Bylo nebylo… Ale spíše bylo...

Ve světě, kde nebe mělo modrou barvu a zem oranžovou, žili dva princové. Bratři byli jednovaječnými dvojčaty. Byli si podobní jako vejce vejci. Jediné, v čem se lišili, byly jejich šavle. Tonislav řečený Ó ji měl modrou. Pordislav řečený Óč ji měl oranžovou. Bratři spolu prožili kouzelně dlouhých pětapadesát let a na stará kolena začali uvažovat o tom, že by měl některý z nich převzít moc nad jejich královstvím. To bylo od smrti jejich otce, který skonal před pětadvaceti lety, bez vůdce. Domluvil se tedy Tonislav a Pordislav, že králem celého panství bude ten, který uloví zlatého sumce.

Zlatý sumec byl nejstarším tvorem v království. Měl o dva roky více než jednovaječná dvojčata a spolkl všechnu moudrost světa.

Ten den, kdy slunce svítilo krásně oranžově a protkávalo průzračně modré nebe, usedl Tonislav na svého stejnojmenného koně Ó. „Ó!“ vykřikl a vyrazil vstříc největšímu rybníku celého království. „Óč,“ popohnal svého koně Pordislav. Oba se hnali s rychlostí voličů k urnám neúprosným větrem, který jako by jim bránil, dostat se k rozsáhlým vodám.

Všechna živelná úskalí bratři zvládli. Při cestě porazili i ty, kteří s nimi vůbec bojovat nechtěli. Dostali se až tam, kam se lidská noha neodvážila vkročit. K vodě plné dravých ryb. „Ty, bratře! Běž ty, bratře. Pouštím tě na důkaz své bezmezné lásky,“ pravil Tonislav, po kterém úplně stejné věty opakoval Pordislav. Ve svých bujarých ořích ale bratři měli věrné druhy. Koně se vzepjali a skopli bratry do rybníku. Pak začali poskakovat a pobíhat tam a zpátky. Neznalý tohoto příběhu by si mohl myslet, že skákali štěstím. Ale jakožto věrní druhové to jistě mysleli naopak.

POD VODOU: Tonislav se pozvolna pohyboval. Ještě pomalejší pohyby vyvíjel Pordislav. Tu se před nimi náhle vynořil zlatý sumec, který honil zlatou rybku. Byl moudrý a věděl moc dobře, co jejím ulovením získá. Oba bratři, jako jeden, se lekli. Uchopili zbraně, tasili. Ve stejnou chvíli jim do nich vrazil sumec, který, konsternován lovem, to prostě neubrzdil. Zlatý sumec zemřel rukama bratrů.

Náhle se hladina zatřásla. Vodní lůno vyhodilo bratry ven. Oba dopadli na zelenou trávu. „Je suis, Tonislau,“ řekl muž, který zdvořile podával ruku člověku, který ležel celý promáčený vedle něj – také na zelené trávě.