Abychom si rozuměli: já vím, že mít mimino nebude žádná velká pohoda! Možná ani ne procházka růžovým, novorozeným sadem. A nenápadně si připouštím i fakt, že to bude dost silný zápřah a možná to bude i o nervy a… o všechno. Jen v nestřežených chvilkách sebevražedné upřímnosti jsem dokonce ochoten připustit, že to bude peklo na zemi, pytlíky pod očima, narušené nervstvo, střevstvo a tak dále. Tak to bychom měli, nashle za pár let (kolik let musí být ratolesti, abych se mohl navrátit k “normálnímu” způsobu života, tzn. kamarádi, hospoda, kino, cigarety, divoké večírky, čundry, výlety, hlasitá hudba atd.? Půjde to už v jeho šesti letech? Později? Dřív? Že bych už pomalu začal zaškrtávat políčka v kalendáři na rok 2011 (asi ho ale budu muset vyrobit, těžko ho někde seženu) a domlouvat si ty krásně nezřízené pitky s partou obtloustlých kamarádů (včetně mě), s plnou pusou chlapáckých řečiček, jak jsem doma pánem a jak to všechno šlape jak hodinky. (Ha-ha-ha!))

Ale když se tak zasním na rozkládacím gauči, který má velmi pozoruhodnou konstrukci, tudíž se na něm nesedí ani neleží dobře ve složeném, natož rozloženém stavu (je ideální tak pro ½ až ¾ člověka), maluji si vše v těch nejpozitivnějších barvičkách, jak to bude úplně jiné, jak se mohou jít všechny ty přechytralé matky a otcové, co už tím prošli, vycpat, protože naše dítě bude (a ne že ne!) úplně jiný případ – tiché, milé, neblinkající, neřvoucí, ohleduplné k tatínkovi i mamince, ve dvou letech bude umět číst, psát (takže bude lepší než Lenin, ten to zvládal až v pěti, říkali nám to ve školním rozhlase), počítat a v pěti bude schopen se svým extrémně nadprůměrně inteligentním otcem a matkou vést debaty na úrovni zasedání valné hromady OSN. Pak si sedneme u Rulandského šedého, ročník “hodně starý”, a rozhodneme se, zda udělá kariéru na prvním místě ATP, Celovesmírné hitparády či jako zcela abnormálně skromný(po tatínkovi) nositel Nobelovy ceny za jadernou fyziku, který nebude vůbec ten laboratorní, asociální psí čumák, ale báječně spontánní a vůbec všemožně skvělý člověk, což se v těch nejvyšších vědeckých kruzích nevidí často, alespoň pokud mohu z oparu dílny v Letňanech soudit.

Rozvrh by byl tedy hotov, tak to bychom měli, hurá na porod! Věř mi, má milá, že bych s tebou hned měnil a obětavě příkladně odkroutil vše sám (ehm), ale nejde to, tak ti budu alespoň fandit (ehm), tak to rychle odroď, ať si mohu ostřelhbitě ověřit, jak jsou mé plány výjimečně přesně kompatibilní s realitou. Ha-ha-ha.

P.S. Zaběhnutý názor býval, že ženy rodí a muži musí na vojnu. Já mám modrou knížku (fakt poctivou, ne vysimulovanou, jako vy) a tím tudíž dluh vůči své partnerce, snažím se jí proto vynahradit nástrahy těhotenství přehnanou chápavostí a vstřícností, která zašla až tak daleko, že trpím příznaky (falešné) gravidity sám. Což, jak jsem se dočetl v mnohé literatuře, je děj známý a hojně pozorovaný (prý u extrémně citlivých a milujících partnerů, ehm). Bolí mě břicho, mám časté změny nálad, bolí mě často hlava, trpím permanentní únavou, dokonce mě i bolí bradavky. Třeba to nakonec odrodím sám a můj dluh bude splacen…