Byl to velmi rozlehlý dvůr. Na kachličkách se v křiklavých barvách promenádovala působivá směska okázalých vzorů, pařilo slunce a opar nesnesitelného horka pohlcoval nahý prostor, snášel se nad ním a vytvářel ve vzduchu abstraktní obrazce, neviditelnost. Dvůr se rozléhal do dáli a činil z obzoru nedohledno, nebyla to halucinace, nebyl to klam, ani letargie, dvůr se ukrýval v prázdnu.
Když muž otevřel oči, pocítil na své kůži palčivost horečnatého slunce, překonávala směšné bariéry otrhaných hadrů, které měl na sobě, kradla se mu k očím, přivíral je a zakrýval si obličej dlaněmi, celé tělo měl ztuhlé, přiškvařené k rozpálené zemi, sotva se mu podařilo vstát a naplno procitnout, zabralo mu to několik minut, jen tohle, jen tato instinktivní reakce na nepříjemné probuzení. Stál jako omámený; jako omámený stál a jako bezmocný se rozhlížel. Byl ve snu, jako ve snu, kterému vládne mléčně bílá barva, přelévala ho ze všech stran, topil se v ní, plavat neuměl.
Únava ho strhávala na kolena, klesal a zase vstával, ale konečně šel, postupoval, tolik chtěl vědět, co se nachází za nedohlednem, že by položil život, který už tak ztrácel. Postupoval, o směru nepřemýšlel - směr nebyl.
„Jsi v neznámé zemi,“ promluvil k němu tajemný hlas, hlas, který vycházel odnikud, „Budeš putovat, umírat a žít, tvé vědomí však musí zůstat čisté, abys odpověděl uváženě, až budeš tázán.“
Putoval, žil a umíral; kdykoli pocítil, že ztrácí vědomí, vzpomněl si na tajemný hlas, přeříkával si v hlavě jeho slova, stále dokola, jen neztratit vědomí! V neměnných vzorech na kachličkách, - černá, bílá, černá, bílá - se odrážela jeho potem lemovaná tvář, nepoznával ji a sám se stával vzorem.
Květina - měsíc - on.
Jen neztratit vědomí!
Jen uváženě odpovědět!
Promlouval dokonce sám se sebou, tak dlouho putoval, žil a umíral. Vytvářel otázky, tajemný hlas mu zněl v hlavě, odpovídal, dávno nevnímal slunce, ani horko, ani tmu, ani den, vědomí.
Jen neztratit vědomí!
Byl to velmi rozlehlý dvůr, o jeho rozlehlosti se nepochybovalo. Mluvili o něm jako o dvoře všech nadějí, člověk se tam nedostane, člověk se tam narodí a navždy putuje a přemýšlí nad odpovědí, k níž nikdy nedostane otázku, mluvili o něm jako o dvoře s nedohledným obzorem a tajemným hlasem, který se ozývá odnikud, mluvili o něm, mluvili potichu, šeptali, o dvoře nadějí se nemluvilo nahlas, v něm se člověk rodí.
|
