přijdu do vietnamského obchůdku a jsem tam za obra a všichni jsou na mne tak milí. někdy mám chuť si takového roztomilého asiata vzít domů na hraní. nestrkal bych ho do žádné bedny, co si to o mně myslíte! například s autodráhou, kterou ale nemám. anebo vietnamku. jsou takové malé, roztomilé... ach jo, ženat... no a přijdu do toho obchůdku a koukám na ně svrchu. ne že bych chtěl, ale koukám a cítím se správně chlapácky. před časem jsem objevil v jednom jejich obchůdku zelený sypaný s jasmínem, na který jsem ujetý. klidně bych za něj slíbil cokoliv. (ale nedám :-) ) a tak jsem se v tom našem (jak hezky to zní - „v našem“) obchůdku zeptal po tom jasmínovém čajíku. domluva je ovšem ta horší stránka těchto obchůdků. ale co naplat, něco za něco. jsou milí, jako už NIKDO z nás (tedy znám jeden obchůdek s elektrosoučástkama na doudlevecké, ale kolikrát za rok tam mohu zajít?) a jsou tak milí, když už pochopili, že neptařím k těm našincům, co si choděj k nim nakrást. a že to nejsou jenom občané naší slavné nepřizpůsobitelné minority.

čaj, tedy ten zelený, sypaný s jasmínem, nemají a nedaří se mi domluvit, a tak zajdu přes půl města a koupím ho tam u krajanů. předvedu ten čajík, a kdybyste viděli to nadšení! zítra ráno, bude, ráno přijít. a skutečně mám svého dodavatele zeleného jasmínového. ještěže není zatím prohlášen za drogu, zatím.

dnes jsem byl ne zlou maruškou, ale tou hodnou svojí poslán pro majoránku. vejdu coby obr a hledám. kolem malinkatý zásobovač s úsměvem. a kolik toho unese. prohledávám koření a nenajdu požadovanou ingredienci, zeptám se. potíž. malinkatej trochu poďobanej zásobovač hledá, polohlasně si přeříkává „ma-jor-ánka“ a nedovidí do horních polic a já se držím, abych se nezačal smát. a tak se jen křením potichu a směle tvrdím, že tam majoránka není. malinkatej zásobovač chvíli dumá a pak dostane spásnej nápad a odběhne. rozzářenej obličej se mě ptá: „ma-jor-ánka“? a všichni jsme spokojeni. a dobrá maruška udělá bramborák. a pak, že je život zlej.