„Drahý D.
souzním s tvými slovy a vnímám tvoje hluboké otevření, zároveň sílu, kterou tě Matka mnoha podob prostupuje a přetváří. Ano, ona má tu moc a její síla je podivuhodná, je to malé šílenství v nás, které je s Boží milostí započato. Říkám tomu přeskládaní, kdy je staré a nepotřebné uchopeno a proměněno. Věci dostávají nový, často úplně nepochopitelný, řád.
Pro mě se stal velice silným okamžikem onen moment na nádraží bezprostředně po návratu z Kvíny, odkud jsem si uvědomil onu sílu prožitku, krajinu kolem sebe a prostředí ve kterém se nacházím. Stále mě tento pocit provází v podobě poblouznění, kdy mám na dosah ruky překrásnou přírodu, chudý kraj a poutníka s kterým jsem spojen velice silným poutem. Má mysl by chtěla tohle pouto uchopit, zaškatulkovat a utřídit, ale nestačí na tu ohromnou sílu a podivuhodnost, která mě s tebou spojuje. Dnes se mi v této souvislosti vybavil Šivův tanec, který ničí staré a přináší nové, následně vede k prozření a celistvosti.

Večer jsem byl na terapii, kterou jsem nově pojmenoval poradnou, což dává věcem tam prožitým lidštější pohled, neb bláznovství je jen jistým projevem pro tento vytvořený svět a nejsem si úplně jistý, zda to co prožívám je šílenstvím a neměl bych tímto slovem spíše označit návštěvu supermarketu. Jsou to pouze jisté projevy vymykající se pravidlům společnosti, která spočívá v nevědomosti. Práce to byla náročná, ale stále více cítím, jak pronikám k podstatě přes to nelibé, přitom tolik známé a používané. Nepřestávám věřit v hloubku, ze které se vynoří souvislosti a pochopení. Chce to přesně onu trpělivost, o které se zmiňuješ a kterou cítím v naší vzájemné podpoře. S nocí jsem se navrátil domů, abych se vyležel z nachlazení, které mě přemohlo. Budu tedy o víkendu odpočívat a sbírat síly i poznání k dalšímu konání.“

Měl jsem přes všechny své životní nezdary a trable plynoucí z vlastních iluzí jedno nesmírné životní štěstí. Potkal jsem člověka, kterého s láskou mohu označit jako věčného přítele a světce. To on je autorem tohoto dopisu. Živoucí světci se však nerodí ze svatých matek, naopak rodí se nešťastným matkám, rodí se do rodin zatížených generačními spory, bývají to často přecitlivělí mrzáčci, nebo naopak obhroublí rváči, prostě problémové a skoro vždycky zanedbané děti. Jsou však od narození obdařeni mimořádnou vytrvalostí a vnitřní silou, energií, která sama o sobě není ani dobrá ani svatá. Je to síla slabých hledající jediný cíl - přežití a pak naplnění a je to skoro vždy síla revoltující. Představuji si ji jako vzduch plnící prázdnou nádobu osudu a hledající otvor, kudy by unikl, protože introverze má své meze a těmi je psychika. A tak se tváří v tvář každodenní úzkosti, depresi, bezcílnosti a únavě chytáme čehokoliv, co nám může poskytnout trochu úlevy. A děláme to s nenasytnou důkladností dětí, jež nikdy nedospějí.

Seděli jsme nedávno s tímto přítelem u jídla a on řekl. „Vidím-li tě jíst, vidím zřetelně, jak se ten zdánlivě dospělý muž, který jsi navenek změní v opuštěné dítě ulice, které musí zhltat jídlo aby nepřišlo ani o kousek a když tě takto vidím vynořuje se ve mně cosi rodičovského a dojímá mě to.“ Nemohu začít vyprávění o sobě jinde, než za těmito slovy. Nikdy v životě jsem nic nedotáhl do konce a pokud ano dokázal jsem vždy jediné zahodit to do koše. Nemám majetek, přestože mám stále strach o peníze, který do mě vložili mí prarodiče odrostlí v nedostatku války. Nemám vzdělání, přestože hovořím třemi světovými jazyky a od dětství chodím spát s knihou. Nemám ani holku, protože mám z maminky takový strach, že jsem se radši začal zajímat o kluky a nemám ani kluka, protože na kluky vlastně vůbec nejsem. Neustále se dostávám do konfliktů, přestože se konfliktů bojím a vyhýbám se jim, ale vím, že moje introvertní bezbrannost je nepřehlédnutelná a přímo rajcuje každého, kdo si chce a potřebuje posilnit své vlastní sebevědomí aby si to vyzkoušel na mě. Jenže ono se to občas nepodaří, protože tam uvnitř stále koncentrovaně a usilovně bojuji sám se sebou a tak žiji v neustálém těžko kontrolovatelném přetlaku, který v nevhodnou chvíli plnou silou vrhnu na toho provokatéra. Bohužel to jsou většinou nějak „důležití lidé“. A přesně proto mě vyhodili z řádu Milosrdných bratří a přesně proto jsem před půl rokem přišel o práci. Někdy mi připadá, že moje skutečné povolání je být hlídačem nevybuchlé sopky a když teď opouštím svůj pronajatý byt a jiný nemám, protože nemám ani práci, jelikož jsem prostě odmítl sahat své nadřízené na „kozy“ a řekl jí, že nemá úroveň a radši jsem sám dal výpověď s tou nejblbější výmluvou, že moje matka je vážně nemocná. Moje matka je opravdu vážně nemocná. Zničila totiž mého otce a zničila i svého druhého manžela a v padesáti třech letech se přisála na lázeňského šviháka, před kterým hraje náročnou divadelní roli, tak náročnou, že ji sama nezvládá a všechny negativní emoce vrhá jako sopečný popel na nás pozůstalé. Začal jsem jí důvěrně říkat Katla, což je ona islandská sopka, starší sestra té, která vychrlila letos na jaře popel a síru na celou Evropu.

Moje matka zničila i mě, ale když ráno vstávám, já dospělý, tu spatřuji v koutě malé opuštěné dítě. Stojí tam, zvedá ruce a říká: „Maminko, kde jsi? Maminko přijď ke mně. Maminko, já tě mám rád!“ A není nikdo, kdo by se ho ujal. Stále na to zapomínám, ale je to má první ranní meditace. Hledat se ve tomto svém dětském já, najít se a říct si: Já tě mám moc rád, miluju tebe a nikdy tě neopustím. Nebudeš mít hlad, nebudeš se bát a zahrnu tebe láskou dokud budu živ. A jednou spolu půjdem do Zahrady.“

Chtěl jsem napsat tato slova dříve, než začnu hovořit o oněch podivných věcech, které se dějí s mým životem. Moje chvála a úcta však patří panu Josefu Váchalovi, divoká barevnost jehož tisků zjevuje se mi ve snech a absurdita jeho mystiky zní mi v uších jako kánon posvěcený papeži. Má neskonalá úcta náleží panu Karlu Weinfurterovi, tvůrci mystického slabikáře a nakonec Gustavu Meyrinkovi, jehož hrdinové podivných jmen v temných a mrazivých nocích, kdy jsem se tiskl k topení s poslední cigaretou rozehrávali na holé zdi mystické divadlo, nad nímž se mi tajil dech. Kvina je darem a poctou všem lidovým a zapomenutým mystiků, duchům uvězněným v české krajině. Některé jsem měl možnost poznat osobně, při svém dospívání v Krkonoších, českém Himálaji a Tibetu.