Minulý úterý našli moje tělo u jezera. A já u toho nebyl.
Moje kalhoty visely na nedalekém křoví. Asi jako vlajka, tak nějak.
Můj obličej byl zabořen do kamení, a nebylo mi vidět do tváře, takže o fotky se nebojím.
Moje ruce byly hostinou a moje oči višňovým dortem.
Moje srdce explodovalo, jako kopa zmrzliny na náměstí v pravé poledne.
Byl jsem zvolen slunečním žárem za hvězdu večera.
Byl jsem lehký jako hmyz, který na mně tvořil kolony.
Otevřel jsem oči. Dívám se na strážníka, nabírá moji nohu do pytlíku jako by to byl motýl z muzea a říkám mu, že bych si to rád dal ještě jednou. Prosím.
| 
