Nač čekají labutě a kam táhnou vrány

Vyndám krajíc ztvrdlého chleba z kapsy červeného vlněného kabátu.Upravím si typickou stařeckou hučku na hlavě a vysednu z vyseděného fleku na mé dřěvěné lavičce v parku.

Chodím sem každé ráno, přesně v deset.

Béd´a je už pět let na hřbitově, tak co bych dělala doma.

Často se ptám, co vlastně zbylo ze života staré báby, která vždy všechno měla.

Nač ukázala, toho se jí dostávalo.Celý život jsem bývala veselá a společenská.

Alespon jsem se o to snažila.

Každé úterý jsme s Bedřichem sedávali v deváté řadě Městského divadla.Byl to jeho zvyk, snad protože miloval Beethovenovu devátou symfonii..

Já jsem ovšem milovala svoje čtvrteční večery.

My, společnost amatérských pisálků, co hlavu měli jsme v oblacích a srdce na zemi, vyjadřovali jsme své pocity a četli svá díla až na samém vrcholku věže uprostřed města.

Zbožńovala jsem, když slunce zapadalo za střechu posledního věžáku.Výhled na město byl odtamtud báječný. Zdálo se v tu chvíli všechno kolem tak maličké a nepodstatné. Takové, jaké to všechno vlastně je. Pohybující se tečky lidí pod námi tak vzdáleni a nedosažitelní byly.

Všechno to co jsem viděla, bylo už tenkrát ve mně. Byl to můj vlastní odraz sebe, nebot´ jsem přišla na to, že každý člověk vidí vlastně to, co má v sobě. Jaký je.

Proto byla mým nejoblíbenějším místem místnost ve věži.

Až do doby, než z ní Edna, mladá krásná spisovatelka, která psala jen o lásce, poslední čtvrtek před Štědrým dnem vyskočila.

Věž se hned uzavřela a náš spolek rozpustil.

Ted´ trávím místo toho všechny čtvrtky v Ordinaci v růžové zahradě. Chabá náhrada,vím.

Pátky, které jsem dřív proseděla v kavárničkách se třemi kamarádkami už z časů vysoké školy,zabíjím povídáním se svým Matějem. Čtu mu své příběhy a jedinou knihu, kterou jsem kdy napsala stále dokola. Zkouším se v ní najít, nějak se toho ze mě hodně vypařilo a on to zbožnuje.

Pokaždé labužnicky přede a vrní.

Holky podivně zemřeli už před rokem a mně zbyl jenom Matěj a pár holubů v parku.

Bylo to zvláštní, ten pocit.

Jako když zůstane jeden malý zeschlý stromek na místě, kde ještě včera stál les.

Roztrhnu chleba na půlku.

Jednu vrátím zpátky do kapsy a druhou v ruce rozdrolím na kousky.

Házím je tentokrát labutím, které už čekají kousem ode mě.

Ještě před týdnem je tu krmívala drobná zrzavá holka. Mohlo jí být tak přes dvacet.

Chodívala sem stejně jako já, přesně v deset.

Celou půl druhou hodinu seděla u řeky a dívala se na ně. Připomínala mi mě samotnou, když jsem bývala v jejím věku.

Zírala jsme na labutě a viděla v nich smrt, bílé anděle, co mě jednou odnesou vzhůru.

Od té doby uběhlo už padesát let a já už vidím tu krásu smrti, co mi dřív připomínaly jen ony ve všem. V nejobyčejnějších věcech. Špinavých holubech, které každý den krmím.

Jsou jako mé děti, které jsem nikdy neměla...

Ta holka mě štve. Kde jen může už šestý den vězet?! To se ještě nikdy nestalo.

Štve mě! To prázdné místo, kam můj pohled pořád bloudil. Ted´ tam není nic.

Jen labutě, které stále neustále pořád na něco čekají. Chybí mi a dumám nad tím, jestli se taky nepokusila vzlétnout, jako ta holka z věže. Chápu ji, moc dobře.Vydím jí až do té její malé smutné dušičky. Ikdyž si mladí lidé myslí, že je nikdo nechápe, myslím, že sposta lidí, obzvlášt nás starších je chápou až moc dobře. Taky jsme bývali mladí.

A žádná doba , na tom nic nezmění!

Když to vezmu všechno kolem a kolem, mládí bylo pro mě nejtěžší částí v mém životě.

Jenže co ve světě, kde všichni plkají a řvou jeden přes druhého své hloupé bezvýznamné němé řeči.

Ten, kdo pak potřebuje slyšet slovo ze srdce i z pochopení, jej neslyší.

Protože většina z nás se už narodila hluchými.

Mluvit umíme všichni, ale naslouchat správně, to je kumšt.

Ale co už nadělám. Přemýšlení a myšlenky tohoto typu mě v tomto věku už unavují a vlastně, nemají už ani smysl. Jenž na to si přijde každý sám, až bude mít před hrobem.

Začíná přituhovat. A to pořádně.

Za nějaký čas, všechny ty krásné barvy podzimu zakryje sníh a všechni lidé kolem mě, co procházejí někam do ztracena, zalezou domů a budou na ten holý svět koukat z okna. Jako já.

Mlha už dnes opadla a já konečně spatřila ten širý svět, tu krásu, která tak bolí.

Všechna ta krása mně přeplývá přes srdce i přes duši. Dusí mě to. Tíží. To pomyšlení, že bude všemu dříve či později konec.

Na věži kostela zvon udeří dvanáctou.

Ucítím v ústech sladkou chut´.

Ano, je čas na oběd.

Ještě ted´ si pamatuju, jak jsem jednou, asi před sto lety prohlásila:

„Vím ,že v životě zanevřu na spoustu věcí, ale na větrníky?! Nikdy!“

To jsme chodívali v zimě po přednáškách vždy do cukrárny.Tenkrát bývaly vynikající.

Někdy si ted´ dám i dva. Je to můj denní chléb. Ikdyž už nejsou co bývaly.

Zvednu se z vyseděného místa, ruce zastrčím do kapes a pomalým, namáhavým krokem přijdu k bráně parku, co pro dnešek oddělí mé dva rozdílné světy.

Dopoledne od odpoledne,

klid a krásu od ruchu a špíny města, kde nikdo na nic nemá čas.

Před bránou se zastavím a otočím se.

Zalije mě příjemný pocit melancholie, smutku.

Takto se loučím vždy. Pokaždé si uvědomím, že to dnes může být naposled. Že už sem zítra třeba nepřijdu.

Přidržím si kloubouček, zakloním hlavu a vzhlédnu k obloze.

Přeletí po ní za mrazivého krákání pás černých vran. Zima je tady. Zase.

Táhnou si přímou cestou někam daleko za město.

Zmizí mi z dohledu a já vykročím do světa plného

stavebnic z betonu, podivných troubících jezdících strojů, špíny a lidí, co po cestě hledí do výloh.

Němých lidí, co do vás bezeslovně vrážejí, moudrých lidí, kteří na zastávkách trolejbusů plkají, nebo těch, co se naučili jen tři slova...dobrý den a nashledanou.

A přesto všechno ten svět tak miluju.

Chci ještě žít a táhnout dál svým životem

Táhnout svvýma vyšlapanýma cestičkama,

na kterých mě už nic zázračného nepotká...snad jen smrt.

A přesto chci, dokud můžu, táhnout světem stále dál....