|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Lonnie se snesla se zachráněnou dolů obzvlášť ladně. Ze země na ni hleděl dav zvědavců. Někteří zírali s otevřenými ústy, pár jich tleskalo. Vztekající se mladou ženu, oblečenou do černé od hlavy až k patě, předala rovnou do spárů čekajícího léčitele. Takový byl obvyklý postup u záchrany sebevrahů. Před chvíli slečna ronila slzy a teď nadávala jako námořník.
„To si vypiješ, čarodějnice jedna! Postarám se, aby tě zničili!“
„Nahoře jsi vyprávěla jiný příběh,“ odtušila Lonnie nevzrušeně.
„Lžeš,“ křičela dívka a pak se rozplakala, „já se nechci proměnit.“
Lonnie si vyměnila s léčitelem chápavý pohled a rozloučila se. Bont počká, ona se nutně potřebovala napít. Co to žvanila o nějaké proměně?
V Baru U všech světů se posadila na své oblíbené místo. Než se nadála, stál před ní pohárek s tyrkysově modrým nápojem, ze kterého vystupovaly gejzíry bublinek. A bohužel hned po něm se k ní šinula mokrá postavička.
„Tak kdepak zase hořelo, Shiro?“ zeptala se Lonnie ze slušnosti mladé vodnice.
„Ani se neptej, u mě doma. Já samozřejmě nezaměstnávám žádné čtyřnohé ohňohlásaly, protože je nepotřebuju. Až chytím toho zmetka, co požár založil, utopím ho s kamenem na krku!“
„Přeháníš, ne?“
„Povídám ti, utopím ho! Ještě se mi tam podepsal, hajzlík, prý POMSTA. To nevím za co. Že jsem se jako vykašlala na školu? Že celý dni trávím připojená na snímač tepelných abnormalit? Že se ženu jak tsunami, jakmile nějaký dědula jen zapálí listí na zahrádce, a nutím vodu ze všech pozemských zdrojů, aby stála v pohotovosti a zasáhla, když se z prkotiny stane požár? Mám já to zapotřebí?“
„Na vodnici vedeš hodně plamenný řeči,“ zlehčovala vyprávění Lonnie.
„A ještě do toho mi sem chodí teď kontroly. Chápeš to? Kontroly! Abych si prý lépe vedla evidenci zásahů.“
„Aha, mívám občas nějakou úřední magnetickou obálku na dveřích. Jenže jak “letím“ domů, tlak vzduchu ji obvykle odfoukne. Tak oni nás chtějí kontrolovat. Ten Šestý je hroznej byrokrat. Jeden by řekl, že když mu někdo z Transformovaných zachrání dědice, bude nás Nejvyšší samou vděčností hýčkat, a on by na nás nejraději dohlížel.“
„Co když se to zvrtne ve sledování? Jako kdysi. Od dozírání a evidence je jen krůček k touze nás ovládat.“
„Nestraš, Shiro. Dáme si spolu radši zelenovodního panáka, co říkáš?“
Lonnie si nechtěla připouštět pochybnosti a starosti. Milovala létání, se svým minulým životem by neměnila ani za nic. Malá brýlatá baculka, co nikomu nestála za pohled. Zato nyní! Transformace jí přinesla ostříží zrak, vypracované svaly a úplně každičký při pohledu na ni, jak se snáší z výšky, musel zaklánět hlavu. Splněný sen, ne?
Jarů pomalu kráčel k zadnímu traktu univerzity. Přední části, postavené v moderním futuristickém stylu, právě chrlily studenty na chodník. Z místa hrajícího barvami, smíchem a shonem přecházel do území ticha, vážnosti a chladu. Právě zde leželo skutečné srdce univerzity, prostory pro tajná jednání, uzavřené laboratoře a přijímací pokoje pro léčbu “vyvolených“, včetně panovníka a jeho rodiny.
Narychlo svolaný sněm Řádu léčitelů už začínal.
