Znáte to. To věčné shromažďování čehokoliv, o čem jsme přesvědčeni, že jednou upotřebíme. Že se jednou bude hodit. Harampádí, tak zvaně. Prázdné pixly, krabice, přečtené časopisy o bydlení, výstřižky receptů, kelímky od jogurtů, a to jsem jen v kuchyni. O větších věcech ani nemluvím. Když pominu zákon schválnosti, že pokud se něčeho konečně se sebezapřením zbavíte, nejpozději do týdne by se to skutečně hodilo, nehodí se nám tyhle věci už nikdy. Jenže co kdyby… A tak hromadíme. I já hromadím.

Nedávno měla dcerka průjem, což není podstatné (teď už), podstatné je, že dostala v malých skleněných lahvičkách mrkvovou šťávu. A ty skleničky, když už byly prázdné… šup s nimi do dřezu a na odkapávač. Manžel nemá tohle mé hromadění rád. A tak si jich při úklidu nádobí nemohl nevšimnout. „K čemu jsou ty lahvičky v tom odkapávači? Proč to vůbec myješ?“ „Mně se zdálo, že by se mohly někdy na něco hodit.“ Odpověděla jsem s výrazem důvtipné hospodyně. „Na co a kdy?“ Zeptal se s výrazem někoho, kdo opravdu nemyslí na „strýčka příhodu“. „Noooo, třeba….“ Nemohla jsem si rychle vybavit situaci, kdy bych je vítězoslavně vytáhla ze špajzky… „Nikdy a na nic!“ Odzbrojil mně můj muž a milé láhvičky vzal a vyhodil.

Nakonec měl pravdu, osvítil mě a já se při představě „nehromadit“, cítila volněji už teď. Hned další den jsem měla v plánu všechno to přebrat a vyházet. Ať tu máme jen to, co opravdu potřebujeme nebo chceme mít. Knoflíky na poličce? K čemu? Šup do koše. A tak dál, a tak dál. Večer se manžel vrátil z práce a hned ode dveří na mě volal: „Tak už se to stalo, čekal jsem to každou chvíli! Urval se mi knoflík tady z klopy.“ Jeho další kroky mířili přímo k poličce v kuchyni. „Kde jsou ty knoflíčky, co tady byly?“ Ajaj. Knoflíky. A s košem už jsem byla. Tak jsem se aspoň rozesmála. Ne že by mu to pomohlo, nebo snad mně, to spíš naopak, jenže mně to v ten moment přišlo směšný. „Tys je vyhodila?“ Uhodil na mě. „Já si řekla: když je na oblečení našitej náhradní knoflík a já ho odstřihnu a schovám, tak ho pak nikdy nepotřebuju. Tak jsem je vyhodila.Sám jsi přece včera říkal...“ „Jenže tyhle knoflíky už neseženu, protože jsou kovový a s timhle vzorem,“ třepal mi kabátem před očima, „a je jich tu celkem osm, takže když koupim jinej, tak abych přešíval všech osm!“

Od té doby opět hromadím. Ať si říká, co chce - jak by bylo fajn, kdybych ze škatulky „zbytečností“, jako jsou skleněné láhvičky, vytáhla teď jeden takový knoflík, kovový. S tím vzorem…