Nad obzorem začalo vycházet slunce. Pomalu se rozednívalo a v malé vesničce ukryté hluboko v Černých lesích se opět probudil život. Pokřikování malých dětí vždy probralo i zbytek vesničanů, kteří se každé ráno scházeli při rozdělování úkolů u dřevěného sloupu uprostřed vesnice, na který před několika lety vojáci připevnili jakousi výzvu. List papíru již byl za tu dobu silně zažloutlý a text téměř nečitelný, ale to nikomu nevadilo.

V jejich společenství uměl číst stejně pouze jeden muž, jež se v době, kdy sem tu vyhlášku přibíjela skupina vojáků, pobaveně usmál. Jakmile se ho zeptali, co se na ní píše, tak se rozesmál ještě více a prohlásil, že pro ně všechny bude lepší, když to nebudou vědět. Stál v jejich čele již dlouhou dobu a tak neměli nejmenší důvod pochybovat o správnosti jeho rozhodnutí. I přesto zůstal krátký pobyt nezvaných návštěvníků vryt hluboko v jejich paměti. Nestávalo se totiž příliš často, že by zde vítali nějaké hosty. Natož tak početný oddíl ozbrojenců.

Život vesničky pokračoval ve svých zaběhnutých kolejích. Kovář rozdělal oheň a chystal se do opravy několika zemědělských nástrojů, jež se poničily při dokončování podzimní sklizně. Muži se přesunuli do stodoly, kde s pomocí cepů získávali zrna z pšeničných klasů. Starší pomáhali ženám přebírajícím úrodu a rozdělovaly ji do pytlů připravených k uskladnění na zimu.

Jedna ze starších žen pak dostala spásný nápad. Nejlepší pro všechny bude, pokud ještě na nějaký čas zmizí. Proto je třeba jim zadat nějaký důležitý úkol. Na malou chvilku si je všechny vzala stranou, každému dala malý džbánek a poslala je do lesa, aby se věnovali sběru lesních plodů, ze kterých si pak společně odpoledne napečou koláčů. Netrvalo dlouho a skupinka dětí skutečně opustila vesnici a znovu se vypravila do lesa. Zbytek vesničanů tak mohl znovu nerušeně pokračovat ve vykonávání své práce, na které záleželo jejich přežití v průběhu kruté zimy.

Vedení dětské výpravy se odhodlaně chopil Selfir, který byl z hochů nejsilnější. Nikdo se proti tomu neodvážil protestovat. Svou družinu pak rozdělil na dvě poloviny, které se rozešly do různých stran, aby při své práci pokryli největší prostor okolního lesa. Skupinka pod jeho vedením, v níž se pochopitelně nacházela i všechna starší děvčata, odešla podél dřevěného koryta s přitékající vodou západním směrem k řece. Zbytek hochů dostal na starost malé caparty a neochotně se vydal na sever ke staré kupecké cestě, která už téměř zmizela v drobném lesním porostu. Zanedlouho se obě skupinky ztratily z dohledu a začaly se věnovat plnění zadaného úkolu. Brali vše, co jim přišlo pod ruku. Na jedné hromadě se tak ocitly jahody, maliny a dokonce i několik borůvek a ostružin, které byly ve zdejších krajích poměrně vzácné.

Společně s tím, jak se přibližovali k řece, hukot tekoucího proudu zesiloval. Hladina horské říčky se nádherně třpytila v odrazu poledního slunce stoupajícího nad obzor. Byl to nádherný pohled, pro který se sem vyplatilo chodit každý den.

Selfir jako první přistoupil k tekoucí vodě. Podřepl a přes průhlednou vodu si prohlédl kamenité dno řečního koryta. Pak do něj položil prsty pravé ruky a na okamžik je zde nechal, aby je chladivá voda mohla obtékat. Potom k nim přiložil i druhou ruku a do obou dlaní nabral hrst vody, jíž si osvěžil obličej. Když si bral další hrst, tak se koutkem pravého oka rozhlédl po svém okolí. Nedaleko vedle něj stála jedna z mladších tmavovlasých dívek, kterou náhlý zásah proudem studené vody vyděsil tak, že tlumeně vykřikla. Když jí však ostatní odpověděli bouřlivým smíchem, začala se i ona chichotat a vrhla se po Selfirovi, kterého se snažila srazit do tekoucí řeky. On však byl na její útok a jemně jí odstrčil do zelené trávy.