Šestý vládce vypravil se svými požadavky vyslance. Blaho a bezpečí lidu především, hřímal ten dobrý muž. Jarů byl nucen opakovaně posílit své empatické vnímání, aby neskočil mluvčímu do řeči. Jsou nároky, které nelze opomenout. Vymýcení násilí, vytvoření harmonické společnosti, vyvážené vztahy mezi lidmi, posílení vzájemné kooperace obyvatel, odstranění nežádoucích elementů. A jsou nároky Nejvyššího, které žádají zradu a krev.
Vans se cestou zpět neflákal. Stačil rozehnat dvě rvačky tím, že jejich aktérům otloukl hlavy o sebe. Dva metry nad zemí. Na rohu srovnal havárii tří řidičů autoletů. Stroje odtlačil ze silnice, rozhádané muže pečlivě mířenými ranami posadil do koruny nedaleko rostoucí stoletého stromu. Oprášil si ruce, copak nemůže mít jednou trochu klidu?
Seru našel spící na židli s hlavou opřenou o pelest postele. Bont byl vzhůru, ale neodvažoval se pohnout, aby ji nevzbudil.
„Dobrý?“
„Ptáš se na mou společnost nebo zdravotní stav?“
„Musíme si promluvit.“
„To zní blbě…“
„Sero ,drahoušku, probuď se, ano?“
Vans ji nečekaně jemně zvedl do náruče. Až pak si uvědomil, že v bytě nemá, kam ji uložit.
„Pusť, ty hromotluku,“ usmála se, „jdu domů.“
Když odešla, v pokoji jako by se setmělo.
„Možná jsme ji neměli nechat odejít.“
„Proč? O čem sis chtěl promluvit?“
„Jak to bylo tenkrát se synem Nejvyššího…“
„Cože? Nekecej, že jsem to každému z vás nevyprávěl aspoň stokrát. Měsíc se po městě nemluvilo o ničem jiném, ne? Co ti nasadil ten Tovar do hlavy?“
„Bonte!“
„Tak po sto prvé, zrovna jsem byl nedaleko, když přišel signál od pobřeží. Kousek od jedný z těch honosných soukromých pláží se topil nějakej kluk. Vlít jsem do vody... jenže, já líp běhám než plavu. Byl jsem docela vděčnej, když se tam zjevila ta vodnice, Shira se jmenuje, a dostala nás oba na břeh. Provedla něco se spodními proudy, či co. Až pak jsem si všiml mladíkova rodového tetování.“
„Nezdál se ti nějak divnej? Jinej? Výjimečnej?“
„Jako kromě toho, že je jediným dědicem Nejvyššího?“
„Prý se po tvém zásahu změnil.“
„Sakra, to se nedivím, málem zemřel, ne? Začal si vážit života? Bojí se vody? Kam tím míříš?“
„Neřvi na mě. Jeden z nás dvou vypadá jak po zásahu demoličního děla a já to rozhodně nejsem. Sám by ses měl starat, co se děje.“
„Ta bludička… něco říkala, kdybych si dokázal vzpomenout.“
„No nic, až začneš myslet na něco jiného než na napůl svlečený nádhery, dej vědět.“
Vanse přešla únava a vyrazil raději zlepšit si náladu ke Všem světům. Vlastně to měl jednodušší než jeho přátele, schopnosti nadlidské síly nebyly zdaleka tak okaté a provokující. Navíc vzbuzoval přirozený respekt. Ale za strážníka ho nechtěli, ta křivda v něm byla usazená hodně hluboko. Ani Tovar, se svými žádostmi o pomoc, ji nemohl dostatečně zmírnit.
Sera měla tu noc výjimečně sen.
Zdálo se to nekonečně dávno, ačkoli ty vzpomínky patřily do doby jen před pár lety. Ustaranou dívku s hlavou a srdcem plnými nechtěných informací a myšlenek zachránil Zázrak. Měl hluboké oči a jméno po nejkrásnějším ročním období. Vyléčil ji a ona byla hotova dát mu z vděčnosti všechno, co měla. Než se léčitel rozhodl, zda je pro něj správnou volbou, zklamaná žena darovala jednu noc v baru cizímu muži. Vztek a alkohol a krátkodobý pocit, že je žádaná, se ráno rozplynuly. Jakýsi usměvavý chlapík ji našel a s dvěma kamarády doprovodili Seru domů. Za jednu noc získala tři přátele a ztratila první lásku. Když se Jarů rozhoupal k činu, už bylo pozdě. Nikdy se nedozvěděl pravdu.
