|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Zuby a brejle a tuky a retardace
Autor: Honzíček (Občasný) - publikováno 12.10.2009 (19:53:34)
|
|  |
Zase jsme si s Nitramem řekli, že to kapánek přepískneme, a tak od půl jedný sedíme v putyce, klábosíme a popíjíme, a aby to nebylo jenom o chlastání, přikládáme navrch ještě fazolačku, při jejímž pojídání dbám na každou fazolku, kterou chci uchovat ve středu každé lžíce, poněvadž takhle se vám vytvoří těžiště a klepání ruky není tak vidět jako u vyloženě vodnatého sousta. Tohle mám namakaný z domova, zkušenosti s opicí jsou prostě k nezaplacení.
Nitram vykládá o budoucnu, kterak vypadne někam pryč, poněvadž s ním ani na jedné z fakult nebudou počítat, a mně se tenhle plán začíná líbit čím dál víc, jenže ani doteď přesně nevím, jak to se mnou bude (na 99% ovšem koncovka, to mohu bystře odhadnout). Po třetím pivu již klepání ruky přestává a já se znovu dostávám do normálu. V jednadvaceti alkoholikem, koho jen mohlo zahalit takové štěstí…
Nemůžu si ale stěžovat, nikdo mě neotravuje a Nitram je jeden z mála, jehož řeči se dají poslouchat, aniž bych si musel poručit sud. Jestli na těch cestách bude něco pozitivního, pak půjde o oproštění se od těch žvástů kolem. Musíš, nesmíš, můžeš, nemůžeš… Do prdele.
Na ploché obrazovce běží plochá dráha a u vedlejšího stolu sedí dívka, která rozhodně není plochá. Ha ha ha. Zrychluju krok, Nitram již zaostává o jeden a půl korbelu, jenže on je takovej specialista na rychlé dojíždění. Pije většinou tak, že polovičku pivíčka vycucá jako já ve čtrnácti, načež druhou půlku nechá stéct dokořán rozevřenou dutinou krční, a pivko je v tahu. Na hajzlu nějakej trumbera zhasnul, a přestože je venku světlo, tam u mušlí není okno a je tam tma jako ve sklepě. Proto nejsem nucen pozorovat v zrcadle svá červeňoučká očka a mohu směle pokračovat.
Přicházím ke stolu. „Hele,“ nadhazuje Nitram, „co kdybysme zašli ještě na ten fotbal…“
„Prosím tě… Olomouc – Sparta…“
„Vždyť to může bejt dobrý, vsadíme si a…“
„Hele, já musím jet domů. Teda jako nemusím, ale nechtěl bych se dneska ožrat.“
Na nedávným fesťáku jsem měl totiž nějaký debilní záležitosti s fízlama, jeden z nich dokonce ujížděl na kole před mou strašidelnou pózou medvěda. Každopádně i Nitram ten den, kdy jsme seděli Na Hrádečku, nakonec taktéž s muži zákona pokecal, když jim řekl, že ví, že rozhodně nejsou žádný blbci. To se ale stalo až mnohem později.
„Co chceš dělat doma?“ naléhá znova.
„Tak předně bych se potřeboval najíst. Něco tam bude navařenýho, u nás doma byly, jsou a budou vždycky tuny a tuny žrádla, stačí si jen vybrat.“
Nejvtipnější na tom bylo, že Nitram se právě ocital na mizině a já už jsem viděl ten bezobsažný obsah mé peněženky, až se od ní ráno podívám. Ale tak proč se nenechat přemluvit, že ano…
„Půjdem do sport baru.“
„Tak jo.“
Platíme, vycházíme ven, slunce nám kropí na hlavu svoje rozpálený kecy a my si jdeme pro pár housek do jednoho krámku. Sedáme na lavičku jako bezďáci, žereme a opět kydáme o nadějných vyhlídkách do budoucna. Když už konečně Nitram domlaská, sejdeme pár schůdků, zatímco k nám zevnitř doléhá monstrózní halekání tamějších agro-číšnic, na které jsme nějaký ten pátek dokonale zvyklí. V lehce prosvětleném rohu se jdeme podívat na aktuální kurzové nabídky zápasů, jež nám mají vynést miliony a vilu na Kanárech.
„To zaručeně vyjde,“ konstatuje Nitram.
„To říkáš vždycky,“ vracím úder.
