|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Když jsem se narodil a vzpamatoval se z toho šoku, hodně jsem polehával. Po jisté době, když už jsem na to trauma zapomněl docela, a po jistém cviku, jsem zvládl takový grif a začal se batolit. Byl to život žitý bez přetvářky a v horizontální rovině.
Po zemi jsem se přesouval stabilně po čtyřech končetinách, rychlost nijak opojná, ale zato bez rizika.
Rychlost jsem mimo to pro opojnost pocitů nijak nepotřeboval. Žil jsem intenzivně a každý den jsem vstřebával barevnou paletu prožitků. Stejně tak emoce jsem prožíval všeho druhu a v plné jejich šíři.
Byl jsem také velmi malý a příliš daleko se nerozhlédl. To ale nevadilo. Ve své bezprostřední blízkosti jsem měl stimulů víc než dosti. Co bylo dál než nadosah, jsem viděl rozmazaně a nebylo podstatné.
Mým světem se pohybovala, či v něm různě postávala, sloupovitá vertikália, vertikální sloupovitosti, tvorové a předměty svislého charakteru – přitom ale velice úzcí – tyčící se až někam nahoru, nahoru do výšin.
Zřejmě jsem těmto podivnostem zcela nerozuměl, je ale třeba říct, že jsem to za problém příliš nepovažoval. Jejich svislost jsem totiž v jejich celosti nevnímal. Krom toho, že mi dělalo problém dostatečně zaklonit hlavu v zátylku, než jsem přejel pohledem tyčícího se tvora až úplně nahoru, odkud na mě hovořil, dočista jsem zapomněl, co bylo na začátku.
Jakkoliv intenzivní, bohaté a srozumitelné toto období bylo, nakonec jsem na něj – podobně jako na svůj vznik a vstup na svět – víceméně zapomněl.
Zesílil jsem, postavil se na zadní a získal důvěru ve svou vzpřímenost. Rozhlédl jsem se a uviděl svět. Stály v něm domy, vzpínaly se stromy a pohybovali se zvláštní hrdí lidé.
Naučili mě, že obzorem svět nekončí. Vylezl jsem proto na jeden z těch stromů, který se pnul do výše, a zjistil, že mají pravdu, že svět pokračuje ještě kousek dále.
Naučili mě, že ještě porostu, fyzicky i společensky. Řekli mi, že budu mít metr osmdesát, tak jako oni, a že budu třeba doktorem, tak jako oni ne.
Řekli mi, že není člověk jako člověk, že jeden z nich je spodina a druhý zase ne. Ukázali mi grafy a řekli, co je konjunktura a co zase recese. Ukázali mi žebříček nejrozvinutějších států a taky hitparádu nejbohatších lidí. Vysvětlili mi lineární vývoj Historie, linoucí se z páchnoucí primordiální bažiny až někam k hvězdným výšinám.
Naučili mě abstrahovat, konceptualizovat a analyzovat. Naučil jsem se nedůvěřovat svým smyslům a kontrolovat své pocity.
Kariérně jsem rostl, pochopil jsem význam autority a hierarchie. Poznal jsem opojnost vzestupu i potupu pádu. Pocítil jsem být nahlížen shora i mít mocensky navrch.
Jezdíval jsem výtahem do vysokých pater administrativních budov. Míval jsem krásný výhled na celé město. Dohlédl jsem i do průmyslové čtvrti, kde pobafával vysoký komín nějaké výrobny; kdysi pyšný falus industriální civilizace. Bejvávalo, kamaráde.
Vypracoval jsem se poměrně vysoko, nicméně mediální obrazy mi neustále ukazovaly osoby a místa pro mě nedostupné. Obrazy, doléhající ke mně už ani ne tak z jehlanovitých vysílacích věží jako spíš z družic plujících v takových výšinách, že z nich můžete spařit jen slabé blikající světélko. Máte-li štěstí.
Stárnul jsem.
Gravitace se znovu ozvala a překonala mou důvěru ve vlastní vzpřímenost. Klesal jsem níž a níž, a protože batolit se mi už nechtělo, podpíral jsem se holí.
