Půlnoční košile

 

Vzal jsi mi lásku. A teď mi ještě bereš deku,

tonoucí ve tmě chytáš se špeků,

říkáš jim madla lásky

a směješ se.

Jenže  bez nadsázky:

srdce máš studený, studený.

Studenější než moje nohy.

 

Studený nohy, zdá se jim, zdá,

že někam jdou, pleskají po parketách,

ztěžka si štěrkem parku cestu razí.

Studený nohy, zdá se jim, zdá,

že na konci cesty z nich umyju prach,

až najdu to, co dávno nenacházím.

 

Vzal jsi mi deku, měli jsme pod ní ležet spolu.

Z postele zvolna tlačíš mě dolů;

já vím, že ten věčně bdělý,

číhající,

co žije pod postelí,

ruce má studený, studený.

Studenější než moje nohy.

 

Studený nohy, zdá se jim, zdá,

že někam jdou, pleskají po parketách,

ztěžka si štěrkem parku cestu razí.

Studený nohy, zdá se jim, zdá,

že na konci cesty z nich umyju prach,

až najdu to, co tak dávno nenacházím.

 

Snad jedné noci nechám přelézt

studené nohy postele pelest...

v půlnoční košili, rty strachem bílý,

potichu, aby se nohy nevzbudily,

do černé mířím tmy. A do tmy černé —

 

A do tmy černé studené nohy kráčí,

spí a zdá se jim, že jdou.

Tak mi to stačí, studené nohy jdou.

A do tmy černé. V košili půlnoční.

V bílé a nadrozměrné.