Kdysi v raném dětství jsem při nevinné hře proti sobě pozvedl meč a probodl si srdce. Padl jsem na zem a dělal mrtvého... když jsem otevřel oči, cítil jsem se jako znovuzrozený. Teprve mnohem později jsem pochopil, že člověk se ve svém životě nejvíce přiblíží pravému poznání, když zatouží po smrti.

     Právě onehdy se mi to stalo poprvé. Listoval jsem ve svém poznámkovém bloku a narazil na zvláštní vzkaz. Stálo tam: „Věci vycházejí ze srdce, srdcem jsou rozeny a srdcem utvářeny.“ Bylo to jako zjevení z jiného světa. Byl jsem si naprosto jist, že větu jsem nemohl napsat já. Stejně tak jsem věděl i to, že k bloku neměl přístup nikdo jiný.

     Jen intuitivně jsem však vytušil, že v písmu jsou implicitně přítomné i rysy mého rukopisu. Jako kdyby to cizí písmo bylo tak trochu i mým písmem, vzdáleným ale cizímu vývojem, kterým doposud neprošlo. Jako by se v něm zrcadlilo poznání, kterého jsem ještě nenabyl a zkušenosti, které jsem ještě nezískal.

     Písmo bylo klidné a vyrovnané, oproštěné od zbytečných háčků a čárek. Z jeho ladných a zaoblených tahů vyzařovala meditativní energie. V jeho silném a hlubokém tlaku jako by se skrývala hloubka tajemného významu slov, která zůstávala mně, jejich nezúčastněnému pozorovateli, nedostupná. Velikost písmen vyzařovala majestátem, který mi šeptal do uší: „Rozlušti mne a staň se velikým.“

     Vyhledal jsem tedy neprodleně grafologa a předložil mu k posouzení útržek s nápisem. Byl ihned celý rozrušený, prskal a křičel na mne nesrozumitelná slova. Prý je to písmo génia, člověka, který vystoupil na vrchol Jákobova žebříku, ale ještě neučinil poslední krok z něj. Vzdáleně mu připomínalo rukopisy Shakespeara a Da Vinciho... byl celý bez sebe, chtěl poznat člověka, který větu napsal. Na to ho zase popadal amok, řval a rozčiloval se, že prý učinil největší objev v grafologii všech dob...

    Utíkal jsem pryč, jen dál, co nejdál od něj. Pojednou jsem totiž věděl, že tajemství tvůrce věty je posvátné, že nesmí být zneuctěno povrchním světem. Cítil jsem ho v oblasti srdce, přebýval uvnitř, onen cizinec, který se mě nemilosrdně zmocňoval. Uchvacoval moji ruku a nutil ji psát věci, které můj rozum nedokázal pochopit...

     Každé ráno jsem poté v bloku nacházel nové vzkazy, někdy celé věty, jindy jen osamocená slova. --- --- „Žít v pravdě, pravdou se stát.“ --- „Já musím růst, ty však se zmenšovat.“ --- „Ieoua“ --- „Zbav se přísad, nečistoty odvrhni!“ --- „Mnohost v jednotě.“ --- „Obrátit tok Jordánu!“ --- „Vivo“ --- „Kdo chce bádat v hlubinách, musí vystoupit na hory.“ --- „Svět je stvořen z myšlenky a vůle.“ --- „Já“ --- --- Měl jsem silný pocit, jako by se cizinec se mnou pokoušel navázat kontakt.  Jako by se mi snažil předávat návody a rady, jak spojení uskutečnit.

     Dlouho jsem si také lámal hlavu, čím to, že ani v hrubých obrysech si nepamatuji, jak v noci vstávám, beru do ruky pero a píši. --- „Nejsem to snad já, ačkoliv spící, kdo píše ona slova?“ tázal jsem se sebe samotného. --- Tu vytanulo mi něco, co jsem kdysi dávno někde vyčetl: „Když vnější člověk zavírá při spánku oči, otevírá je člověk vnitřní.“

     Další noci jsem se přistihl sedícího za stolem jak zapisuji: „Dokonáno jest.“ --- Po této noci již vnější člověk oči nikdy neotevřel. Stal jsem se již navěky cizincem. Tím, jak jsem pochopil, který mne již od mladistvých let v hrůzostrašných snech všude pronásledoval a snažil se mne zahubit. --- Té noci mne skutečně dostihl, protože jsem byl již dostatečně slabý k světu – lehl jsem si tedy na oltář a nechal si od něj probodnout srdce. --- Zemřel tam vnější člověk a s ním i moje osobnost, aby cizinec, mé nejvlastnější a nejvnitřnější Já, mohl konečně učinit poslední krok z žebříku. --- Žiji dnes ve světě, ačkoliv nepocházím z něho.