Když se Jiří vzbudil, Lily ještě spala. Opatrně tedy vylezl zpod peřiny, tiše si oblékl tričko a po špičkách kráčel pryč. Měl v plánu svou lásku opustit, aby ji potěšil snídaní do postele.

V prostřed pokoje však náhle zastavil, jelikož slunce, jehož paprsky se prostupujíc střešním oknem měnily v sychravém vzduchu místnosti na bílý pruh světla, utvořilo svým jemným dopadem na Lilyinu hebkou kůži tak nádhernou podívanou, že nebylo možno pokračovat dál, dokonce se ani hýbat nebo myslet.

Jen se jí kochal: spala jako vždycky nahá - oblečení na sobě v noci nemohla vystát, ležela na břiše s hlavou skloněnou na stranu a zářila spokojeným výrazem; přes její boky sahal cíp peřiny, jenž byl dál omotán kolem jejího těla až k prsům, kde se k němu upínala rukama; krom toho jeho zraků již nic nebránilo a tak mohl okouzleně sledovat její křehká ramena pokrytá tmavými vlasy, v bedrech prohnutá záda, po nichž za cenzurou peřiny přišly dlouhé nohy s jím tak milovanými lýtky.

Při tom hlubokém pohledu na její nahé tělo započala v Jiřím obrovská bitva, jeho chtivé konečky prstů lživě žadonily o jediný dotyk, zatímco mysl to všechno marně zakazovala svým zoufale němým hlasem, jenž by nikdy nemohl vyhrát nad mužskou podstatou, kdyby Jiří navzdor rozkoši neshledal probuzení své lásky Lily za zcela odporné. Tímto podpořen se posléze otočil a rozhodnut pokračoval ve svém původním plánu.

Tác se snídaní byl už téměř hotov, k napříč nakrájené bagetě namazané oříškovým sýrem, plátkům kiwi a červených jablek, dvěma listům salátu, cherry rajčátkům a rolkám kuřecí šunky s křenem už stačilo přidat jen hrnek kafe, na jehož přípravu se v konvici ohřívala voda, když do kuchyně vešla nezpozorovaná Lily a zezadu položila svou hlavu na Jiřího rameno. „Překvápko,“ řekla pak a lehce ho políbila na tvář. „No,“ otočil se k ní, načež s úsměvěm pokračoval, „byla jsi s tím překvapením rychlejší.“ Lily jen roztomile svraštila své rty a oči nevinně obrátila vzhůru. „Tak co kdybychom si místo snídaně v posteli,“ a vzala do rukou tác, „dali snídani na terase? S cigárkem, sluníčkem a pohledem na město?“

„Jo, to zní skvěle“ odvětil fascinovaně Jiří - tohle na ní skutečně miloval, její nápady a auru, co rozzáří svět. A taky všechno ostatní... Pro tuhle ženskou prostě žil a nemělo smysl si nalhávat, že ne.

Voda již vařila. „Jdi napřed, jen zaliju kafe a dojdu,“ popohnal Jiří Lily, aby ji nemusel vidět, jak si zapaluje cigaretu – tehdy totiž míval hrozné nutkání ji říct, aby to nedělala, které když neovládl, dostával chladných odpovědí, že mu do toho nic není.

Již prošla útrobami bytu, jimiž se nazpět neslo cvaknutí dveří na terasu; Jiří se chopil varné konvice a nesl ji k hrnku. Měli jeden velký pro oba, ze kterého po ráno společně popíjeli. To byl takový jejich zvyk a i když si už ani jeden z nich nepamatoval, kde se vzal či z jaké situace vzešel, jeho důvod znali oba: sbližoval je. Sbližoval je ve světě, ve kterém je každý sám.

Avšak najednou se Jiřímu zamotala hlava - nekontrolovatelně zavrávoral a ve vší smůle naklonil konvici přímo na sebe. Vařicí voda se vydrala ven - přímo na jeho kůži. Pálila mu prsty na rukou do rudě fialových škvarků, v okamžiku byla i na břiše a stehnech, dál ztékala za úmorné bolesti až dolů k bosým chodidlům, které se na smáčené podlaze nešťastně smekly.

