|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Životní potřeby
Autor: Sáša (Občasný) - publikováno 26.10.2002 (00:15:29)
|
|  |
Kdysi na základní škole jsme se v přírodopise učili, co všechno člověk k životu potřebuje. Když jsme se prokousali přes všechny nezbytnosti jako vzduch, vodu, potravu a jiné, řekl nám pan učitel pro nás tehdy novinku – potřebujeme ještě životní prostor. A čím méně ho máme, tím jsme nervóznější a nevrlejší. Nezdá se vám? Pojďme se tedy z hlediska životních potřeb podívat na poštu.
Nevím jestli náhodou, nebo zda opravdu fungují nějaké Murphyho zákony, ale vždy, když ji navštěvuji, je zde plno lidí. Všichni stojí ve frontě a z jejich obličejů lze snadno vyčíst, jak málo jim stačí k naštvání (nebo že se naštvali teprve před chvilkou). A z pozice tichého pozorovatele se člověk může výborně bavit. Vzduch je vydýchaný, lidé napjatí a každý si hlídá ten svůj metr krát metr a běda jak se někdo pokusí předběhnout, či jen nepochopit, kam vede ta či ona fronta. Ticho přerušuje křik jisté paní, stále utiskované a už v červnu pěkně opálené, se zvláštním „nosním“ přízvukem: „Jé, pani, proč je tu tak málo otevřených okýnek?“ nadává slečně za pultem. Ta chudák neví, avšak dav je na její straně a všechny ostatní přehluší jedna poznámka: „Víte co? Počítejte si děti a ne okýnka!“ Dav bouří a paní pochopila, že ústup je jedinou možností přežít. Náladu nadále zhoršuje příchod pána, který je jaksi nedbale elegantní a šíří pach zlatavého moku. Vzduchem se odér piva šíří velmi rychle a ne náhodou se všichni nadechují pouze když nový příchozí rozrazí dveře. Ten se tomuto synchronizovanému dýchání nejprve pousměje, ale po zhodnocení situace se připojuje k davu. A to už přichází další dáma seřvat slečnu za okýnkem: „Paní, vy k těm Zlatým stránkám nedáváte tašku?“ Ozve se již notně podrážděný hlas: „Ne, nedáváme.“ „Jo? A to je divný, že v Praze jo! To jste si je zase rozkradli, co?!“ od dveří argumentuje postižená. Dav ji vyprovodí nenávistným pohledem a malé zaškobrtnutí zmiňované ve dveřích je jen malou odplatou. Ale na dav pomalu začínají dosedat slova této. „Proč v Praze mají tašky a my ne?“ ptá se další paní. Dav je chtivý tašek. Kdejaký Pražák má tašku a my nic! Nálada je na bodu mrazu, či spíš na bodu varu. Už i pánu šířícímu hospodské aroma došlo, že je ošizen o tašku. A tak slečny „za sklem“ všem musejí vysvětlovat, že jim skutečně žádné tašky nedorazily. Další hádky už bohužel nemohu být svědkem, jsem obsloužen a musím vyjít na relativně čistý vzduch kladenský.
A jak že je to s těmi životními potřebami? Tak vzduch je, ale…(nebudu se opakovat). Voda? Studenou by potřebovalo několik horkých hlav a teplou by zase potřebovalo vše, na co se dá (nebo spíš může) sáhnout. Potrava? Občas to vypadá, že se lidé navzájem sežerou, ale většinou je na poslední chvíli od kanibalství upuštěno. Co dál? Temno. Před očima a v hlavách některých. Ale to není životní potřeba, to je životní filozofie a o tom až jindy!
|
|
|