„Hele, o co jde? Aspoň bude nějaká motivace.“
„Motivace k tomu, abych se zase vykropil.“
„Tak budeš pít pomalu.“
„Neumím pít pomalu.“
„No jo.“
Usedneme na naše obvyklé místo a shledáváme, že v tomhle baru je netradičně málo lidí. Jinak tam bylo pokaždý narváno. Dobrej fórek. Cha cha cha. Dáváme dvanáctky, páč tam nic jinýho ani nemaj, jenom takový polohnusný zatěžkávací Géčko, který dokonale vykropí. Jednou jsem jich během Ligy mistrů loupnul snad deset. Když jsem se pak vracel na privát, málem jsem vyblil hambáče a hranolky od jednoho Araba, kterej měl v tom svým zaprděným stánku otevřeno až do časnejch ranních hodin. Vůbec celý centrum Hradce je posypáno zbytky masíček, hranolků, houstiček, vyzvracených tatarek a kečupů, hořčic a cibulí a těch úžasných zelíček, při jejichž pojídání se člověk cítí jako nejdokonalejší králík v regionu. Už víc než rok jsme si tam s Nitramem nic nedali a jsme za to rádi, to mi věřte.
Fotbal stojí za hovno, nic nám nevychází a já se právě dostávám do té správné pivařské nálady, kdy mi začíná bejt srdečně jedno, jestli stihnu ještě dalších pět a bude mi pak druhý den buď tuze blbě, nebo konečně dosáhnu věčnosti a ocitnu se na pravdě bezbožné, nebo se prostě zase dám nějakým záhadným způsobem do richtiku a začnu lemtat zase. Cé bude nejspíš správně. Hm.
„Jdu s tebou aspoň na to nádraží.“
Neodmítám: „Tak jo. A dáme ještě nějakýho lahváče, stavíme se do Tesca.“
„No, bude sice teplý, ale…“
„Ty vole, až budeme v totálním svrabu, na podpoře a bez jistoty podnájmu, taky si budeme muset zvyknout na zteplalý pivíčko. Je třeba se na to připravit.“
„To je fakt, musíme si zvyknout.“
Takže vyrážíme na hlavák a čumíme na lidi kolem a já občas rapidně přidávám do kroku, což má Nitram vždycky strašně rád, zvláště teď, když má ještě pořád namoženej kotník, a tak se zase zastavuju a hlubokým hlasem veleslavného opilce mu říkám: „Ty vole, jednou seš voják, tak makej, makej, co kdybys byl takhle v terénu a musel jít MÝM tempem, to bys to jako vzdal, nebo co?“ A Nitram nad zoufalstvím páně Miroslava mávne rukou, ano, to jsem já, mladý Jindřich Miroslav, bohém a ukázkový příklad demence a génia, neb mezi těmito póly zeje tuze tenká hranice, ale málokdo to ví, jenže mně stačí, že to vím já, heč.
Poté, co jste svými prskanci zaneřádili tyto listy (či klávesnici PÍSÍČKA), jak vás ta výše uvedená taškařice dostala, přecházím k dalšímu bodu našeho programu. Projdeme s Nitramem hlavním vchodem a bereme si košíčky na pivka pro chlapy, na víno pro ženský a na zeleninku pro buzny. (Teď sis vyléčil jeden ze svých nesčetných komplexů, ty šmejde – ho ho ho.)
Bereme zweimal Kozlik und zweimal Primátorek, einmal Kozlik und zweimal Primátorek für mich, einmal Kozlik für Nitram. Jo, to půjde, v tý Vídni se neztratíme, UŽ NA NÁS ČEKAJÍ!
Na nádru se chviličku motáme – samozřejmě v té změti čísel na odjezdové tabuli – a potom vyrážíme do vlaku, protože máme ještě moře času. Dřepíme na těch endéeráckých sedačkách a srkáme chmelomoky, já pana Primátora šestnáctku, Nitram Kozlíka jedenáctku. Jde to ztuha, poněvadž sedm a půl procenta lihu není nic jednoduchýho, když už žaludek inkasoval jeden pivní kýbl. Nitram mne opouští, aby si šel kuchtit těstoviny, kvůli čemuž málem vyhořel, jak mi později vyprávěl, a já, Jindřich Miroslav, se zatím uvelebuji ve vagónu, do kterého nečekaně nastoupilo nechutně velké množství pohodových lidiček. Srkám a čučím ven, když vtom mě napadne, že bych se mohl podělit o svůj rezatý zázrak, a tak nabízím šestnáctku nejprve pánovi hnedle napravo, ten se ani neusměje, jelikož ho smích už přešel, vida jednoho dementa s Primátorem, takže se nahýbám přes sedačku a nabízím dalším lidem ve vagónu, všichni na mě serou a já se jim ani nedivím.
