|
Bylo
těsně před půlnocí a já jsem se vracel metrem z nejnudnějšího plesu, jaký
jsem kdy zažil. Plesy a podobné společenské akce už z principu nesnáším.
Jsou na nich jen lidi, kteří si zvedají svoje ego tím, že na sebe hoděj
oblečení, které jim etiketa poručí, anebo se jim prostě líbí stýkat se
s lidmi z „vyšších vrstev“. I já jsem teď měl na sobě sako. Stál jsem
v jedoucím vagónu a přidržoval se madla. Už jsem chtěl být doma. Najednou
se mi ale před očima zjevila krásná holka. Stála kus ode mě a tvářila se skoro
tak znuděně jako já.
Vtom
vlak prudce zabrzdil, já zaškobrtnul a povalil jsem ji na zem. Nejdřív jsem se
trošku bál, jestli se jí něco nestalo, ale vypadala, že je v pohodě. Po chvilce
otevřela oči, usmála se na mě a začala mě líbat. Asi si sami domyslíte, co se
dělo dál…
…ano, přesně tak…probudil jsem se.
Jak
se mi mohlo zdát zase něco takového? Já a sako…dost divná kombinace.
Teď
jsem měl ale docela jiné starosti. Ležel jsem kdesi na schodech, všude kolem
byla tma a já si zaboha nemohl vzpomenout, kde to jsem a co tady sakra dělám.
Teda, co tady dělám, bylo vcelku jasné ‒
ležím, je mi zle a nemůžu se zvednout.
Napadlo
mě trošku zmapovat terén. Vedle mě ležela lahev od vodky a podezřele blízko mě
se válel taky igelitový sáček, ve kterém byla zjevně ještě nedávno tráva. No
nic, byl pravý čas se zvednout a jít domů.
Schody,
na kterých jsem se to ráno probudil, patřili jakémusi starému činžáku, který
měl jako na potvoru zrovna zamčené vchodové dveře. Sednul jsem si na zem,
zapálil si cigaretu a doufal, že v dohledné době někdo půjde dovnitř nebo
ven. Nikdo ale nešel. Tak jsem v klidu dokouřil a pomalu se začal zajímat
o své vysvobození. Kus nade mnou bylo okno, tak jsem na něj vyšplhal a vyskočil
na ulici.
Chvilku
mi trvalo, než jsem se zorientoval, ale pak mi jakš takš došlo, kde jsem.
Zapálil jsem si další cigáro a pomalu vyrazil směrem domů. Podíval jsem se na
mobil ‒ ten mi ukázal, že
je prvního ledna. Kurva, to bude zase rok. Tak vzhůru do něj!
|