Pak se k ní ovšem přidali i ostatní a mnohonásobné přesile už Selfir nebyl schopen odolat. Na břehu zůstalo pouze několik dívek, které se rychlým ustoupením o několik kroků vzad snažily dostat z dosahu letící vody, jíž po nich dovádějící přátelé stříkali. To se jim v celku zdařilo a to pochopitelně nemohlo jejich protivníky odradit. Naráz vyběhli na břeh a snažili se dostihnout prchající děvčata, aby i ony mohly okusit nedobrovolné vykoupaní ve studené vodě.

Dívky měly k dobru menší náskok, ale rychlejší chlapci ho dokázali rychle ztenčovat. Selfir konečně uchopil prchající děvče za pravé rameno. Dívka se obrátila a s jedovatým úsměvem se mu zahleděla do tváře. Dobře věděla, že své chladné koupeli již neunikne. Selfirův pohled však upoutala vodní hladina ukrytá za jejími rameny.

Když se zbylým chlapcům podařilo doběhnout se až k němu, stál už Selfir po kolena ve studené vodě, zachytil neznámého v podpaží a snažil se ho vytáhnout na břeh. Mladíci se mu snažili pomoci. Jeden vstoupil do řeky, chytil cizince za nohy a společně se Selfirem ho nadzvedli. Další stál na břehu a pomohl jim ho vynést ven z chladivého říčního toku. Když už neznámý v klidu ležel na travnatém břehu, mohli si ho společně lépe prohlédnout.

Byl oblečen v lehkém kovovém brnění, přes které měl přehozen potrhaný modrý plášť se zlatou orlicí. Jeho levá ruka byla ošklivě zraněná. I na zbytku těla měl další rány, z nichž největší se zdál krvavý šrám, který se táhnul přes celý obličej. Selfir u něj poklekl, přiložil mu ucho k ústům a snažil se zjistit, jestli cizinec ještě dýchá. Zdálo se mu, že se neznámému nepatrně nadzdvihl hrudník. Pokynem ruky dal všem najevo, aby se utišili. Znovu se pokoušel rozpoznat jakékoliv cizincovy známky života. Tentokrát zaslechl slabý nádech.

V rychlosti udělil několik příkazů. Dívky se rozeběhly zpět do vesnice. Dva hoši se vydali do lesa sehnat silné větve k vytvoření nosítek. Selfir stáhl neznámému jeho vlhký plášť, opatrně mu sejmul hrudní plát z jeho brnění a pak ho zabalil do své košile.

Zanedlouho dorazili Jeho přátelé a přinesli s sebou dlouhou větev a malý stromek, který zde před týdnem vyvrátila silná bouře. Oba mladíci si také svlékli své košile a dali se do výroby nosítek. Jeden uchopil dlouhou větev položil ji vedle ležícího muže. Druhý vzal svůj nůž, postavil před sebe zasychající stromek a začal z něj pomalu odsekávat drobné větévky. Za chvíli už měl očištěn celý kmen a mohl ho složit vedle odložené větve. Vzali své košile a jejich rukávy provlékly dřevěné kůly. Raněného opatrně přenesli na připravená nosítka. Lehce je nadzdvihli, aby vyzkoušeli, jestli unesou jeho váhu. Pomalým krokem se vydali zpět do vesnice.

Nejprve si myslela, že ho napadlo nějaké divoké zvíře, čemuž by odpovídaly stopy po několika kousnutích, ale když spatřila, že mu ze zraněné ruky trčí dva zalomené zbytky šípů, nabyla přesvědčení, že neznámý byl nejprve pravděpodobně přepaden osamělou loupežnou bandou, pak se ho někdo pokoušel neodborně ošetřit a teprve pak se stal obětí zdivočelých psů nebo vlčí smečky. Bylinkářka sáhla do své brašny, vyndala ven čtyři hliněné nádobky s různými mastmi a rozložila si je na vlhkou zemi před sebou. Na malý okamžik se zamyslela a po té zvolila džbánek označen žlutou barvou. Do dvou prstů nabrala jeho obsah a pak ho začala cizinci opatrně roztírat po zraněné ruce. Když byla hotová, opatrně mu ránu převázala starým šátkem.

Kolem jejího domku se brzy vytvořila skupinka lidí, jež čekali na každou novou zprávu o stavu tajemného hosta, kterého k nim zanesl říční tok. Selfir se svojí družinou se tak ocitl ve středu veškerého dění. Musel stále znovu a znovu opakovat, jak se vydali sbírat lesní plody, došli k řece, kde se chtěli trochu osvěžit a zde v mělké vodě nedaleko břehu náhodou objevili raněného muže, kterého společnými silami dopravili do jejich vesnice.