Přichází průvodčí, šmátrám v peněžence, vytahuji cosi na způsob režijky, jejíž platnost vyprší až počátkem února příštího roku, a náhle ke mně přisedne obrovské tělo mladého kluka s dlouhými vlasy.
„Čau, jak se vede?“ Jeho hlásek je jemňoučký a já z jeho tónu usuzuji, že půjde nejspíš o retarda. Už jsem jednu takovou hovadinu asi před rokem a půl psal, to vážně není dobrej materiál na povídku.
„Nazdar,“ jsem příjemnej, „nechceš šestnáctku?“
„Neee, díky.“
„To je šestnáctka, kamaráde, sedm a půl voltu, to kope jak prase.“
„Já vím, já ji znám, ale dík, nechci.“
Tak co vlastně chceš, napadlo mě.
„Jezdíš takhle vlakem často?“
Bože… „Jasně,“ říkám, „jezdím furt, PCE a HK, tam a zpět, tam a zpět, jako debil, ale chtěl bych třeba někam vycestovat, nebo alespoň častěji po Čechách, znáš to…“
A tak jsme probírali nádherné cestování, vyhlídky a tak dále, normální debata o hovnu, a i když ten retard pořád cenil obří bobří zuby, vážil přes sto dvacet kilo, a měl na očích pět dioptrií, cesta docela rychle utekla a já pak mohl jít domů, krásně jsem se prošel, na pivo už ani pomyšlení, doma jsem sežral buřtguláš s chlebem a houskama, zatančil mámě novou podobu pivního rokenrolu a šel spát ve velmi přijatelnou dobu.
Minulou neděli vysedávám na gauči, vteřinka za vteřinkou utíká, stejně jako lahváč za lahváčem. Blíží se večer a v televizi jde tradičně prd, ale to mi nebrání v tom, abych jej znovu nepromrhal.
Najednou začne vibrovat telefon. Zvuky většinou vypínám, nemám na lidi náladu, zejména v těchto hodinách. Pak ještě ráno a po celé dopoledne. Čili volejte jenom odpoledne. Jo. Takže beru mobil, vidím, že volá kdosi z pevné linky. Zmáčknu příjem a ozve se hlas: „Afój, Jindvo, tady Mifek.“
Nevím, jestli se ten retard jmenoval Mifek nebo Mirek nebo Karel nebo Barel nebo Přemek nebo Krasomila, říkejme mu ale Mirek, poněvadž kdo si ta jména má ksakru pamatovat… Každopádně jsem ho ale poznal. Proč mi nikdo neřekl, že jsem mu dával moje číslo? No jo, vždyť my tam vlastně byli jenom dva.
„Čau,“ říkám.
„Jak fe máš, Jindvo?“
„Dobře.“
„Hélé, a nechceš se někde sejít? V nějaký hospodě nebo tak? Pokecáme, víf jak…“
Do hajzlu, proč se vždycky zrovna na mě přilepí nějakej jouda, kterej si chce hustě mrtě pokecat a kterej nemá nic jinýho na práci, než mě otravovat? Co bychom si asi tak řekli? Že se máme skvěle?
Típnul jsem to a myslel si, že mám vyhráno. Uhodli jste, neměl. RETARD ZAČAL VOLAT ZNOVU. A znovu. A znovu. Já to pořád típal. A típal. A típal. Na hodinu vypínám mobil a celou historku s pitomým úšklebkem v ksichtě líčím mámě.
„TO SEŠ CELEJ TY, VYPITEJ MOZEK, ANI NEVÍŠ, ŽES DAL NĚKOMU ČÍSLO!“
„No jo, co naděláš,“ pravím filozoficky a dlouze si loknu.
Ten blázen to zkusil ještě jednou v deset. Potom jsem definitivně zvítězil. Třikrát hurá. Jsem dobrej. I tohle šílenství není špatný, jak teď sedím u stolu a ťukám tenhle blábol, mám za sebou mnoho hodin nespavosti, v hlavě prázdno – čili jsem opět v normálním stavu, žaluzie zatažený, sladká samota, Mifek nebo Mirek nebo Karel nebo Barel nebo Přemek nebo Krasomila nevolá, klídeček, kafíčko…
"Mnozí lidé nikdy neblázní.
Jak opravdu hrozné životy musejí žít."
(z filmu Barfly)
Popřemýšlejte o tom. A serte na noviny a televizi a Vencu I. Velikého. Já jdu nakrmit rybičky a zkusit usnout u knížky. Pěkné poledne.
|
|
|
