Je to už skoro 3 roky, co nám měli měnit stará dřevěná okna za plastová. Jenže byt bylo třeba důkladně připravit, od oken přestěhovat a jinde v bytě zakrýt nábytek. Pak měl následovat veleúklid a uvedení bytu do obyvatelného stavu. Pro mě, trpícího depresemi, byla taková akce nezvládnutelnou pohromou. I v našem domě bydlí staří lidé, ale všichni mají děti a vnoučata. Já mám jen bráchu v Havířově, kterému je 80 let a přítelkyni v Jeseníku, které je 67. Na Pečovatelskou službu jsem se spolehnout nemohl, ale aspoň mi poslali po pečovatelce leták z Domova Sue Ryder (celkem známé zařízení, ale spojení je tam hrozné). V letáku nabízeli službu osobních asistentů, kteří chodí za klienty do bytů. Takže jsem do toho slovutného Domova zavolal. Zbytečně. Příslušná vedoucí měla dovolenou a nezastupoval ji nikdo. Holt, nejsou lidi (kteří by pracovali za mzdu blízkou minimální).
      Pak jsem zavolal na Sociální odbor Městského úřadu Praha 4. Tam mi řekli, že asistentskou službu poskytují různá občanská sdružení a sdělili mi jednu šikovnou internetovou adresu. Ještě ji mám někde schovanou… mezi asi tisícem Oblíbených stránek uspořádaných do mnoha adresářů.
      Začal jsem tedy obvolávat občanská sdružení, nabízející asistentskou službu. Zpočátku mě všude odmítali. Že prý tuto službu poskytují jen mentálně postiženým, což já, tuším, zatím ještě nejsem, i když Alzheimer zvolna, ale jistě klepe na mé dveře.
      Asi po pěti neúspěšných pokusech jsem se dovolal do občanského sdružení Hewer, kde mentální postižení u svých klientů nepožadovali. Okamžitě jsem projevil zájem.
      Přišly ke mně dvě ženské. Jedna starší, ale dokonale upravená, se supermoderními brýlemi, zjevně manažerka. Ta druhá byla nejspíš do počtu nebo jako ženský bodyguard. Manažerka mně předala 2 exempláře smlouvy. Komentoval jsem to takto:
      „Já jsem v takové situaci, že vám to podepíšu bez čtení, protože toho asistenta potřebuji opravdu rychle.“ Termín výměny oken se kvapem blížil a já jsem schopen přestěhovat leda tak židli, ale už nikoliv na ni vylézt – točí se mi hlava. Jak bych v takovém stavu měl stěhovat nábytek?
      Ženské z Heweru odešly a já si v klidu přečetl kopii smlouvy, kterou jsem jim podepsal. Byla to normální, poctivá smlouva, bez jakéhokoliv náznaku nějakého podrazu, například obávané doložky psané tak malým písmem, že je starší člověk prostě nepřečte.
      Za pár dní se mi, nejdřív telefonicky, ozval asistent. Jirka. Bydlel na Budějovické, což se ukázalo zásadní výhodou, protože do účtovaného času se počítá i cesta ke klientovi a zpět. Přitom z Budějovické je to 1 stanice metrem.
      Před výměnou oken se konala ještě informační domovní schůze se zástupci dodavatele. Já na ni Jirku pozval, aby věděl, do čeho jde. Nebránil se tomu. Všechny potřebné práce před a po výměně oken udělal osobně. Jen mi nedokázal zajistit ubytování. Já mám sice na Lhotce vnuka z bratrovy strany, ale tam žijí v bytě 1+1 čtyři osoby. Tam bych určitě zešílel z lidí.
      Jirka to zkoušel i v Pečovatelské službě – mají přece své slavné Pečovatelské domy. Jeden z nich – v Jílovské – je přímo určen pro krátkodobé a odlehčovací pobyty. Leč i tam bylo plno.
      Nakonec pomohla sousedka, která v našem domě bydlí už od války a znala mě už jako děcko. Při výměně je totiž byt úplně bez oken jen asi 3 hodiny. Pak už tam nahrubo namontují ta nová. Kritickou dobu jsem tedy pobýval na židli u sousedky. Je jí skoro 80 let, ale je ještě čilá a okna u ní vyměňovali jiný den než u mě. Stěhování nábytku ji zajistil syn.
      Průběh samotné výměny oken jsem již popsal v samostatném příspěvku… jen ho najít…
      Ještě písnička na závěr – jeden ze mnou aranžovaných šlágrů z první republiky. Bude chvilku trvat, než nějakou pěknou vyberu…