Starší ženy se začaly shánět po dětech, které už opět neposedně pobíhaly po návsi. Chtěly se společně s nimi dát do pečení několika koláčů. Když všichni odevzdali své úlovky a vysypaly je do velké hliněné nádoby, udivilo je malé množství nasbíraných plodů. Chvíli nechápavě vrtěla hlavou a pak se začala svých chráněnců vyptávat, jestli už všichni odevzdali výsledek své práce.

Trojice malých capartů si krátila dlouhou cestu k řece jak se dalo. Cesta jim tak alespoň trochu rychleji utíkala, ale i přesto mnohokrát zalitovali, že se k ní nechali staršími hochy přemluvit. Teď už s tím však stejně nemohli nic udělat a museli jí dokončit. Pokud se vrátí zpět s prázdnýma rukama, dostanou od starších chlapců za místo slíbené odměny pořádný výprask.

Pravou rukou sáhl do kapsy a vytáhl malý nožík, levou přidržel několik silných rákosových prutů a pak je odřízl těsně nad zemí. Když už je přemluvili k tomu, aby se sem vydali místo nich, tak jim také budou muset vyrobit slíbené píšťalky. Vrátil nůž na jeho původní místo, sebral rákosové pruty a otáčel se ke svým přátelům, kteří čekali u lesa a chystali se k odchodu.

Jeho pozornost však upoutala proudící řeka. Vždy, když se předtím zahleděl do průzračné vody, mohl bez problému spatřit drobné oválné kamínky pokrývající dno říčního toku. I když se velmi snažil, nemohl prohlédnout tmavou vodou Pokud si dobře vzpomínal, tak nikde nahoře po proudu nebylo žádné bahnisko, které by svým rozvířením mohlo vodu takhle zakalit.

Proto zavolal na dva chlapce, kteří ho doprovázeli, aby se také šli podívat na novou záhadu. Jeho přátele na kraji lesa odložili věci, které měli v rukou a šli za ním. Když se nacházeli zhruba v polovině své cesty, tak klučina stojící na břehu neodolal, podřepl a pomalu vložil do proudící řeky pravou ruku. Na několik okamžiků si nechal mezi prsty protékal chladivou vodu a pak svou ruku pozvedl do výše. Nyní byla jeho paže až po loket obarvena nahnědlou tekutinou, která mu z konečků prstů pomalu odkapávala před jeho nohy. Nikdo z nich to nemusel říci nahlas, ale všichni byli odhodláni přijít tomu na kloub.

Než se však odebrali na svou dobrodružnou výpravu, odešli zpět k okraji lesa pro své věci, aby se pro ně už později nemuseli vracet. Pomalým krokem se vydali po travnatém břehu proti proudu tekoucí řeky. Zanedlouho se dostali až k místu, kde jim v dalším pokračování jejich pouti zabránila vysoká skála zasahující do vodního toku. Ale rozhodnutí k rozluštění neobvyklé záhady překonalo jejich počáteční strach a postupně se odvažovali vstoupit do chladivého říčního proudu a pokoušeli se jí opatrně obejít.

První z chlapců se již ocitl na břehu za nenadálou přírodní překážkou, druhý se k němu začínal přibližovat, ale třetí ještě nebyl ani v polovině své cesty. Byl z nich nejmladší a chůze studeným proudem vody, který se ještě odrážel od skalního masivu a znásoboval tak svou sílu, mu s plnýma rukama činila nemalé obtíže. Když se nemohl skrz zakalenou vodu pořádně podívat, kam našlapuje, jeho pravá noha mu podklouzla po kameni pokrytém vodními řasami a chlapec upadl do silného proudu, který ho začal nemilosrdně strhávat s sebou.

Když se znovu podívali před sebe, zjistili, že se nedaleko před nimi nachází další skalisko mnohem vetší než to předcházející. Také u něj se šířka vodního toku zužovala na polovinu. V rychlosti se domluvili, že se podívají až k němu, ale dále již nepůjdou. Nejmenší chlapec si viditelně oddechl. I jemu bylo jasné, že tuto novou překážku pravděpodobně nepřekonal, ale nechtěl na to starší upozorňovat. Stačilo, že jeho vinou přišli o podstatnou část svého drahocenného nákladu a tak mlčky doprovázel své dva starší přátele.

