Ve zchátralé kapličce zní starý zvon,

již dlouhá léta skřípe ten známý tón:

Kdo zvon slyší, mrazí ho v zádech.

Kdo zvon vidí, tají se mu dech.

Je to zvuk, co budí ze sna,

co ti dává pocit těsna.

Oči dokořán, v ústech sucho.

Těšíš se, kdy už bude ticho.

Jaký to byl ale hrozný omyl!

Zvuk zvonu jak by vaz tvůj zlomil;

vymazal starosti,

zlámal kost po kosti.

Tělo bez života náhle zchladlo,

do připraveného hrobu spadlo.

Náhle zem se nad ním zcelí,

člověk již nemůže ven z cely.

Jeho duch však přežil těla skon

a vtekle rozeznívá starý zvon.

Lačně a bezcitně jinou oběť vyhlíží,

je to jeho dcera, ale zvon už neutiší.