John Ashbery - Moje filosofie života
 
 
Právě když jsem si pomyslel, že nemám v hlavě dost místa
na další myšlenku, dostal jsem tenhle velký nápad--
nazvěte to třeba, jestli chcete, filosofií života. Zkrátka,
znamená to žít tak, jak žijí filosofové, podle souboru principů.
Dobrá, ale podle jakých?
 
Musím přiznat, že tohle bylo to nejobtížnější, ale měl jsem
již dopředu načtrnuty představy, jak by to asi mělo vypadat.
Všechno, od pojídání melounu nebo chůze na záchod,
nebo pouhé čekání na nástupišti v metru, na několik minut pohroužen
do svých myšlenek, nebo v obavách o deštné pralesy,
vše by bylo dotčeno, nebo přesněji řečeno, ovlivněno
mým novým přístupem. Nekázal bych jen,
nebo se nebál o děti nebo staré lidi, kromě případů,
obecně předepsaných naším světem hodinového strojku.
Místo toho bych víceméně nechal věci být tak, jak jsou,
a přitom bych do nich vnášel sérum nového morálního klimatu. 
Vymyslel jsem, že bych vyváděl z míry, jako když cizinec
náhodně zatlačí na táflování a začne se otáčet knihovna
a objeví se točité schodiště se zelinkavým světlem
někde dole pod ním, a on automaticky vstoupí
a knihovna se zase zavře, jak se běžně v těchto případech stává.
A najednou ho zaplaví příjemná vůně--není to šafrán, ani levandule,
ale něco mezitím. Vzpomene si na polštář, jako byl ten,
na kterém lehával bulteriér jeho strýčka v Bostonu a pozoroval ho
potměšile, špičaté ušní boltce sklopené. A pak vypukne velká 
honička. Nevyplyne z toho jediný záměr. Stačí to k tomu,
aby vám to znechutilo jakoukoli myšlenku. Ale pak si na něco vzpomenete
   William James
napsal v nějaké své knize, kterou jste nikdy nečetli--bylo pěkné, že to mělo
   tu jemnost,
poprášenou pelem života, zcela náhodně, samozřejmě, a přitom
   jsou ještě jasně vidět
otisky prstů. Někdo už s nimi manipuloval,
dokonce ještě předtím, než je naaranžoval, ačkoli myšlenka byla jeho a
   jen jeho vlastní.
 
Je náramné, v létě, navštívit mořské pobřeží.
Je možno podniknout mnoho malých výletů.
Cestovatele vítá háj třepetavých osik. Nedaleko se nalézají
veřejné záchodky, kde zmožení poutníci vyryli 
svá jména a adresy a někteří dokonce i zprávy,
zprávy světu o tom, jak tu seděli
a přemýšleli o tom, co podniknou, až dotrůní
a až si umyjou ruce v umyvadle, dříve než vyjdou 
zas ven. Byli již zlákáni principy,
a byla jejich slova filosofií, ať byla jakkoli přisprostlá?
Připouštím, že se nemohu v tomto myšlenkovém sledu posunout dál--
něco se mi staví do cesty. Něco takového, že nejsem dost velký
na to, abych za to dohlédl. Nebo jsem možná upřímně řečeno vystrašený.
Co bylo základem toho, jak jsem se choval předtím? 
Ale možná, že mohu přistoupit ke kompromisu--nechám věci 
být, jak jsou, tak nějak. Na podzim zavařím džemy  
a zabezpečím je, proti zimnímu chladu a zkáze,
a to bude velmi humánní záležitost, a stejně tak i inteligentní.
Nedám se vyvést z míry blbými poznámkami svých přátel, 
nebo dokonce mými vlastními, i když je pravda, že ty jsou nejhorší,
jako když jsi v zaplněném divadle a něco, co řekneš,
podráždí diváka před tebou, který ani náhodou není nadšen tím,
že dva lidé tak blízko něho si spolu povídají. Tedy jako by měl 
být vyplašený, že ho dva lovečtí psi dostihnou--
ale tahle věc působí oboustranně, víte. Nemůžete se pořád
strachovat o druhé a zároveň sledovat 
sebe. To by bylo nemístné, a asi stejná sranda
jako účastnit se svatby dvou lidí, které neznáte.
Přece můžete zažít hodně legrace v proluce mezi myšlekami!
To je taky jediný důvod, proč tu jsou! A teď chci, abyste i vy vyšli ven,
měli potěšení sami ze sebe, a ano, měli také potěšení ze své životní filosofie!
Nepřichází jen tak každý den. Podívej!  Tamhle je jedna veliká...
 
 

****

My Philosophy of Life

Just when I thought there wasn't room enough
for another thought in my head, I had this great idea--
call it a philosophy of life, if you will.  Briefly,
it involved living the way philosophers live,
according to a set of principles. OK, but which ones?

That was the hardest part, I admit, but I had a
kind of dark foreknowledge of what it would be like.
Everything, from eating watermelon or going to the bathroom
or just standing on a subway platform, lost in thought
for a few minutes, or worrying about rain forests,
would be affected, or more precisely, inflected
by my new attitude.  I wouldn't be preachy,
or worry about children and old people, except
in the general way prescribed by our clockwork universe.
Instead I'd sort of let things be what they are
while injecting them with the serum of the new moral climate
I thought I'd stumbled into, as a stranger
accidentally presses against a panel and a bookcase slides back,
revealing a winding staircase with greenish light
somewhere down below, and he automatically steps inside
and the bookcase slides shut, as is customary on such occasions.
At once a fragrance overwhelms him--not saffron, not lavender,
but something in between.  He thinks of cushions, like the one
his uncle's Boston bull terrier used to lie on watching him
quizzically, pointed ear-tips folded over. And then the great rush 
is on.  Not a single idea emerges from it.  It's enough
to disgust you with thought.  But then you remember something
   William James
wrote in some book of his you never read--it was fine, it had the
   fineness,
the powder of life dusted over it, by chance, of course, yet
   still looking
for evidence of fingerprints. Someone had handled it
even before he formulated it, though the thought was his and
   his alone.

It's fine, in summer, to visit the seashore.
There are lots of little trips to be made.
A grove of fledgling aspens welcomes the traveler.  Nearby
are the public toilets where weary pilgrims have carved
their names and addresses, and perhaps messages as well,
messages to the world, as they sat
and thought about what they'd do after using the toilet
and washing their hands at the sink, prior to stepping out
into the open again.  Had they been coaxed in by principles,
and were their words philosophy, of however crude a sort?
I confess I can move no farther along this train of thought--
something's blocking it.  Something I'm 
not big enough to see over.  Or maybe I'm frankly scared.
What was the matter with how I acted before?
But maybe I can come up with a compromise--I'll let
things be what they are, sort of.  In the autumn I'll put up jellies
and preserves, against the winter cold and futility,
and that will be a human thing, and intelligent as well.
I won't be embarrassed by my friends' dumb remarks,
or even my own, though admittedly that's the hardest part,
as when you are in a crowded theater and something you say
riles the spectator in front of you, who doesn't even like the idea
of two people near him talking together. Well he's 
got to be flushed out so the hunters can have a crack at him--
this thing works both ways, you know. You can't always
be worrying about others and keeping track of yourself
at the same time.  That would be abusive, and about as much fun
as attending the wedding of two people you don't know.
Still, there's a lot of fun to be had in the gaps between ideas.
That's what they're made for!  Now I want you to go out there
and enjoy yourself, and yes, enjoy your philosophy of life, too.
They don't come along every day. Look out!  There's a big one...