zdeněk vlakem už teď vidí to veliké španělsko, vidí moře a hory a cítí ten mořský vzduch a poslouchá ten jazyk a ještě nedojel do prahy. někdo vidí dál a přitom poloslepcem může být, jak sám o sobě říká. a jen půl bílé hole a kousek vodícího psa mu chybí. jeho oči mohou jen slabounce z blízka, anebo v dáli jen stíny, spousty stínů. zdeněk byl dítě štěstěny a tak to i bral. když šípkovej keř, tak radost z čevených slaďoučkých plodů, než hrození z bodlinek. a tato jednoduchá filozofie ho zatím beztarostně nosila životem mladého, urostlého, vysokého a schopného vytěžit si to své, protože měl nárok. užíval si a jeho krásný hluboký hlas a sebevědomí a spolužačky s pajdáku padali v mateřských citech a právě schodou okolností pod jeho hruď. hlas, který jemně rozechvíval, hlas se kterým se naučil, jako s hudebním nástrojem u malého glena, jazzové jeskyni, kde intimní prostředí ti nedovolí ani jen pomyslet na život někde jinde. náhle zpomalení slova v půlce věty a zbytek téměř pošeptán doháněl tyto kamarádky dávno předtím než mohli něco vůbec zažít do sladkého nevědomí. a vlastně všichni byli spokojeni.

a protože nikdy není nic jednou barvou, začali pozvolna přicházet postupně větší a pořádné frustrace. pocity zmaru a nevědět kam dál. odešel ze školy kde mu svět byl nakloněn, kde mu svět přál. zázemí a jistota najednou byla balvanem a uzkostlivá maminka důkazem, že něco musí udělat. něco musí změnit. a když hledáš a jsi nastaven, máš i šanci. dostaněš něco o čem tušíš, nový rozměr a po kouskách, jako mozaiku. jako obří mozaiku uprostřed, které stojíš a vidíš jen na ty kamíny kolem a jen tušíš, že každým krokem kamkoli uvidíš víc. uděláš krok a skládané kamínky postupně nabývají tvar a barvy. a pak vedle uvidíš jiný obrazec a jdeš za ním a chceš ho vidět celý. nakonec tě napadne co si ztratil na opačné straně a otočíš se a obrazy mají náhle jiný tvar a říkáš si, pane bože a začneš utíkat na začátek s utkvělou představou nalést a nestratit. nakonec se uklidníš, protože už jsi v moři, v oceánu barevných kamínků, obrazů života o jakém si ani nesnil a skloníš se k jednomu a začneš obdivovat a ten jeden jediný kamínek ti odhalí tu krásu mrňavého velikána.

a ten nový zdeněk teď na prahu nového poznání a sám životem. oblaka mohou mýt a mají své kouzla, ale těžké kapky deště tě stejně přinutí k realitě dneška. první rána na hranicích, které dnes ani hranicemi konečně nejsou a přeci jenom v jeho případě padají otázky a dokola. - jdete sám? a kdo vás očekává, a kdo se o vás postará? stupidní otázky, které určitě posílá příliš starostlivá maminka.

a zdeňkův otec jen tiše ohromen a neměl slov a jeho ustarané ruce truhláře najednou nevěděli co. měl pochopení pro synka a obdiv, ale! veliké ALE se mu tlačilo do vrásek a přesto dvacetipětiletého synka neměl sílu zrazovat.