V tu chvíli se malátné tělo, nyní již nedrženo nohami, vydalo napospas zemi: hlava v pádu temenem zavadila třikrát o ......... šuplíků, břicho a nově i hruď byla vydána v nemilost další a další vodě a prsty na nohou byly div nezlámány, když nárty zahučely pod kuchyňskou linku; s dopadem pravá ruka konečně pustila konvici, jenž se po břiše svezla nalevo mezi loket a bok, ke kterým se přiškvařila svým rozžhaveným nerezovým tělem.

V tom okamžiku zazvonil telefon. „Lily, Lily, pomoc,“ křičel ztýraně Jiří, zatímco se v klubíčku, do něhož byl sevřeni bolestí, snažil odkutálet pryč z pálivé louže. „Lylhy! Lylhy!“ volal z plných plic, přičemž se opravdu velice pomalu belhal zpět na nohy, jelikož nemohouc použít svých spálených rukou, neměl se o co opřít a byl tak zdržován neustálou hrozbou, že spadne zpátky na podlahu.

Již vzpřímen se poté vydal k Lily. Puchýře opařených míst už značně natekly a tak s každý krokem přicházela větší a větší bolest. Dveře na terasu byly otevřené, na lavičce ležel tác s nakouslými krajíci bagety, v popelníku zapřená cigareta ještě hořela, avšak samotná Lily nikde...

Vyděšen smrtí k smrti, vrhnul se Jiří v očekávání toho nejhoršího k zábradlí, aby se podíval o pět pater níž: po chodníku se vlekli lidé, telefon dále zvonil, auta s klidem jezdila silnicí, nikde ani stopa po tragédii.

Ulevilo se mu, ale i tak při návratu do bytu, ve němž předpokládal přítomnost Lily, pocítil jakousi podivnou nevolnost, kterou na něj dolehlo jeho strastmi vysílené tělo. Jiřího nohy se začaly podlamovat, hlava se motala kolem dokola, žaludek se chtěl obracet naruby; celý svět se proměnil v horečnaté přeludy; Jiří ztratil přehled o čase, místě, situaci a jedinou věcí, kterou byl po chvíli schopen vnímat, se stalo to neustálé řinčení zvonku, na nějž se soustředil tak urputně, že naprosto zapomněl na Lily. Byla to jen ta věc s otočným ciferníkem plným čísel, za kterou se ploužil zmatený spletitými dlouhými chodbami, veden jen pouhým zvukem. Bůhví proč, očekával z telefonu odpovědi, byť si žádnou otázku neuvědomoval.

A pak u něj konečně povstal. Co nejrychleji vzal sluchátko a za úpění jej přiložil k uchu. „Čekáte odpovědi a zaručeně chcete pravdu,“ začal sebejistě hlas z druhého konce, „jste přeci člověk. Nenabízím zázračné vysavače, Bibli či Strážnou věž, nemusíte mít strach! Věřte nevěřte, mou jedinou starostí je pomoci Vám otevřít oči... Nezdá se Vám někdy svět divný a všechny události jen těžko uvěřitelné? Víte, nepravděpodobné náhody a tak... Jen se rozhlédněte kolem sebe, stěny jakoby nebyly stěnami, no ne? Vážně, vážně se kolem sebe podívejte! Okraje předmětů, jaké jsou? Koukněte se, nejsou rozmazané?“ Zmatený Jiří se rozhlédl kolem sebe a skutečně shledal okraje předmětů jako rozmazané. „Tak a teď se jich zkuste dotknout, cítíte to? Ony jsou vážně rozmazané, hrany jsou kulaté, tady nejde o šálení zraků, ale o holý fakt!“

„Co chcete?“ přerušil náhle Jiří.

„Co chci?“ divil se hlas, „Chci Vám jen otevřít oči, ukázat pravdu a tak. Víte tenhle svě...“

„Kde je Lily?“ zase mu vpadnul do věty Jiří.

Z druhého konce se ozvalo trochu uraženě: „Lily, Lily, Lily... Copak já můžu vědět, kde je nějaká Lily? Podívejte, stačí chvíle a zmizím, stačí jen mrknout a zmizí celé hory, města a moře. Tak jakýpak copak jeden člověk, to se nedá sledovat. Cokoliv může být během okamžiku nenávratně pryč, taková je dnešní doba! Nebo spíš svět... No prostě, všechno to tak trochu smrdí tím, že to není pravda. A pravdu vy chcete, no ne?“ odmlčel se na chvíli hlas (možná čekajíc na odpověď).

