Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 16.11.
Otmar
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
1.díl z kolekce Evoluce od Adama
Autor: Sakora (Občasný) - publikováno 7.7.2010 (23:07:04)
další>
                                               
„My už si nerozumíme,“ vzlykla Evelína před MISákem, ke kterému ji na příjmu přidělili.
„Vážená, prostudoval jsem vaše Life-DVD, tyto problémy se daly v určitém bodě vztahu očekávat.“
„Jenže… on byl úplně jiný, než všichni ostatní. Jsme spolu už čtyři roky, a celou tu dobu jsem vaše služby nepotřebovala!“
„To byla ovšem kardinální chyba. Zanedbala jste pravidelná šestiměsíční hodnotová sezení. Uvědomte si, že jen soustavná péče a vedení ze strany našeho ústavu vám zajistí harmonický partnerský vztah,“ kázal MISák a kroutil povzneseně hlavou nad naivitou Evelíny.
Nesnášela tyhle týpky v bílém plášti, co se tvářili, jako by spolkli moudrost celého světa. Ačkoli to možná byla pravda. „Moudrost“ a „inteligence“ už se dávno daly dostat ve formě pilulek. Jenže nebyly pro každého, to dá rozum.
„Tak co mám dělat?“ zeptala se uctivě.
„Co nejpřesněji definujte vaše současné pocity k danému jedinci!“
Evelína se poslušně zamyslela. Před očima jí defilovaly hádky s ADAMem z poslední doby, nedorozumění, která neskončila udobřením, jen vyšuměla do lhostejnosti.

„Já nevím, co si myslí,“ vykřikla, „jestli… nevidím mu do hlavy, chápete?“
„Ano, to je také jedna z možností.“ MISák si mnul bradu a důležitě přemýšlel o vhodnosti navrhovaného zákroku, vzhledem k jeho nemalé ceně. Dotace na výzkum nejsou bezedné, že.
„Cože?“ Evelína se zarazila. Nechápavě se zamračila, jak to ten náfuka myslí?
„Pokrok současné medicíny je fascinující, že? Faktem je, že vyhodnocení zjištěných informací by zabralo jistě měsíc, ale možná by to stálo za pokus.“
Prohlížel si dívčinu tvář a rychle uvažoval. Jeho návrh je jednoznačně výjimečný, třeba by to dokázala dostatečně ocenit? Nadstandardní zákrok nenabízel přece každému. Není kdovíjak krásná, říkal si, ale možná má jiné přednosti.
Evelíně pomalu docházel smysl MISákových slov. Joj, to je nápad, zaradovala se v první chvíli. Úplný zázrak! Jenže, výzkum nevýzkum, jde to vůbec? Bez následků? Bez bolesti? Bez výčitek?
„Já si to ještě musím rozmyslet,“ špitla, „chtěla jsem spíš poradit, odbornou konzultaci…“
„Moc dlouho se nerozmýšlejte, nabídka zařazení vašeho problému do speciálního grantu nebude trvat věčně.“

Evelína vypadla ze střediska Medicínsko-Inženýrských Služeb zklamaná. Cestou domů se stavila u matky. Pro útěchu nebo pro zlost. U mámy to bývala záležitost vteřiny.
„Co jsem ti říkala? Mně se hned nezdál!“
„Mami…“
Máma měla nového ADAMa snad každého čtvrt roku. Vždy se našla nějaká závada. Jeden chtěl kouřit doma, druhý neměl dobře naprogramované domácí práce, třetí se věnoval raději svému oblíbenému volejbalu nežli jí. Taky mívala oproti své dceři mnohem delší seznam požadavků, počínaje vzhledem a intelektem konče. Jako zadavatel máš rozhodující slovo, vštěpovala své dceři od nepaměti.
„Evelíno, já se ti divím, proč to vůbec řešíš? Vyměň ho, měla´s to udělat už dávno.“
„Ale já… byla jsem s ním šťastná.“
„Bože, dítě, kdy ty dospěješ? Podívej se na mě!“
„A co bych jako viděla? Žádnej ADAM ti nevydrží ani půl roku. Sotva si na nějakého zvyknu, tak už máš jinýho,“ vykřikla Evelína. Viděla mámu, jak otevírá pusu k další hádce, radši se sebrala k odchodu a práskla za sebou dveřmi. Nejhorší na tom bylo, že začala mít pochyby, zda nemá máma pravdu.

