|
Na břehu řeky
Spící noční hladina dýchá
pluje nahlas a je tak tichá
odráží nebeské cesty jako zrcadlo
Pluje časem natruc hodinám
pluje dobou kterou proklínám
dobou,v níž mi vlastní štěstí kamsi zapadlo
Sluncem ožehlá hadí žena
neměnným proudem vystřižená
společnice pro chvíle smutný a omšelý
Uzoučkou cestou podél stromů
provázela milence domů,
tiché milence,kteří už dávno umřeli
Krása nehybného obrazu
ožívá až v lesklém odrazu
Být malířem,maloval bych na břehu řeky
černobíle akty rybích těl
se slzami v očích kdybych chtěl
a vzpomínal na samotu a na Nespeky
Mlčky zahalená naslouchá
snad jen šumem šeptá do ucha
rybářům lovícím samotu bez návnady
Na hladinu z chlípných myšlenek
píší jména dávných milenek
oživlých v melodii temné irské balady
Sentimentem voní její proud
stačí se pohledem nadechnout
dokonalý klid prohlubuje čistou mysl
Kolem pluje co už neplatí
a odplouvá co se nevrátí
všichni víme že život má jediný smysl
| 