„Sero, spíš?“
„Jo, teď už ne… co …hm, pojď samozřejmě dál.“
Přechod ze snu do reality ji rozhodil. Najednou stál znovu před ní a měl ty oči, hlubší než všechny propasti světa.
„Přišel jsem pro tebe, nejsi tu v bezpečí. Šestý chystá opatření proti Transformovaným.“
„Cože? Nevděčník jeden! Chce nás zabít, nebo co?“
„Už před nějakou dobou dal svolení k použití magie. Zrovna ty jsi na magickou bránu hodně citlivá, chápeš? Nejsi nemocná, bylo to jen varování.“
„Zachraňujeme životy! Zapomněl´s?“
„Vládci nesnáší výjimečnost. Ale to není ten hlavní důvod. Synu Šestého se postupně od onoho dne změnila osobnost. A není to prý jediný případ, podobně postižených je snad čím dál víc. Vina nakonec padne na vás, Transformované.“
„Co s námi chtějí provést? Slyšíš!“
„Vyhledat, koncentrovat na jedno místo a pak… pokusit se vás přeměnit na normální lidi.“
„Jinak co?“
„Nevím! Se mnou budeš v nebezpečí, zařídím ti…“
„Musím varovat ostatní,“ skočila mu Sera do řeči.
„Není čas, ty tři už určitě mají, eskorty jdou první po známých místech výskytu Transformovaných, byty, hospody a tak. Mysli konečně na sebe. A na mě! Tvá záchrana je pro mě důležitá, copak to nevíš?“
„Je zraněný.“
„Kdo?“
Kdo asi? Sera jen neklidně zavrtěla hlavou a mátožně si sbalila pár důležitých drobností. Najednou neměla v hlavě ani myšlenku, ruce i nohy ji ovládal jakýsi automat. To on ji donutil plížit se po špičkách k východu a dveře zamčené zvenku ještě podepřít těžkou závorou. V běhu ji přepadla úvaha, že zdrhá skoro stejně tak rychle jako Bont. Hystericky se zasmála.
Ulice města se tvářily neutrálně, eskorty měly rozkaz postupovat nenápadně a s rozvahou. V šeru probouzejícího se rána velitel jedné z nich zastavil dvojici mířící domů.
„Ti jsou čistí,“ otočil se pak na strážníka s registrem Transformovaných.
Ale nemyslel to vážně. Mohl dát Vansovi šanci jen jednou a ta chvíle právě přišla.
Blízko cíle zpomalila a rozhlédla se. Nic podezřelého, oddychla si. Nestačila ani vykřiknout, když po ní hmátla cizí ruka a zatáhla ji do tmavé uličky.
„Asi se dám na čtení myšlenek…“
„To nedělej, zdrhání má větší smysl.“
„Co se to děje, Sero? Víš něco?“
„Chtějí nás eliminovat, předělat na normální lidi, těžko říci. Ale spíš asi zlikvidovat.“
„Mluvila jsi s ním, že jo?“
„Jak ti je?“ přeslechla Bontovu otázku.
Napadaly ji jen hodně nevlídné odpovědi. Jako že se sem žene mu pomoci, zatímco jí on nabídl bezpečí. Nechala si je pro sebe.
