Svět II., aneb pohled okem zrozence z hvězd.

Svět, to je koule co se točí. Bydlí na ni lidé. Chodí si sem a tam a pobroukávají si své životy. Svět se točí už miliardy let. Ale to pouze MY lidé jsme si omezili otáčky na roky. Svět se přehoupl do další tisícovky. Jakých bylo uplynulých tisíc let?? Předchozí století?? Desetiletí?? Poslední rok milénia? Poslední den??! Pěkně jsme to roztočili MY lidé. Vraždili jsme se pro vznešený ideál církve a přitom sami nevěřili. Ničili si inteligenci a zatracovali povolané. Vyhrávali a prohrávali bitvy a přitom si nikdo nikdy neuvědomil, že s jediným ztraceným životem všechny vznešené ideály pozbývají smyslu. Naučili se lepším intrikám, faulům, skokům, myšlení. Prostě jsme dělali pouze to, čím nás otec příroda naučil a co do nás vložil. Touhu přežít! Být rychlejší, silnější, houževnatější, úskočnější než nepřítel. Nepovolaným nadělil sílu myšlenek, moudrosti. Povolaným sílu a moc. Kam se ten svět roztočil??!         

            Roztočil se prostě tam, kam jsme ho my, vůdcové tvorstva nasměrovali. Nasměrovali jsme ho ale správně, když jsme si upalovali elitu a šlapali po vědění? A co teprve uplynulé století. Jediný výstřel a o osudu miliónu lidí bylo rozhodnuto. Jediná ideologie a širé stepi poznali člověka a jeho díla. Kdo řídil svět během let, ne tak dalekých?! Hromotluk s IQ přes 170?? Sbor zvolených?? Jakýž to omyl. Zakomplexovaný, neschopný malíř, „geniální“ jazykovědec, pedofilní rolník. Tři muži a jejich moc. Tři muži a jejich ideologie. Díky nim jsme se rozdělili na černé, bílé, žluté, židy, cikány… Rozdělili jsme se na zaostalý východ a bohatý západ. Postavili jsme si nejželeznější oponu, jakou divadla světa viděli. Hráli jsme příšerné hry! Strašné hry pod rudým dozorem. Během těchto let jsme málem zapomněli na vlastní hrdost, dějiny, kulturu. Nechávali jsme si vnutit scénáře ze správného stroje. Bojovníci za svobodu, inteligence, vlastenci, svobodní lidé byli ničeni a potíráni za vlastní identitu. Odpor byl vždy potlačen …

            Je podzim a padá první sníh. Je podzim a svět je převrácen novými myšlenkami, které vypluli na povrch. Lidé již nechtějí být ovce. Přestávají se tupě pást na rudé louce a začínají toužit po nových pastýřích. Vše se mění v duchu revoluce. Sametové revoluce. Hedvábné šátky, vlající vlajky, cinkající klíče, hrdí sokolové. Studenti mění režim. Studenti již nechtějí hrát hloupé hry. Mají na víc, jsou přeci herci. Včele s dramatikem oprašují staré morální principy postavené na „vratkých“ prvorepublikovéch základech. Pravda vítězí!!

            Je zima a po sněhu ani památky. Je zima, leden 2001. Ze vznostných ideálů existuje  republika Česká mířící dlouhými kroky do náruče matky Evropy. S principy demokracie se setkáváme na každém kroku, cenzura neexistuje a lidé již nejsou tupé stádo. Nenechávají sebou vláčet. Alespoň si to myslí! Prvorepublikové hodnoty opět začínají ztrácet svůj glanc. Prioritou jsou peníze, moc. Touha ovládat, vlastnit, řídit. Naučili jsme se chodit přes mrtvoly a to jsme svobodní?! Vedeme opět války. Války né mezi národy, ale války mezi sebou. Mezi lidmi navzájem. Jací tedy jsme po těch klopotných, báječných, krvavých tisíci, sta, deseti lety?! Po posledním roku a dni?! Jací jsou lidé?!

            Jsem zrozenec z hvězd a na závěr se čeká, že napíši, že lidé jsou hloupí a že to někdo ví. Drahý čtenáři. Lidé budou pěkní blbci, pokud se ani z nedávné historie nepoučí!! Doufám drahý čtenáři, že ty to taky víš…