Ještě nestačili urazit ani polovinu cesty směrem k skalisku, které rázně ukončovalo travnatý břeh a spadalo do vodního toku, když se jim celá záhada odhalila. Vodní hladina byla pokryta stovkami mrtvých těl, která se zachytila na kamenech rozesetých za skalním masivem a nedokázala již dále pokračovat ve své hrozivé pouti. Ale jejich krev dokázala během krátké doby proměnit průzračnou vodu v tmavou krvavou lázeň, která rychle roznášela tiché poselství smrti.

Trojice malých hochů zůstala několik okamžiků nehybně stát. První se z nenadálého překvapení probral nejstarší chlapec. Pomalým krokem se odhodlal pokračovat ke hromadnému hrobu, jež tu před nimi vytvořila příroda jako důkaz lidské hlouposti. Jeho mladší přítel se ho za malou chvíli rozhodl následovat. Nejmenší poklekl, aby sebral hliněnou nádobku, kterou ochromen strašlivým výjevem upustil na zem a začal do ní sbírat rozsypané jahody.

Když dvojice chlapců dorazila na místo, odkud mohli jediným pohledem zhlédnout celé koryto tekoucí řeky, mlčky sledovali temné poselství, které jim chtěla sdělit nehybná těla. Nespočetně padlých válečníků zde na jednom místě vytvářelo strašlivý propletenec. Na jedné z tváří mohli spatřit nepopsatelný strach, na jiné bylo vidět smíření se svým osudem, na další se rýsovalo odhodlání bojovat až do poslední kapky krve, kterou si s sebou nyní nemilosrdně odnášel chladný říční proud. Hlavou jim plynula spousta nesouvislých myšlenek, která ale zmizela vždy, když se alespoň trochu snažili pochopit tento strašlivý pohled.

Chlapci sotva stačili otočit hlavy a už byli jejich pronásledovatelé téměř u nich. Jeden ze starších ještě stačil toho nejmenšího odstrčit stranou, ale pak už byl nemilosrdně lapen do sítě, kterou držel pevně v rukou projíždějící válečník. Druhý ze starších chlapců udělal několik krátkých kroků a pak i na něho dopadla síť na okrajích zatížená těžkými kameny. Bezmocně svalil k zemi a marně se z nich snažil vymotat. Nejmenší chlapec se rychle postavil na nohy a vyběhl směrem k proudící řece. Jezdec pobídl svého koně a okamžitě ho začal pronásledovat. Za několik okamžiků už svou oběť dostihl a s potěšeným úsměvem pozoroval, jak se zoufale snaží dostat z dosahu kopyt, které se k němu nemilosrdně přibližovaly. Pak ale prudce strhl svého koně do strany, vyklonil se ze svého sedla a pravou rukou pevně uchopil prchajícího chlapce. Rychlým pohybem si ho přehodil přes své jezdecké sedlo. Všichni chlapci byli během krátké chvíle polapeni a nyní byli vydáni na milost svým věznitelům. Teprve poté si jezdci všimli hrůzného výjevu, který tu byl vytvořen. Ostrý hvizd jejich velitele je však přiměl k tomu, aby rychle otočili koně a dopravili zajatce ke svému pánovi.

Netrvalo dlouho a strastiplná cesta pro malé hochy skončila. Dopravili je do vojenského tábora, který se rozkládal několik mil nad širokým brodem proti proudu řeky. Jejich příjezd vyrušil také několik mužů, kteří v kruhu postávali uprostřed stanového městečka. Mezi nimi klečel jejich zraněný zajatec, jež se jim marně snažil uniknout. Pokaždé, když naznačil pohyb do jedné ze stran, tak ho voják, který mu stál nejblíže, nemilosrdně nakopl do žeber. Když si Rolland povšiml, že se vrací část mužů z jeho elitní gardy, přestal se věnovat týrání svého vězně a zaměřil svou pozornost na tři malé chlapce, které s sebou přiváželi.

“S tebou už jsem skončil,” řekl tlumeně raněnému muži, který i nadále bezmocně přijímal kopance svých trýznitelů. “A málem bych zapomněl. Když ti moji muži vypalovali dům, tak tvoje rodina nedopatřením zůstala uvnitř.”

