Tanečnice

Vídám ji v klubu po večerech. Je skvostná. Je výjimečná. Kroutí se na place v rytmu muziky, a je-li publikum a interiér vybarveno v černobílé, ona je rudá a tyrkysová a dle libosti kterákoliv z duhy. Hýbe se a je melodická. Je civilní a elegantní a spolu s hudbou z pódia tvoří harmonii. A ano, ona je dokonalá, a ne-li tak leda nedokonalé je mé vnímání.

A ano, já miluji ji a ona o tom neví, nikdo to neví, já miluji ji zpovzdálí.

Děkujem vám, vážení. Dobrý večer. To my vám dnes zahrajem.

A já? Snad též jsem částí harmonie, ale tak jinak, jsem médiem. Ó ano, jsem mediální a sedím na pomezí těch dvou sfér. Na kraji pódia tam vlevo v rohu, víte? Jsem médiem, já netvořím, jen předávám. A částí toho celého jsem asi tolik jak akustika sálu a žíly v paži bubeníka. A nač to tajit, jsem reprobedna. Proč čekat s pointou na závěr vyznání?

Křičím cizí: Děkujem. Díky. Jste vážně skvělé publikum. A říkám to především jí.

A cítíte tu energii? To ona je zdroj. A od ní, od epicentra, v soustředných kruzích ve vlnách se energie po sále rozbíhá. Ty vlny nelze vidět a pokud ano, jsou modré. A ona tančí a jede na vlnách, dnes mysl vypnuta a senzory těla nastaveny na nejcitlivější podněty – tak každým pohybem ruky a záškubem boku křiví a vytváří vlny své. Nikdo však to nevidí, co ona vše působí, jen já. Jen já to vše pozoruji jasně a zřetelně a sotva při tom lapám dechu. Mám totiž dobrý výhled.

Sleduji ji, dokonalou, a co zbývá mi než vibrovat své vlny též. A mísit je s jejími modrými. Tak vířím vzduch - zejména basy, ty mě vždy uvnitř rozezní – a cítím se být šílený a cítím se být polapen.

Přátelé, díky. Děkujeme. Dnes to bylo skvělé.

Dál už nic nepředávám a dále nevibruji. Publikum, spokojeno, v davové psychóze a unisono plácá dlouho dlaněmi. Ona v sertvačnosti ještě se chvíli pohybuje, zpomaluje, vysílá dozvuky své modré energie a tleská. Tleská mým směrem, ale ne mně a za mými zády zřejmě se kdosi klaní.

Pak odešli. Odešla. V prázdném sále se postupně vypnula světla. Nádech a výdech, snad ještě ze setrvačnosti zkouší sál udržet atmosféru, je ovšem liduprázdný. Potom vše utichá, chladne. Bez lidí není pohybu a chvíli tápu, zda - nevnímáni - alespoň existujeme. Jen čas od času a nepravidelně se v hustém tichu ozve osamocený zvuk – to když si židlička u baru poposedne či parkety se zavrtí a uvelebí do správné polohy ke spánku. Já sedím na pódiu a zírám do prázdna. Cvaknutí zámku hlavních dveří naposled využilo akustiku sálu.

Mít srdce – tak ještě divoce mi tluče.

Mít plíce – tak nyní dlouze si vydechnu.

Přátelé, děkuji vám. Nashledanou a dobrou noc.