Měním své vyhřáté coupé za déšť, vystupuji. Jdu úzkým betonovým pruhem, jenž se plní lidmi. Za chvíli jsou už všude kolem, jdou stejně rychle, stejným směrem, stejnou cestou, míří pod stejnou střechu; ale i přesto mezi nimi trpím. Kopou, naráží, dupou, mačkají, vedou. Topím se v nich.

Kdyby teď – všichni zatočili vlevo, spadnul bych v mase, chtě či nechtě, rovnou na koleje, třeba přímo pod vlak. Mohl bych jen, zbytečně křičet.

Naštěstí se však masa zvedá k nebesům: stoupá v pomalém kroku ocelovým schodištěm, po nadchodu přelétá nad kolejemi, za kterými pak klesá k zemi, pod střechu stanice. Tady se celý houf pomalu rozplývá. 

Všichni teď hrají podivnou společenskou hru: důstojně nerychlým krokem pádí k lavičkám, nenápadně obdivují krásy cizích šatů, tedy hlavně to kde, jak rychle a kam šaty míří, upravují si dokonalé vlasy, přičemž jejich lokty vhodně zavazí, kufry se dopuští chtěných omylů. Všechno v rámci zásad společnosti.

Po chvíli tu už stojím sám, ostatní sedí na svých vytoužených lavičkách, zírají na mne, na stojící osobu, které zůstala jen pouhopouhá zídka v ústraní. Sedí si na nich jakoby nic, ale v nitru se po nich plazí, šeptají jim do konců trubek něžná slůvka, líbají šroubky, hladí prkna, lížou v záhybech. Cítí při tom objetí jejich dřevěných rukou, teplo ocelového těla. A nakonec jim hlavou zní ten jemný hlas, jenž je pro mne jen vrzáním rzi.

Jdu k zídce. Jsem zhnusen a upřímně rád za ústraní, které mi nabízí. Když konečně sedím, všechny oči ztrácí herce. V jevišti zůstává jenom pár dlažebních kostek bez známek příběhu.

Vteřiny se táhnou jak cvakání hodin. Zavírám oči, snažím se zmizet někam pryč.

Cvak, cvak, zvak... informační tabule pomalu hláskuje příjezd, na který čekám. Po chvíli se už vytoužený kolos objevuje v zatáčce. Škoda jen, že ve snu byl modrý.