Postrádám přítomnost viny,

třesotem bezvládných rukou

 vyrážím dotěrné klíny,

 myslí proradnou, bezduchou.

 Pronikám ďáblovým dechem,

do tajů příkré nicoty.

Samota je mi lékem,

 zžírá mne hnus kolem, ty!

 Oblékls mi kabát chvění,

 proudem slov svých, znalých sebe.

Naplnil jsi své poslání,

 chytajíc se křehkých stébel.

Nechť pohltí nás prázdnota,

 v záři zapomnění,

kde svítání má nádech hrůzy,

 jež nevede k prozření.

Už nikdy..