„Švihnul jsem Vansovi nějaký oblečení. Ztratím se v něm, ztratím se všude.“
„Jarů mluvil o změnách, jež se stanou zachráněným…“
„Je to všechno kvůli mně, že? Nebýt dědice Nejvyššího, nikdo by se o duševní problémy zachráněných nezajímal, maximálně léčitelé.“
„Sypat popel na hlavu si můžeš později, teď musíme někam do bezpečí.“
„Napadá mě jediná možnost.“
Zeptal se a ona mu odpověděla. Upřeně se na ni díval, dokud ji nepřešla panika. Neměl jinou eventualitu a přál si pokračovat sám, jenže věci se někdy nedějou, jak si člověk přeje. Některé dveře by bez ní otvíral těžko. Sera se mu nezdála vystrašená, spíš prázdná. Vzal ji za ruku, jako by ten silnější byl on.
„Jdeme!“
Zadní trakt univerzity byl protkán složitým systémem chodeb, tajných východů a slepých odboček. Podle pravidla, že pod svícnem bývá největší tma. Kdo by podezíral léčitele z něčeho nekalého? Pokusy na lidech podléhají vládcově zákazu. Jenže kde je hranice lidství, ví jen Bozi, a ti mají důležitější starosti než se starat o pár odlišných lidí.
Kdo by za laboratořemi potrhlých učenců hledal tajné komnaty, soukromé sanatorium vládců všech věků? Či snad podzemní systém tunelů, napůl sluje pro nepohodlné, a napůl vězení? Snad jen Transformovaný, jež si složí mozaiku z vyslechnutých myšlenek a slov. Ten, který zradí jednoho přítele pro jiné. Ten, který chce znát odpověď.
„Hledám léčitele Jarůa, již jednou mi dokázal pomoci,“ sklonila Sera hlavu před hlídačem v bráně univerzity.
„Nepřicházíte v příznivých časech, není jisté, zda se vás léčitel ujme.“
„Prosím, má stará matka je sužována bolestmi, ta hrozná infekce se rychle šíří. Neumím posoudit, nakolik je její nemoc nakažlivá,“ Sera na důkaz svých slov postrčila před sebe ohnutou stařenu s obličejem plným krvavých skvrn a strupů.
„Koho mám tedy ohlásit?“
„Sera,“ zašeptala.
Kostky jsou vrženy, není cesty zpátky, aspoň pro ni ne. Mají času jen málo, než na univerzitě pojmou podezření. Vcházela do sevření kamenných zdí s pocitem, že se odsud již nedostane.
Ovanul ji chlad a mrazení, znamení konce.
„Existuje takové pravidlo, matky vždycky zachrání své děti, to mi věř,“ pronesla stařena vesele tichým hlasem a sevřela Seře ruku.
„Pohádky…“ usmála se ona a snažila se zkoncentrovat.
Zde kupodivu jejímu čtení myšlenek nic nebránilo. Naopak bylo nesmírně těžké v té změti informací najít tu správnou.
Stařena odhodila hadry a narovnala se. Překvapení byl jejich trumf. Nikoho, vládce ani léčitele či hlídající vojáky by ve snu nenapadlo, že jim Transformovaní polezou rovnou do rány. Sera se rozběhla správným směrem, ale on ji zadržel.
„Mám lepší nápad,“ usmál se a pevně ji k sobě přitiskl.
A pak už se pohybovali jeho rychlostí. Stejně jako nahoře mezi domy, tak i zde, v zákrutách chodeb, nedělala prostorová orientace Bontovi žádné problémy. Netrvalo dlouho a ocitli se před dveřmi komnaty syna Šestého. Ale štěstí netrvá věčně.
„Hledala jsi mne?“ ozval se hlas ze stínu za nimi.
Uvědomila si, že ani není příliš překvapena. Nevšiml si Bonta, došlo jí.
„Hledám dědice, Jarů, dovol mi si s ním promluvit. Ty změny, o kterých jsi mi vyprávěl…“
„Vybrala sis sama, už tě nemohu chránit, Sero.“
„Já od tebe nic nečekám. Pokud souhlasíš se změnou Transformovaných, nemůžeme si rozumět.“
„Musíš jít okamžitě se mnou.“
„Ano,“ odpověděla rychle a pokorně vykročila k Jarůovi.
Poslední pohled směrem k rohu, za kterým ji sledovaly Bontovi oči.
Rozhodli se beze slov a stejně tak i rozloučili. |
|
|
