Jako léčbu šokem jsem zvolil ledovou sprchu a poté, bez otálení a ranního rozjímání, ihned jsem vyrazil do zaměstnání. Sychravo, ostrý vítr bodající pokožku tváře, stresující dopravní situace – nic nepomohlo. Myšlenkami jsem stále vězel ve svém nesmyslném snu.

            V tom snu jsem byl polní sysel. Z nějakého důvodu jsem skákal po poli na macaté žábě a měl jsem naspěch. To skákání němelo konce a pohyboval jsem se jakoby v kruzích. Neobyčejně frustrující! Věděl jsem, že něčeho musím dosáhnout, ale k cíli zkrátka ne a ne dorazit. Zřejmě parafráze onoho klasického snu, kdy před něčím či k něčemu z plných sil utíkáte, ale nohy máte neposlušné, jakoby z kamene. Znáte to.

            Nakonec jsem se dostal k obrovské skále. Tyčila se vysoko, skoro až do nebes, zkrátka kam jen oko dohlédlo. Ve skále byl otvor, vstup. Vešel jsem (žábu jsem nechal před vchodem) a vstoupil do rozlehlého nádherného koncertního sálu. V obecenstvu se sešla snad celá populace lesa a čile spolu diskutovala. Sysel tam žádný nebyl. Orchestr byl převážně lidský až na občasného tapíra držícího nesměle činely.

            Předstoupil jsem před sál a začal … dirigovat! Dirigující sysel?! Čirý nesmysl! Kdybych byl tučňák či jiné zvíře důstojnějšího zjevu, tak prosím. Ale sysel? Sysel-bankéř, dobře. Nebo obchodník. Ale sysla dirigenta já prostě neberu.

            Když přišlo na řadu klavírové sólo, ztuhnul jsem. Za křídlem seděla žába a svými blánovitými packami se nemotorně pokusila o hru. Nelibozvučné tóny se rozléhaly od instrumentu a mé huňaté obecenstvo se nespokojeností rozbučelo. Vzteky jsem zrudnul – tedy může-li sysel rudnout – nikoliv pouze kvůli žábině neschopnosti, nýbrž též proto, že jako dopravní prostředek jsem ji zanechal před skálou a její přítomnost v tomto sále mě jaksi urážela. Rozezlen a supíce jsem k provinilé žábě přicupital a …

 

            Dál nevím. Náhlé probuzení mě zachránilo od nepříjemné žabosyslí konfrontace.

            Bizarnost toho snu zřejmě způsobila, že se mi tak dobře uchoval v paměti. Obvykle si je tolik nepamatuju. Co za absurdity mi moje podvědomí vyjevilo, divil jsem se.

            Do práce jezdím na kole a zpravidla mi cesta trvá takových pětatřicet minut. Dnes jsem nijak nespěchal, tak jsem si dopřál ten luxus a nešlapal na nejtěžší převod. Po cestě přejíždím jeden železniční přejezd. Sklopené závory mě dnes donutily k malé přestávce.

            Jaký to šílený sen, řekl jsem si a vybavil si svůj vztek, který jsem cítil k tupé žábě za piánem.

            Závory zůstaly staženy poněkud dlouho. Uběhlo pět minut. Konečně projel vlak. Nachystal jsem si nohu na pedál, závory se nicméně nezvedly. Sklopil jsem nohu do původní polohy a čekal.

            Pět minut podruhé.

            Představil jsem si sysla ve fráčku.

            Sedmá minuta. Projelo Pendolino.

            Postavil jsem nohu na pedál, závora však nejevila známku pohybu.

            Začal jsem se cítít otráven a plížil se na mě bolehlav. Vybavil jsem si frustrující pocit nekonečného skákání na žábě po zeleném poli. Alespoň jsem se tehdy pohyboval, i když cíl byl zdánlivě v nedohlednu. Cvičně jsem si zaryl nehet palce postupně do pokožky malíčku, prsteníku a ukazováku, což je můj způsob, jak se ujistit, zda sním či bdím. Trojitá ostrá bolest mě přesvědčila o mém stavu vědomém. Takový pocit si uměle nevyvoláte.

            Závora stále bez pohybu, vlak nikde. Řidič obrovské dýně stojící za mnou byl také nervózní.  Trousil urážky na Dráhy a byl sprostý. Dva mroži ve spřežení kočáru flegmaticky přešlapovali a pohazovali hlavami. Na okamžik jsem zazáviděl uživatelům nové dálnice přejíždějící železnici nadjezdem. Dusali si to po ní mohutní vysokorychlostní sportovní hroši a s otevřenými hubami halasně hýkali. Jako cyklista tam ale nesmím. Navíc nemám dálniční známku.

            V tu chvíli ke mně přistoupil eskymák a jednu mi nabídl k prodeji. Vytáhl jsem plácačku na mouchy a s hrozivým výrazem ve tváři jsem mu s ní výhružně zamával před obličejem. Eskymák se dal s jekotem na úprk.

            Konečně projel po železnici španělský koráb s palubou plnou opilých pirátů halekajících alpské jódlovačky a závora se zvedla. Měl jsem už značné zpoždění, tak jsem nakopl svého osla do varlat a vyrazil tryskem kupředu.

            Na křižovatce mi blikla červená!

            Uprostřed křižovatky se tučňák v policejní uniformě nemotorně pokoušel korigovat dopravu. V pruhu vedle mě zastavil se skřípěním hroch, hýkal, lapal po dechu a od ucha k uchu se na mě usmál. Vzteky jsem se rozeřval na celé kolo. Seskočil jsem ze svého růžového hlemýždě a mašíroval jsem k policistovi. Nedošel jsem …

 

            Probudila jsem se zpocená a pár desítek vteřin, jsem přemýšlela, kde jsem. Absurdní – závory, vlaky, koráby, supící hroší. Dala jsem si sprchu a skočila do kvádra. Chvilku jsem na sebe jen tak čuměla do zrcadla, ale pořád jsem si připadala jaksi nesvá. Na protější stěně pokoje se procházela moucha, vystřelila jsem po ní jazykem a třikrát jsem ji poválela kolem vnitřní stěny své ústní dutiny. Je to můj trik jak se ujistit, že jsem vzhůru. Tohle si ve snu nenavodíte.

            Vše bylo v pořádku, vyšla jsem tedy z domu, zamkla, naskočila na sysla a vydala se do práce.

            Je krize. Lidé sice už našim nízkým hypotečním úvěrům nedůvěřují tak jako dříve, ale přece si nezačnou na stará kolena ukládat peníze pod polštář. A já mám tu práci ráda.