Nebylo moc teplo, když vemu v potaz, že je začátek května. Mírně poprchávalo, ale než jsme s Danou stačili dojít do klubu přestalo pršet úplně. Dole jako vždy skvělá atmosféra, plno známých lidí.

                O hodinu později mě Dana vytáhla ven.

                "Půjdeme se projít, ne?"

                Nic proti tomu jsem neměl a tak jsme šli. Došli jsme na parkoviště u nedalekého obchodu. Byla tam nějaká zídka a přesně tu si moje přítelkyně vybrala jako správnou oporu pro ruce.

                Párkrát skontrolovala okolí, políbila mě, ještě jednou se ohlídla kolem a mohlo začít představení. Z kabelky vytáhla časopis, manikůrové nůžky, kreditní kartu a malý tri-pack sáček s bílými, lehce nažloutlými, krystali.

                "Sakra," zaklela potichu Dana a vytáhla ještě čistý arch papíru.

                Vzala malý průhledný sáček a nůžkama mu velmi opatrně odstřihla boční spoje. Jedním střihem odstranila vrchní spoj a sáček odložila. Z titulní strany časopisu odstřihla malý čtvereček velý asi 5x5 centimetrů. Několika origami postupy z něj vytvořila malé psaníčko, které následně rozložila.

                Na čistou á-čtverku dlouhým precizním tahem kreditky dostala Dana krystaly ze zbytku sáčku. Arch v místě hromádky přeložila napůl a papíro-pervitinový sendvič několikrát přejela kartou. Na papíru se objevily vlhké mapy v místech, kde bílý prášek ztratil vodu.

                Rozložené psando přiložila na kraj archu a polovinu hromádky peří stáhla do něj. Zabalila jej do úhledného psaníčka a schovala na později. Zbytek stáhla na časopis.

                "Přichystej bankovku," vyhrkla do ticha Dana. Já z peněženky vytáhl kilo a čekal.

                Několik rychlých tahů po časopisu vytvořilo krásnou pastvu pro feťákovy oči. Kdybych jím byl, tak bych to jistě odcenil. Má přítelkyně si ode mne půjčila stokorunu, srolovala jí do ruličky a jednu lajnu vdechla do levé nosní dírky.

                Rulku mi předala s častým popotahováním. Já jsem se jen na tu čáru díval. Jedno mé já mě k tomu nechtělo pustit. A vlastně proč bych to měl dělat. To druhé já ale vědělo.

                "Čím dýl budeš," -frk- "čekat, tím víc tě to bude lákat," přerušila mé myšlenkové pochody Dana.

                A možná měla pravdu. Na začátku jsem to nijak nechtěl. Ale teď je to jasné. Za mého dědu im memoriam... FRK.