Rolland se pak na svého vězně pobaveně usmál a pomalu se otočil k jezdcům. Raněný muž v sobě během chvilky našel poslední zbytky sil a zoufale se vrhl směrem k odcházejícímu vladaři, který mu bez milosti povraždil všechny blízké a donutil ho zradit svého pána. Stačil udělat pouze dva kroky, když ho jeden z vojáků zasáhl do zad okovaným kyjem. Vězeň padl na zem a snažil se ze sebe vykřičet ostrou bolest způsobenou desítkami ostrých hrotů. Za několik okamžiků však umlkl, protože následující rána už neomylně zasáhla jeho hlavu. Rolland ještě koutkem oka stačil zachytit jak jeden z jeho mužů šlápl umírajícímu na záda, a pak mohutným škubnutím vyprostil řemdih z hluboké rány.

“Tuhle škodnou jsme pochytali dole řeky, když si prohlížela místo našeho ranního vítězství,” řekl vůdce skupiny jezdců, který přitom seskočil ze hřbetu svého koně a rukou ukázal směrem za svá záda ke třem polapeným chlapcům.

Kývnutím pravé ruky vydal svým mužům pokyn k tomu, aby malé vězně propustili. Jeho muži povolili provazy stahující konce sítí. Dva malí hoši se z nich mohli vysoukat. Pak pozorně sledovali jak další z vojáků pevně uchopil nejmenšího z nich, který ještě stále ležel před ním na hřbetě jeho koně a opatrně ho postavil na zem nedaleko od nich. Rolland se na všechny tři usmál a udělal několik kroků směrem k nim. Když došel až před malé chlapce, položil svou ruku na hlavu toho nejmenšího, jemně ho pohladil po vlasech, aby si získal jeho důvěru a pak mu tichým úlisně zašeptal do ucha: “Kdepak jste to našli?”.

Malý chlapec pouze nesouhlasně zavrtěl hlavou, což Rollanda rozčílilo. V pravé ruce pevně sevřel jeho vlasy a bolestivým škubnutím mu zaklonil hlavu. Po té mu vrazil těsně před obličej zbytky Utherova modrého pláště a čekal odpověď na předcházející otázku.

“Já nerad opakuji své otázky dvakrát. A ještě hůře snáším, když na ně nedostávám odpovědi,” vyštěkl zlostně Rolland.

Malý chlapec před ním už nedokázal zadržet slzy a tak ho krutý tyran bezcitně srazil na zem a začal se věnovat ostatním. Každého pevně uchopil za jedno rameno. I v jejich očích mohl spatřit strach. Nejstarší z chlapců se mu vytrhl a chtěl utéci pryč z jeho dosahu. Sotva stačil otočit hlavou, aby si mohl vybrat cestu, kudy prchnout, zasáhla ho do obličeje okovaná podrážka jednoho jezdců. Bezmocně rozpažil ruce a pak bolestivě dopadl na záda. Dva z přihlížejících vojáků ho pevně uchopili v podpaží a hrubě ho postavili na nohy. Ani teď ho nepustili a tak si ani nemohl setřít pramínek krve, který mu stékal přes ústa z rozbitého nosu. V chlapcových očích vystřídala počáteční strach sílící nenávist. Jeho protivník se pouze pobaveně pousmál. Pravou rukou ho tvrdě udeřil do tváře. Chlapec chtěl vykřiknout, ale pak se zoufale kousl do rtů.

Když mu místo očekávané odpovědi mladý muž bez známky jakéhokoliv respektu a ponížení plivl do tváře, tak se Rolland rozzuřil a znovu ho vztekle udeřil. Dočkal se od něj pouze pohrdavého posměšku. Teď už mu docházela trpělivost. Dnes rozhodně nechtěl, aby ho někdo zesměšňoval před jeho vojáky a tak se rozhodl uchýlit k malé lsti.

Starší chlapci ho ještě chtěli varovat, aby nic neříkal, ale ústa již měli přikrytá koženými rukavicemi. Nejmenší hoch si setřel rukama slzy, které mu stékaly po tvářích. Rolland ho opatrně objal. Když ucítil, jak mu další mohutný příval slz skrápí rameno, tak se pohrdavě usmál směrem ke dvěma mládencům v pevném sevření statných gardistů. Pravou rukou znovu pohladil plačícího chlapce po vlasech a kývnutím levé si nechal přivést svého koně. Jediným pohybem se vyšvihl do jeho sedla. Pak se naklonil a vytáhl k sobě drobného chlapce. Pevně se chopil opratí a v čele svých věrných se vydal skoncovat s Utherovým životem.