Budeme muset střádat

(a včera mi to otec řekl důrazně)

na časy příštích pokolení z iluzorních příběhů

 

po dlouhých letech civění

a zábnoucího dechu

mu nyní zkouším odečíst tu větu

a rozpustit v ní znaménka  

 

Střádat si na údiv na to co sálá

prudce a nesouměřitelně zevnitř

od živlů

 

Budeme sedět nehnutě v kalichu lesních požárů

ve vichru třísek třísetletých stromů

plavit se moři z náhlých nočních dešťů

a kymácet se v sopečných výbuších

 

... až bude Luna bez odchodu úplná

tříštit svá bledá zápěstí a vzlykat

a Slunce od ní vstřebávat zář pravzoru

 

budeme svědčit bez slov jen náručí

kde v nadávkách a hrozbách dřímá

zázračná paměť soucitu