Co si vlastně představovala? Lásku? Ten termín ze skript ve škole nebo z knížek v on-line knihovně?
Skutečnost byla přece nadevše jasná, muži jako takoví neexistovali, děti se rodily díky genetickému ovlivnění vajíčka. A láska? S tou se nepočítalo ani ve virtuální realitě.
Tenkrát na počátku novodobé historie byly ženy přesvědčené, že takhle vypadá ráj. Ale staletí párového soužití zanechala v jejich myslích nesmazatelné stopy. Největší mozky planety se spojily a vymyslely řešení (tohle asi stokrát probírali ve škole). Výsledkem bylo znovunastolení mužské populace, ovšem s velmi omezenými možnostmi. Muži jako druh se dělili na dva poddruhy, MISáky, vědce a lékaře pracující pro ústav Medicínsko-Inženýrských Služeb a pak ADAMy, kteří simulovali normální muže minulosti.
Evelína bloudila městem, nahlížela do oken a zahrad u domů. Pozorovala ty náhražky skutečných rodin a bylo jí bídně.
 
„Vítám tě, jak ses měla?“ přivítal ji její ADAM. Vlídná slova však zněla odtažitě.
„Dobře.“
Ví to, došlo jí. Jaký to musí být? Vědět, že jsem vydán někomu na pospas. Jak se asi cítili všichni ti ADAMové její matky? Přísahala by, že tomu svému reset neprovede. Sliby chyby.
„Vypadáš jinak, nevím. Bylas u mámy?“
„Na chvíli, jo. Co jsi zatím dělal?“
„Proč? Něco jsem neprovedl podle tvého přání?“ dodal se špatně skrývanou mrzutostí.
„Nechci se hádat, jenom… zapomeň na to.“
ADAM si vzal z lednice pivo a z knihovny knížku a odešel si sednout na balkón. Evelína stála němě v kuchyni a zírala na konvici s čajem, jako by čekala, že na ní najde odpověď.    
Neuvařil večeři, všimla si. Večer byla kuchyň jeho. Jezdil z práce domů dřív než ona.
ADAM pracoval jako zahradník v jedné firmě. Rozvážel ovocné stromy, sázel živé ploty, budoval suché zídky podle přání klientek.
Jindy to byl on, kdo se přišel udobřit, kdo první po hádce nabídl pohlazení. To už nyní ale neplatilo. Evelína marně čekala na jeho kroky, jeho slova, na cokoli, co by z ní sejmulo bolavý pocit rozčarování.
Nepřinutila se přijít za ním sama. Jako by měl kolem sebe nepřístupnou zeď.
Jak je to dávno, co jí pochválil účes nebo nové džíny? Věčnost. Kdy si naposled povídali schoulení v peřinách po milování? Kde jsou ty dny, kdy s ní chodil nakupovat a bavili se přitom?
Hleděla na něj ten večer tajně, schovaná za záclonou. Na klíně mu ležela kniha, už půl hodiny otevřená na jedné straně. Kouřil se zavřenýma očima.

Ráno, na katedře, řešila problém s kolegyní.
„A co když je to moje chyba?“
„No vidíš, tak si pořiď nový model a můžeš začít znovu, bez chyb, ne?“
„Kdyby to bylo tak jednoduché…“ 
„Evelíno, zlato, ty to moc prožíváš. Mobil si také pořizuješ pravidelně nový, no a s ADAMem je to to samé.“
„Byla jsem u MISáka,“ přiznala Evelína.
„Vážně? A jakej byl? To by byla partie, co? Nelíbil se ti?“
„Kašlu na MISáky, chci svýho ADAMa! Ale taky chci, aby se změnil…“  
„Nerada ti to říkám, ale všechny už jsme na tebe hleděly jak na blázna. Kdo to jakživ slyšel, vydržet s jedním ADAMem čtyři roky!“
Evelína zavřela oči. Přála si vidět v duchu ty krásný a šťastný okamžiky posledních let. Marně.
Další den stála před dveřmi Ústavu MIS a objednávala ADAMa na nadstandardní vyšetření.

„Zítra jsme objednaní…“
„Posíláš mě pryč, že? V pohodě, čekal jsem to.“
„V pohodě? Jak to myslíš? Nechci tě… ztratit,“ vysvětlovala, „jen změnit.“
„Změnit, vypnout nebo restartovat, není to jedno? K čemu ta hra se slovíčky, Evelíno.“
„ADAMe, proč mi to děláš? Mám tě ráda, a proto jsem šla za tím MISákem. Nabídl mi určité řešení a já to, sakra, přijala!“
„Ráno v kolik?“
„V osm, nezajímá tě, co s tebou budou provádět?“
„Ne, je to tvoje volba.“ 

Poslední pohled na svého ADAMa jí vehnal slzy do očí, ale nepochybovala, že koná správně. Dva strážní jej pevně drželi, prý se často stávalo, že se ADAMové před resetem pokoušeli utéci. Ale tenhle se nebránil.
„Vidím, že jsem tě podcenil. Řekli mi, že mě nečeká vypnutí.“
„Ano, chci nám pomoct!“
„Ale Evelíno… některé věci se už zpátky vrátit nedají.“
„ADAMe, neštvi mě. Prostě mi věř!“
Usmál se na ni, ale moc radosti v tom nebylo.

