O POUTNÍKOVI

Tahle moje báseň je poslední už, asi.

Nevím proč ještě píšu, snad oheň lásky hasím.

Chtěl jsem už přestat a nemyslet stále,

že láska vratká je, jak deště přívaly náhlé.

Je mi moc líto, že musím to říct,

ale láska má jak drsný rub, tak hladký líc.

Dává nám sílu do dalšího bytí,

a když špatně končí, život není už k žití.

Byl jsem vždy pyšný, že svou lásku mám,

dnes srdce je prázdné. Já zůstal jsem sám.

Sám se svou láskou, silnou jak víra,

srdce mi puká a duše má zmírá.

Zavírám knihu a přestávám psát,

ztratil jsem duši co měl jsem tak rád.

Ztratil jsem sluníčko, pro které jsem žil,

pln lásky a citu, však nemám víc sil.

Když měl bych o lásce a o citu psát,

musel bych cítit, že mě někdo má rád. 

Že srdce mé buší ze všech svých sil,

že někomu v srdci pro mě kus místa zbyl.

Takhle jsem poutník, co světem chodí,

co smutkem a žalem denně se brodí.

Přechází pouště a savany s touhou,

že někde potká svou lásku dlouhou.

Touha je krásná, však život je skoupý,

na pravou lásku já čekám věk dlouhý.

Pro lásku, pro cit, já umřel bych rád,

však umírat bez ní? To nesmí se stát!

Budu tím poutníkem a budu jím rád,

dokud lásku nenajdu a zas budu se smát.

Budu se modlit k ní a dávat si pozor, 

aby někdo nezastřel můj jasný obzor.

Budu si vážit i každičké chvíle,

kdy budeme spolu, pak stejně jak dříve

mé srdce se rozbuší a rozkvete duše,

co pro duši bolavou být lepšího může.

Zatím jsem na cestě a v dálce vidím svůj sen.

Sen o lásce veliké, která je jasnější než den.

Sen který mí andělé ve skutečnost změní,

pak už nebude potřebné o velké lásce snění.

Jdu, nohy už bolí, ale naději svou mám.

Láska, to je obrovský a přenádherný chrám.

Obrysy už vidím a cítím její sílu…..

Hlavní je neztratit nikdy v pravou lásku víru.