Pak pokračoval: „Chcete odpovědi, ale ty nejsou bez otázek. Proto Vám říkám, a toho si važte, v obklopení světa, co lže, v zajatí vlastního těla, co lže, ve lžích, co lžou a v pravdě, co taky lže, jestli chcete realitu, s nekulatými přímkami a bílou, co nepálí v poledním slunci, seberte se a vymlaťte všechny police ze špižírny. Za nimi je stěna, jenž je jen tapetou. Skrz tu projděte a spatříte pravý svět. Ale příteli, nadechněte se zhluboka a konejte ve vší rychlosti, nikdo neví kdy se celý svět zase zkroutí do nového tvaru! Chcete pravdu? Jděte!“ konečně dořekl hlas následován pouhým pípáním.

Sluchátko spadlo k zemi. „Chci pravdu?“ zeptal se Jiří sám sebe a pozoroval, jak samovolně kráčí ke špižírně. První zavařovací sklenice spadla k zemi. „To věřím kdejakému bláznu?“ A jak odpověď vyletěla navzdor bolesti popálenin celá police, po níž následovala další a další.

Konečně Jiří stanul na hromadě všeho možného a zpříma pohlédl na zmíněnou stěnu, jenž v okamžiku ohmatal prsty pokrytými puchýři. Byla na omak pružná, jakoby skutečně byla jen tapetou. „Už vážně blázním,“ pronesl, nadechnul se a vykročil vpřed.

...

Když se probudil, celý se nekontrolovatelně třásl. Z jeho úst mu čouhala plastová hadice, jenž za něj dýchala - chtěl ji vyndat, avšak když se o to pokusil pravou paží, ucítil štiplavou bolest vytržené infúze. Jeho ruka byla stará, pokrytá odpornou plandající kůží a vráskami, po kterých se dolů spustil pramínek rudé krve doprovázen dlouhým spojitým tónem monitoru tepu.

Ve strachu se ze sebe snažil zkopat peřiny, což však nešlo, jelikož místo nohou a také levé ruky měl jen kratičké pahýly, které bezmocně kroužily dokola připomínajíc tak jakéhosi zmateného brouka, nad nímž v okamžiku stanuly dvě postavy.

„Probral jste se z dlouhého kómatu,“ zastavila jedna z nich, aby si alespoň trochu urovnala myšlenky rozvrácené tak nečekanou událostí a mohla pokračovat, byť trochu uspěchaně, „nebojte, nebojte se... Všechno bude v pořádku, jen se nebojte.“ Ale Jiřího tělo se stále třáslo, pahýly dál dokola kroužily, jeho víčka tikala a jediných pět prstů cukalo, když v tom ucítil, jak mu na obličeji přistály cizí dlaně. „Musíme Vám vyvést intubaci, možná to bude trochu nepříjemné, ale vydržte to,“ ozvalo se pokojem, načež mu tytéž dlaně silou otočily hlavu na stranu a Jiří tak spatřil po prázdném bílém stropu konečně něco nového: na šedé stěně stěně visely dva levné obrázky zastíněné zábradlím nemocniční postele, vedle níž byl na nočním stolku položen velký hrnek.

Jiří se málem udávil hnusem, než byla hadice vysoukána ven.

„Lily! Kde je Lily?“ zvolal pak hlasem jenž nepoznával, „Lily, Lily...“ Dvě postavy se na sebe tázavě podívaly, než jedna z nich soucitně spustila: „Lily? Vaše žena,“ kousla se do rtů a zhluboka se nadechla, stejně jako Jiří ještě před chvílí, „Vaše žena zemřela, je to už deset let. Podruhé jí metastázovala rakovina a už neměla síly bojovat znova. Bylo jí pětašedesát. - -“ Skleslá zastavila, zvedla ztěžka hlavu a zadívala se Jiřímu do očí. „Je mi to líto,“ dořekla a již nezastavila proud slz.

Jiří křičel. Škubal sebou tak silně, že létal po celé posteli, div nespadl přes všechny zábrany na zem; jeho pohyb byl mohutný a neustálý. Jeho křik se nesl zdmi v dál a hlásal o šíleném utrpení, jenž zastavil až vpich sedativ, po kterých neodkladně usnul bezvědomým klidným spánkem, ušetřen bolesti a přeludů.

Druhý den ráno psaly noviny o velkém radostném zázraku, když se muž po půlce století probral z kómatu.