se. Osudu jsem zavřel hubu. Má, co chtěl. A ona taky.
Jedno ráno mě probudí pobledlý slunce a já se slastně hřeju v jeho teple jak kocouři na zápraží. Tehdy mi to dojde. Zadráplej napořád.

Možná mě pálí dobrý bidlo. Anebo není tak dobrý, jak by mohlo.
Hledat Dolu je jak hledat v kupce sena včelí žihadlo. Honím mlhu po kopcích, až jsem pro smích krkavcům. Jsou i jiný cesty. Vypíchnu žlutookýmu klidně i tu třetí bulvu, jestli mi nepoví, kde ji hledat.    
Nepověděl. Pošimral jsem mu bradu špičkou z kuše. Trapnej nápad. Zkroucenej v křeči jsem o tom měl dost času přemýšlet. Hajzl jeden. Jeden se ho přijde slušně zeptat a on hned vytáhne kouzla, zmetek. Prý už Manon stejně neuvidím. No, já jsem optimista.
Možná nepoznám ženskou, co jí chci víc než cokoli jinýho, ale sivýho šimla si nespletu. Chodí pít k prameni. Plachej jak mladá veverka. Blbnu. Neberu si holky do postele a v noci vykecávám s černohřívou hajtrou při měsíčku. Zoufalej touhou. Kocovina neúspěchu mi otravuje krev. Ještě chvíli a stane se ze mě... Delvar.

„Dola je před branou! Hej, slyšíte?“
„Nenech ji odejít!“ volám a beru schody po třech.
Mumlá si ty stokrát profláklý rady a do nejistotou rozšířených očí šeptá věštby. Neprotivit se osudu. Žít v souladu s předpovědí. Svolného osud vede, vzpurného vleče. Jasně. Krok za krokem, až do hrobu.
„Kde ji najdu?“
„Eriku, tvá cesta je plná důležitých rozhodnutí…“
„Kde je?“
„Koho postrádáš, člověče?“
„Manon přece.“
„Už žádná taková není.“
Teď to vidím, šedivý šál ukrývá háďata černých vlasů a v průsvitné tváři jiný oči. Jak mohla…
„Jak jsi mi to mohla udělat?“
„Stát se Dolou je poslání, dlužím...“
„Co to s tebou je? Držela bys Delvarovi, vyměnila lidskou podobu za přízrak v mlze… vážně je tohle tvůj osud? Pochybuju. Kážeš pokoru a sama konáš, jak se ti to hodí.“
„K čemu ten vztek?“ ptá se tiše, vrásky na čele a oči u země.
„Vrať se. Vrať se… ke mně. Můžeš?“
Co to mělo být? Pozvání na návštěvu? Žádost o ruku? Sám nevím. Jestli se proměnila napořád, to je zlý. Ne, určitě je šance, jak to změnit. Změnit osud? No bóže, už jsem jel ve větším hazardu.
„Hej, nemáte co na práci?“ rozháním okounějící obecenstvo.
Šourají se pryč a zvědavost jim vytáčí krky do strany. Lačně pozorují Dolu, jinou než dřív.
Beru její bradu do ruky. Padne mi akorát do dlaně.
„Chtěla jsem… ale už nemohu, je pozdě, vracet se.“
„To ten žlutookej ďábel, co? Nechala ses zaklít? Navždy?“
„Nechala jsem se zabít,“ odvětí suše, „provedl mě magickou změnou, abych se stala právoplatnou Dolou a ne nějakým strašidlem u brodu nebo rozcestí. Byla to mé přání, má volba.“
„Řekni mi to na rovinu, je nějaká cesta zpět? Existuje jakákoli možnost, že by ses stala zase člověkem? Protože jestli jo, tak mě nic nezastaví. Rozumíš? Něco jsi se mnou provedla. Nemůžu bez tebe vůbec žít.“
Tak a je to venku. A ani to nebolelo.
Dole - Manon tečou slzy. Dobrý znamení, ne? Doufám.
„Vážně bys chtěl?“
Zuřivě kývu, až mi odstávají uši. Udělám cokoli, vypravím se na draka, propíchnu mágovi všechny troje oči, srovnám se zemí celé město, budu bojovat se stovkou nepřátel, zvládnu…
„Musel bys mne zabít.“
„Cože?“
„Není to hezký pohled, viď? Na toho, komu vrážíš meč do ledví. Magická přeměna je složitá a značně nejistá záležitost. Když se něco zvrtne, magie zahubí všechny zúčastněné. A já… bojím se, Eriku. Jsem hloupá a bojím se další proměny.“
„To má být ten jediný způsob? Zabít tě?“ ptám se zděšeně.
„Tak a teď to víš. Osud je občas pěkná svi… překvapení, co? Rozlučme se. Budu nad tebou bdít a chránit tě, ale to ty jistě víš.“
„Já… udělám to,“ chraptím.
„Uděláš co?“
„Zabiju tě. Jestli to tak chceš, Manon.“
„Ano,“ vydechla.
Co je slib v kostele oproti závazku smrti?
 
Do města jedu shrbený, na ramenou tíhu rozhodnutí. Sivák běží na dlouhé oprati drobným klusem, hlavu u země. Smutný průvod. Omšelý dům ve skále nás vítá pátravýma očima. Čaroděj mlčí. Pochopil? Vzkázala mu? V podzemních chodbách vane ledový vzduch. Je jen jeho vina, že mám po těle husí kůži a dlaně se mi potí.
Nevnímám obrazce na stěnách ani rituální kresby na podlaze. Svíce blikají a místností čpí pach hadího oleje.
„Neopouštěj mě…“
Drží mě v šachu dvě zorničky, obrovské strachem a nadějí. Kéž mi nezmizí.
Manon se svléká, kousek po kousku. Pohled mi klouže k bílým ramenům a dál a níž… ale nesmím opustit ty černý oči, vím. Dlouhý úzký nůž se zářezy v rukojeti mi téměř vypadne z ruky, jak je těžký. Sklopím k němu zrak. Co se to chystám, probůh, provést? 
Bojím se. Tak jako nikdy. A ona sama vede mou ruku k srdci. Ukazuje mi cestu, ale bodnout musím sám.
Výkřik, tělo prohnuté jako luk a krev valící se z rány pod prsem… a víc už nic. Omdlel jsem.
Ve snu jsem sedlal sivého koně a hnal ho přes pole a louky, dokud se nezchvátil. Trpícího jsem jej musel podříznout...

Vzbudil mne vlastní křik.
Vzbudila mne černá hříva na polštáři.
„Jsem nahá, ne, že zneužijete situace, pane z Albergu,“ tahá mě za vlasy, kruhy pod očima, ale živá.
„Jste pro mne jako rodná sestra, drahá Manon,“ šklebím se na ni, „i když na ducha jste dost těžká, ležíte mi na ruce.“
„Tss… duchové dokáží být pěkně mstiví, když na to přijde,“ mhouří na mě přísně, „s nimi si neradno zahrávat.“
„Já si nechci hrát, já bych chtěl s duchem dělat úplně jiný věci…“ mumlám a bloudím rukama po místech, kde jsem včera zanechal jizvy.
A zbytek rána už se obejde beze slov.
                                                                                    ***

Netuším, jaký osud mám před sebou. Ale vím, odkud pocházím a s kým mu kráčím vstříc. Takže pohoda. Ne zrovna každej den, ale co by byl život bez starostí, ne? Mám, co jsem chtěl, takže každej průser jde na mou hlavu.
No a já jsem rád.