Režisér Dan Svátek se ve svém novém filmu Hodinu nevíš rozhodl využít nedávného případu známého „heparinového vraha“ Petra Zelenky, muže, kterému se jako zaměstnanci havlíčkobrodské nemocnice podařilo bez potíží zprovodit ze světa řadu pacientů, dokud se na jeho řádení nepřišlo. Dnes si odpykává doživotní trest ve vězení.

Svátek ovšem nevypráví příběh skutečného vraha, přestože zachovává řadu reálií (mimo jiné i Havlíčkův Brod, jehož slavná postava kostlivce na radnici mu umožňuje ozvláštnit děj). Svátkův Hynek ani nevraždí heparinem, ale jiným prostředkem, po němž nedochází k vnitřnímu krvácení, ale k zástavě srdce, a celý jeho příběh je přiznanou konstrukcí. Svátka zajímá, jak je možné, že se zdánlivě obyčejný mladý muž stane vrahem, kterého těší manipulovat s bytím a nebytím druhých, a zároveň svůj film přiznaně koncipuje jako detektivní thriller.

Tato stylizace má své plusy i minusy. Příběh se totiž musí přizpůsobovat klasickým detektivním pravidlům – sestřičky na ošetřovně tak musí každou chvíli spát, aby mohl Hynek vždy nepozorovaně odnést požadovaný lék, spolubydlící pacientů musí být duševně vychýlení nebo poloslepí, aby neviděli, že se zřízenec vplížil do pokoje a píchl těm na vedlejší posteli smrtící injekci… A když se jedinou ženu podaří zachránit, musí upadnout do komatu, aby nemohla nic prozradit. (Opět v rozporu s předobrazem, kde útoky přežilo vícero lidí, a nikdo zřízence z vraždy nepodezíral…)

A především – Hynkovo chování je tu podloženo sice vychýlenou, ale racionální příčinou: chce se pomstít doktorovi z oddělení, který jej odmítl u přijímaček na medicínu. Vraždí tedy jen takové pacienty, o kterých ví, že jejich smrt způsobí dotyčnému doktorovi potíže. A když jej namíchne lékařka, neváhá si vyřídit účty i s ní… (Až se nechce věřit, kolik se v jedné nemocnici sejde tetiček, maminek kamarádů a příbuzných někoho z vedlejšího oddělení!)

To všechno jsou víceméně klasická klišé, a ve vygradovaném závěru se už režisér naprosto zříká realističnosti a vede příběh k pointě o to ohranější, oč je nepřirozená…

Stejně tak tu najdeme různé nedovysvětlené a do sebe ne zcela zapadající momenty – platí to zejména o prvním pacientovi, kterého Hynek zabíjí na jeho vlastní žádost (a tak vlastně k zabíjení přičichne), aby se po jeho smrti dozvěděl, že dotyčný měl být kverulant, jenž vůbec zemřít nechtěl. Proč by potom pomocníka s injekcí vítal s takovou radostí? Efekt šoku, jehož chtěl zřejmě Svátek dosáhnout, se potom nekoná… Mládenec si začne poměr s jednou ze sestřiček, nicméně po jeho skončení už pak slouží  jen s jinou – jak je to možné? A u finální vraždy nebude asi vrahovo počínání srozumitelné nikomu.

Nicméně, pokud film bereme jako detektivku a o onu „realističnost“ nám tolik nejde (což je ale popravdě řečeno u příběhu, vycházejícího tak evidentně ze skutečných událostí, dosti těžké), pak musíme přiznat, že zadanému žánru dostojí – má spád, napětí i tajemství. Režisérovi se docela dobře daří ukázat, jak asi může probíhat změna ušlápnutého nesmělého mladíka v cynického vraha, a slušně mu v tom pomáhá i Václav Jiráček, který se zatím herecky příliš nepředvedl (Na vlastní nebezpečí, Hlídač č. 5). Jeho chlapecky a zranitelně působící hrdina vzbuzuje na jedné straně soucit (až mu někdy má divák proti své vůli chuť fandit, když jsou na něj ti nadřízení tak zlí), na druhé straně hrůzu až odpor. Přestože komplikovaný vztah k matce a nevydařený románek se zdravotní sestrou, která mladíka odkopne, zase poukazují k mnohokrát spatřenému…

Velmi dobří jsou i další herci, zejména Ivan Franěk jako onen „nenáviděný“ doktor, Petra Nesvačilová v roli frivolní sestřičky a řada herců starší a nejstarší generace, kteří si tu s chutí zahrají pacienty – sanitářovy oběti (Jitka Smutná, Miriam Kantorková, Jaroslava Adamová, Stanislav Zindulka). A mihnou se tu i hlasově postižený Stanislav Fišer a asi nejstarší česká herečka Zita Kabátová.

Film využívá také chladné modré stylizace s občas deformovaným viděním (zejména s měnícími se tvářemi pacientů, kteří mají zemřít), čímž evidentně připomene nedávno uvedený Normal Julia Ševčíka.. Na rozdíl od něj ale nepoužívá barevných filtrů samoúčelně ani přehnaně, dobře jimi ilustruje hrdinovo pokroucené vnímání.

Nezbývá tedy než shrnout – slušná detektivka s klasickým průběhem a trochu za vlasy přitaženým závěrem, naznačená psychologická proměna člověka ve zrůdu, lehké zamrazení z vědomí, že se něco takového může stát i u nás. Nic víc, nic míň.