Anežka a Matěj

Zdvihem prázdné sklenice si Matěj objednal další půllitr piva. Poslední dobou se stále více omezoval na pouhou jednoduchou nonverbální gestikulaci, která mu přišla daleko praktičtější než všechno složitě omílat zdlouhavými slovními spojeními. Za chvíli mu hospodský, ve špatně umyté sklenici, podměrečné pivo doručil. Nic jiného Matěj ani nečekal. Bez hnutí tváře ho přijal a hostinský mu na účet domaloval další kůl dlouhého plotu. Matěj se podíval z okna, kde zrovna začínalo pršet.

Začínalo pršet, když byl zhruba v půlce krátkého dopisu. ...Stydím se za svou zbabělost se ti postavit, ale když tě vidím, hrdlo se mi sevře a hlava vyprázdní. Ten tvůj úsměv, ach můj Bože, mnou vždy pronikne, až je mi do pláče a po zádech mi běhá mráz. Můj Bože, ty tvoje oči, oči co odpouštějí... Jak moc se za sebe stydím. Víc už ale do slov nemůžu dát.

Seděl ve známé kavárně. Jako každý čtvrtek, jako každý čtvrtek tu byla i ona. Neznal její jméno, a tak jediným pojítkem mezi nimi bylo několik letmých pohledů, kterým možná Matěj přikládal větší důležitost než na nich ve skutečnosti ležely. Zálibně pozoroval nenucené poklepávání jejích nohou při hudbě Duke Ellingtona, skromné klopení očí, sklánějících se nad Borisem Vianem. Uchváceně zkoumal, jak si důmyslně pohrává s prstýnkem, jak si s roztomile netušenou koketností omotává pramínek svých nádherných vlasů kolem pravého ukazováčku. Můj ty Bože, jak jen byla nádherná.

Objednal si další sklenici vína a požádal číšnici o předání vzkazu té neznámé dívce s blonďatými vlasy, zelenobílým kostkovaným svetrem a nemodelkovsky dlouhýma nohama. Byl tak nervózní, že neustále křečovitě upíjel vína, až zjistil, že je na dně. Začala číst vzkaz.

Kavárna jako by ho chtěla rozmáčknout. Všechno se na něj valilo a nad jeho hlavou jakoby se vytvořila obří vysavač pohlcující vše krom ní a něho. Netrvalo to příliš dlouho a přisedla si k němu. Bylo to rychlé a náhlé, jako nečekané strhnutí náplasti. Bylo mu dvaadvacet vše bylo úžasné, velkolepé.

Čas běží jak splašený.

V pětadvaceti se berou a Matějovi vychází první cestopis Na cestě po Portugalsku. Šestadvacet – fenomenální – Matěj odjíždí do Barmy. Z cesty po ní píše svůj druhý cestopis. Po návratu domů (jak je to jen krásné) se od Anežky dovídá o jejich dítěti, které se jim za sedm a půl měsíce narodí. Grandiózní. 5. prosince Matěj odjíždí do Prahy představit svou novou knihu. Skvělé. Absolutní štěstí.

Matěje prezentace zdrží více než původně předpokládal. Na cestu vyráží pozdě v noci. Hustě sněží. Jede opatrně, přesto ho z cesty smete opilý řidič sněžného pluhu. Byl tak namol, že si ho ani nevšiml, nechává Matěje samotného v noci v příkopu uprostřed mrazu. Auto je naprosto zničené. Kus skla se Matějovi zařezává stále hlouběji do zad.

Hodiny neberou konce a volání o pomoc se po pár minutách stává směšným nářkem děcka postrádajícím hračku. Když Matěje ráno nacházejí, je z něj poloviční mrtvola ve vytlučené rakvi z karoserie. Anežka za ním dlouho nepřijíždí do nemocnice.

Posledním výrazem naděje byl pro Matěje zvuk přijíždějící sanitky. Vzpomíná na tón hlasu samolibého doktora, jak mu s lítostí oznamuje, že má narušenou míchu a bude tak od pasu dolů ochrnutý, a jak nezapomíná dodat, že dělali co mohli, aby ho zachránili, a že mohl dopadnout ještě mnohem hůř.

Vzpomíná na štkající hlas své tchýně, který mu do telefonu oznamuje, že Anežka potratila, a že je teď velice psychicky nevyrovnaná, a proto k němu nemohla přijet do nemocnice, a aby, až se uzdraví, za ní přijel do léčebny.

Matěj se snaží svůj pobyt v nemocnici maximálně uspíšit.

Bylo to jako nůž. Jako nůž se mu zařezal ten příšerný pocit, kterým na něj zapůsobila ta místnost, velká jak basketbalové hřiště, s kulatými stoly. Matěj přirazil svým vozíkem neohrabaně k jednomu z nich. Jak rybářská loď vracející se domů, a čekal, až mu zřízenci přivedou Anežku. Byla jak smrtka. Její nohy byly jako tyčky v zábradlí a oči jak pec, co už dohrála svůj part a Matěj rozpoznal, že už nebudou tím, čím bývaly kdysi. Pokusil se jí vzít za ruku, ale uhnula mu. „Zasměj se, ať je mi do pláče, prosím,“ zaplakal Matěj. „Podívej se na mě tak, až mě z toho zabolí u srdce. No tak, prosím, prosím.“

„Buď už zticha. Stejně za to za všechno můžeš ty. Je to jen tvoje vina,“ zařvala zničehonic Anežka a nebyl to jen řev vzteku, ale byl to křik plný čiré nenávisti a totálního opovržení. „Všechno jenom zkazíš. Jseš úplně k ničemu,“ stupňovala svůj hněv Anežka pořád dál a začala se sápat po bezmocném manželovi, až ho i s vozíkem převrhla. Honem k ní přistoupili zřízenci a začali ji odvádět pryč, a tak poslední slova, která Matěj, od své ženy slyšel byla: „Nenávidím tě. Nenávidím. Můžeš za všechno moje neštěstí.“

Další láhev vína, která zklamala ve svém úkolu zničit schopnost vnímání. Matěj se toho dne večer nakonec tak strašně opil, že sotva zvedl telefon, který mu ráno vstoupil do kocoviny hrozným způsobem. „Je mi to velice líto, ale Vaše žena včera vpodvečer spáchala sebevraždu. Při večerním mytí, vytrhla ve sprchách uvolněnou kachličku a vrazila si ji do krku. Následky, bohužel, nebyly slučitelné se životem,“ dojel páskovitý hlas na konec a zavěsil. Matěj si to všechno uvědomil až odpoledne. Výjev toho, co se jí asi stalo si neustále přehrával v hlavě a s nejvyšší mírou sebetrýznění si představoval, jak ohavná koupelnová kachlička vniká do krásné šíje jeho milované Anežky. Zatoužil dát si s ní milejší sbohemdání, než které mu bylo předhozeno.

Bože, já už vím, že nejsi, ale kdybys třeba náhodou byl,

nedopusť, aby moje Anežka spadla do pekel, kam nepatří,

protože jsem jí miloval, tak, že to nikdo nedokáže ani odhadnout.

Byla mi vším a je mi stále víc,

chceš-li někoho trestat –

mě uhoď a na mě křič.