Personál v bílých pláštích odvedl ADAMa a ji vykázal ze dveří.
„Doba vyhodnocování výsledků při použití veškeré dostupné technologie trvá jeden měsíc. Stejný čas je potřeba k hojení následků vyšetření u hospitalizovaného jedince. Jakmile bude znám závěr, ozvu se vám,“ informoval ji její MISák.
„Děkuju.“

Měsíc bez ADAMa si slíbila Evelína prožít smysluplně. Vzala si v práci týden volna. Za pomoci kamarádky z práce a jejího ADAMa vymalovala byt a přestěhovala většinu nábytku. Večery trávila na balkóně s vínem, pizzou z donášky a domácím kinem. Nádobí se hromadilo v myčce, prádlo v koupelně. Chodila spát, kdy chtěla, nemusela se na nikoho ohlížet. Snídala v posteli rozvalená po celé její délce, obložená knihou, notebookem a čajovým servisem. Bylo jí blaze.
Myslela na něj, to každopádně, ale zakázala si veškeré obavy. Bude to skvělé, bude znát všechny jeho myšlenky, úvahy, sny. Dokáže, ne, dokážou žít spolu, šťastně až do konce.
Potřebovala své nadšení s někým sdílet. Navštívila mámu.
„Konečně ses za mnou stavila. Mám tu nový katalog ADAMů za bezkonkurenční ceny!“
„Mami, říkala jsem ti, že tohle si vyřeším sama.“
„Vyřešíš? Jak?“
„Poslala jsem ADAMa na vyšetření. Podívají se mu do hlavy, asi do mozku, nebo tak nějak, zkrátka budu pak znát jeho myšlenky, víš?“ Evelína vítězoslavně pohlédla na svou matku.
„A proč bys je chtěla vědět, proboha?“
„Přece, předejdu tak hádkám, třeba. Budu vědět na čem jsem. Jestli má náš vztah smysl…“
„Nemá. To ses mohla rovnou zeptat mě.“
„Strávila jsem deset let studiem komunikace a ty mi teď tvrdíš, že mě nemají zajímat názory jiných lidí?“
„Lidí ano, ADAMů ne. Kdyby ses zajímala aspoň o nějakého MISáka, ale ty tu blbneš kvůli obyčejnému ADAMovi.“
„Není obyčejný, je můj! Strávila jsem s ním čtyři roky života!“
„A to byla tvá největší chyba. Dovol, abych ti připomněla, že jsem ti to říkala.“

Týden volna uplynul jako voda. Nechtěla svou situaci probírat v ženském kolektivu Katedry všeobecné komunikace, ale nešlo se tomu vyhnout. Její kolegyně byly zvědavé, žádná z nich neměla zkušenosti s „přečtením hlavy“ u ADAMů.
„Tak jak? Už něco víš?“
„Zatím nic.“
„Já si teda nedovedu představit bydlet úplně sama. Nenudíš se? Mám známou ve firmě, co půjčujou ADAMy jako společníky, nechceš kontakt?“
„Ani omylem, samota je fajn. Dělám si, co chci, zpívám si, jak chci falešně, svítím a ponocuju, jak se mi líbí. Úplná dovolená.“
„Ale tohle všechno jsi mohla dělat i s ADAMem, ne? Jsou přece ustrojeni tak, abychom si my mohly zařídit život, jak chceme a nemusely se na ně ohlížet.“
„Ty to nechápeš, po čtyřech letech je to jiné…“
„No právě, proto mám nový model každý rok. Jednou, ještě na škole, mi jeden vydržel skoro dva roky,“ zasnila se kolegyňka, „ale ke konci už byl samá porucha.“
„Proč se to vždycky nakonec pokazí?“ zašeptala Evelína smutně.
„Ty, taková študovaná a nezná teorii evoluce? Nejsme stvořené pro monogamní vztah, ani takhle umělý.“ 

