Když jen tak stála v nejvyšším podlaží obchodu a nakláněla se přes zábradlí eskalátoru a sledovala tu zdánlivě nekončící propast stále proudících lidí, udělalo se jí nevolno. Nikdy neměla ráda přeplněné prostory a výlet do obchoďáku pro ni byl hotovou noční můrou; masy lidí valící se vchodem do útrob centra jen aby uzmuli pro svou osobu co nejvíce materiálu za co nejmenší cenu. Dneska jí sem ale něco táhlo.
Protáhla se stále houstnoucím zástupem bez větší úhony – alespoň fyzické – a spokojeně se opřela o stěnu. Na chvíli zavřela oči a představovala si, jaké by to bylo, kdyby všichni ti lidé najednou zmizeli. Jako když kouzelník mávne hůlkou, nebo jako když vytáhnete zátku z umyvadla a slyšíte to tiché (někdy hlučné) plonk! když poslední kapky vody stečou odpadem. Musela se usmát při představě, jak všichni tihle lidé – ta holka co si o sobě myslí jak je úžasná, támhle ten chlápek, co jen tak postává opřený o výlohu anebo támhle ta ženská s mopem v ruce – kloužou odpadním potrubím za zvuku hodně hlučného plonk! Rozhlédla se a zjistila, že několik starších paní jí pozoruje skrz prsty. Zašklebila se na ně a pohledem sklouzla k výkladní skříni. Obchod, kterému výklad patřil, byl namačkaný v úplném rohu – hned vedle toalet – a zdálo se, že kolemjdoucí, jeho existenci, nevěnovali sebemenší pozornost.
Nezúčastněnému se mohlo zdát, že ta dívka, co přeběhla ode zdi ke zdi, působila trochu šíleným dojmem – a nemýlil by se, jen by nepostřehl onu sílu, která děvče neustále táhla do nitra obchodu. Zastavila se asi metr od vchodu a zvedla oči. Pohled jí klouzal po nápise nad vstupem, který hlásal: Vše co chceš, za vše, co máš. Samozřejmě jí přišla naprosto zcestná představa, že by za necelý dolar v kapse mohla najít to, co hledá, ale co když? Jemně chvějící se rukou sáhla na kliku a zmáčkla ji.
Její vstup byl doprovázen slabým cink! cink! Podívala se nad sebe a zahlédla malý mosazný zvoneček, jak se pohupuje, když do něj narazil roh dveří. Usmála se a stáhla si šálu z hlavy a konečně se nadechla. Do nosu jí praštila vůně kadidla a horkého čaje. Rozhlédla se po místnosti; staré houpací křeslo, kout s panenkami, proutěné koše, válenda potažená tmavým sametem, několik židlí a stolů. Pohledem se vrátila k panenkám a pomalu vykročila jejich směrem. Odložila šálu na houpací křeslo, které se pod její vahou lehce rozpohybovalo, a s výrazem malého dítěte klouzala očima z jedné panenky na druhou.
„Tohle je moje Evelyn,“ ozvalo se a ona leknutím upustila drobnou panenku v krajkových modrých šatičkách. Otočila se za hlasem a jen stěží potlačila vykřiknutí; naproti ní stála žena, která svá nejlepší léta měla už nějakou tu chvíli za sebou. Dlouhé stříbrné vlasy měla spletené do copu, který jí padal přes rameno a oči působily mnohonásobně větším dojmem díky masařkovitými brýlím se zářivě rudou obroučkou. Celá její postava vypadala poněkud groteskně a zároveň strašidelně – tmavé šaty se síťovými rukávy, ruce ověšené prsteny, zlatý náhrdelník s obrovským rubínem.
Dívka se neohrabaně sehnula a upadlou panenku zvedla a podala jí stařeně. Ta jí usadila zpět do kočárku. „Krásná, že?“ zaskřehotala žena a otočila se na děvče za jejími zády. „Tak copak tě sem přivádí?“
„Ani nevím,“ odpověděla dívka pravdivě. „Tak mi alespoň řekni, jak se jmenuješ,“ usmála se stařena a její obličej se zkroutil do podivného úšklebku.
„Jmenuji se Eva,“ odvětilo děvče. Žena se k ní otočila a natáhla kostnatou paži k dívčině obličeji. Ta ucukla z náhlého popudu utéct, co nejrychleji to jde. Něco ji ale zadrželo a donutilo pohlédnout za stařenina záda. Přesně to něco, co bude za pár minut nenávidět a to něco, co jí sem dnes přivedlo.
Za stařenou – na starém houpacím koni – byla usazena malá hadrová panenka. Místo očí měla dva černé knoflíky a ústa měla udělaná z drobných rudých korálků. Šatečky, původně láhvově zelené, nyní už chytaly odstín hnědi, nejspíše šilo nějaké děvče s maminkou – ani jedna neměla zvlášť velký talent.
„Co je to?“ zašeptala Eva a uchopila hadrovou panenku, přičemž se malá hadrová hlavička zvrátila nazad. Stařena jen máchla rukou, až jí zapraštěly klouby, a odbelhala se k pultu. Evě se dál nevyptávala a s panenkou v ruce zamířila za ní. Vyložila před ženu veškeré své peníze a podívala se na ni. Ta drobné shrábla do pokladny a dál se o dívku s hadrovou panenkou nestarala.
S panenkou v tašce a se spokojeným úsměvem nastoupila Eva na eskalátor a už nevnímala masy lidí valících se kolem a ani nepostřehla, paniku, která se mezi lidmi šířila. Za veselého prozpěvování se zastavila u výstupu z eskalátoru, aby si zavázala tkaničku. Tašku s hadrovou panenkou odložila na zem, když ji vyrušil výkřik nějaké ženy. Rozhlédla se, a když uviděla zděšené tváře lidí, které směřovaly ke stropu haly, pohlédla stejným směrem. Měla jsi odejít hned. Ne, neměla si sem vůbec chodit, problesklo jí hlavou, když zahlédla masu sněhu, která se řítila z pukliny ve stropě a kterou doprovázely kusy střechy, která neudržela nápor letošní zimy. Sklonila pohled k tašce s panenkou a na kratičký okamžik měla pocit, že se na ni hadrový výtvor skrze igelit šklebí.
Když Eva ležela pod závějemi sněhu a poslouchala zvuky, které se linuly jakoby odjinud, natáhla se namáhavě po tašce, ale panenku už v ní nenašla; našla jen vizitku: Vše co chceš, za vše, co máš – obchod pro všechny, co mají málo, ale čekají hodně. V ten moment dívce vše došlo – koupila si něco, na co neměla a musela zaplatit. Zaplatit vším, co měla a dostala to, co chtěla – ztěžka vydechla pod sněhem a zmáčkla igelitovou tašku.