Klesal jsem níž a trpěl jsem, protože teď jsem už věděl, že svět je nekonečný a táhne se daleko za obzor, který se kolem mě zužuje a zužuje. Zužuje se jako smyčka.
Ležel jsem na lůžku a zíral do zářivek na vysokém stropě. Dlouhou chodbou mě, ležícího na pojízdné posteli, tlačily krásné, vzpřímené sestry. Oslovovaly mě „dědoušku“, ne ale příliš často, protože většinu času pomlouvaly kolegyni.
Navezly mě do výtahu. Kolem postávaly postavy v županech i návštěvníci pacientů. Změna tlaku mi napověděla, že klesáme.
Výtah cinknul, dveře se otevřely a já na svém lůžku ladně vplul do sálu. Skláněl se nade mnou silný doktor, kterým jsem nikdy nebyl.
Operace se nevyvedla. Zemřel jsem.
Když jsem zemřel, dali mi na vybranou.
Příliš jsem nedumal, a zatímco můj prach povlával vzduchem, já – osvobozený od těžkého těla – v radostných spirálách stoupal výše nad krajinu.
Poté jsem vystřelil přímo vzhůru a všechny sféry mračen proletěl za vteřinu. Letěl jsem výš, lehký a svobodný, nezatížen. Minul jsem družice a ocitl se v nicotě.
Letěl jsem dál, už ne výš, protože vzestup se změnil v pouhé vzdalování. Země se zmenšovala nikoliv pode mnou, nýbrž zkrátka daleko v nerozlišitelném rozměru.
A já zalitoval. Zemská tíže mě zpět přitáhnout nemůže, jsem nehmotná částice světla a gravitace na mě nemá vliv.
Svítím sám sobě na cestu. Občas proletím kolem tělesa či jiného mlčícího světélka, je to ale jen jednou za tisíc let. Jsem sám.
Když jsem zemřel, dali mi na vybranou.
Mé tělo pohřbili a já sedím na svém náhrobku a přemítám. Vzpomínám si na své dávné batolení a velmi matně i své narození. Procházím si svá rozhodnutí a znovu vidím všechna svá místa a lidi, které jsem potkal. Rozjímám a dávám si na čas.
Docházím k rozhodnutí, vstávám a rozplývám se. Nedaleký strom, který jako živiny využil části mého těla, obdařuji svou duší. Vplývám do něj, měním ho a měním se i já.
Splýváme, jsme vědomí a rychle rosteme do šíře. Velice rychle. Rozmnožuje se, se svými potomky ale zůstáváme spojeni. Lidskou civilizaci prorůstáme a bortíme za tisíc let. Měla příliš vratké základy.
Snaží se s námi bojovat, my ale vítězíme. Jsme trpěliví. Kořeny prorůstáme planetu a mnohočetnými korunami zastiňujem povrch všech kontinentů. Sami se stáváme planetou, nahrazujeme živé i neživé procesy a zacyklujeme se sami do sebe. Ze sebe samých se živíme i sami sebe podpíráme.
Stáváme se uzavřeným systémem a cítíme se naplněni. Oddechujeme si a dáváme na svém těle vzniknout novému životu. Bují a kypí a vyvíjí se v rozličných variacích a my na něj pohlížíme s nadějí.
Jsme zvědaví.
Doba mého letu a pustota temného prostoru si je podobná svou neomezeností. Vzdal jsem se myšlenky hranice a ukončení. Stabilního stavu.
Letím stále týmž směrem – změna mi není umožněna – a jsem apatický.
Až donedávna.
Nepamatuji si příliš na svůj starý svět, zdá se mi ale, že ten ke kterému se již nějakou dobu blížím, vypadá jinak. Přesto však, čím blíže se nacházím, tím připadá mi důvěrnější. Bují a kypí životem a já cítím, že něco se mění.
Měním mírně svou trasu. Cítím se být naplňován tíhou a cítím se být přitahován.
Cítím, že klesám.
|
|
|