Teorii novodobého vývoje společnosti samozřejmě znala. On-line-knihovny byly plné zdokumentovaných reportáží o mezinárodních válečných konfliktech a virové nákaze, která se jednoho dne začala šířit mezi bojujícími muži. Tak dlouho nepřátelské strany vyvíjely biologické zbraně, až se to obrátilo proti nim. Logická úvaha, že je nutno uměle vytvořenou infekci zkombinovat s určitou hladinou testosteronu, tak aby umírali přednostně vojáci, se v konečném důsledku ukázala být poměrně tragickou. Opatrné rady vědců, poukazujících na možné zneužití viru, nebrali představitelé znepřátelených zemí v úvahu. Bojovat a zvítězit, to bylo tenkrát heslo dne.
A jak to dopadlo? Muži jako takoví vymřeli. Několik desítek posledních zesnulých exemplářů bylo uchováno v hibernaci pro případné vědecké účely.
Existence jedinců pouze jednoho pohlaví se však také neukázala zrovna šťastnou (tohle období vývoje se ale ve škole moc neprobíralo). S pomocí vědy se situace vyřešila vytvořením „jako-mužů“. MISáci byli vyselektováni pro schopnost vědeckého myšlení. ADAMové zde byli pro potřeby normálních žen, neboť se ukázalo, že statut RODINY přináší do společnosti klid a spokojenost občanů. Tedy občanek.

„Jako-muži“ byli od dřívějších exemplářů mužského pohlaví k nerozeznání podobní. Vzhledově i charakterově. Chodili do práce, měli zájmy a koníčky, starali se o rodinu. Ale! Ale nemohli o sobě rozhodovat, byli svým způsobem naprogramovaní (tohle se ovšem ve škole neučilo) a jejich možnosti jednání a rozhodování omezené.
Pro ženy tím vznikla iluze dokonalého partnerského vztahu. Když nefungoval, žádná katastrofa, prostě se vyzkoušel jiný „typ“. Stačilo do počítače zadat nové a podrobnější požadavky a údaje.
Některé vrstvy žen (ty, které si to mohly dovolit) braly ADAMy jako módu. V ženských časopisech figurovali pak tito vedle bot, parfémů a aut, módních pro tuto sezónu.

Evelína si za zásady tyhle plátky nekupovala. Cítila se povznesená nad povrchnostmi jiných žen. A možná jim jen nerozuměla a taky neměla dost prostředků na nové ADAMy, parfémy, ani auta.
 
Podmínkou jejich vlastnictví byla samozřejmě plnoletost žadatelky. ADAMové často figurovali na prvních místech přání dívek k osmnáctým narozeninám. Stali se tak důležitým symbolem, předělem mezi dětstvím a světem skutečné ženy.      


Poznámky k tomuto příspěvku
Parsifal (Občasný) - 9.7.2010 > Pěkné, těším se, až vytěsním chvilku na pokračování :-) Zajímavé téma, také mě něco podobného zajímalo, taková antiutopie :-) Jediné, co se mi v celém textu zdálo jako kostrbaté, byl dialog Evelíny s jejím ADAMem... Ostatní dialogy jsou v pořádku, dialogy s matkou jsou skvělé, tak nevím, co si mám o tomhle myslet.. Třeba je to dokonce prostředek vyjádření ADAMovy omezenosti? ...
Body: 5
<reagovat 
 Sakora (Občasný) - 9.7.2010 > Parsifal> Zdravím a děkuji za příznivé hodnocení. Kdo ví, jaká budoucnost nás čeká :-)
Dialogy Evelíny a ADAMa jsou poplatné době jejich postupného odcizení, se kterým si nedokáží poradit. A realita kolem jim situaci nijak neusnadňuje.
Budu ráda, když se stavíš i u dalších pokračování!
<reagovat 
Laurent Cellier (Občasný) - 9.7.2010 > Koukám, že občas máme podobné nápady:-))) I když východiska jiné ... z jedné mé povídky:-))

Druhým vážným negativem bylo to, že řada dívek a žen se uzavírala do snového světa LANU. Děti v tam byly půvabné, hodné a přítulné a na nic jiného nečekaly, než přijímat jejich péči a lásku. Muži v něm byli pozorní a romantičtí a ochotni se podřizovat všem jejich rozmarům.

Akorát já se pohyboval v prostředí obživlého internetu:-))) do obrazů:-)))

Jinak hezké a zajímavé:-))


Doporučil 
<reagovat 
 Sakora (Občasný) - 9.7.2010 > Laurent Cellier> Moc děkuji za zastavení.
Vlastně to je můj první pokus o účast v CKČ. Dnes bych v textu víc škrtala, ale vložila jsem povídku zatím bez úprav, abych se dozvěděla reakci čtenářů. 
Fantazie je nekonečná, co? :-) a snaha lidí po štěstí a spokojenosti za každou cenu také...
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
(1) 2 3 4 5
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter