|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Jak mohla? Ta, jíž jsem věřil nadevše! Což jsem se v ní tolik spletl? Nemohu již více hledět do těch očí, aniž bych nepřemýšlel o zradě. Zvolila vděk strážkyni před mým životem. Nezachoval jsem se vždy k ní čestně, ale nikdy jsem však Ethis úmyslně neohrozil!
Není radno věřiti ženám! Cožpak jsem se o tom tak bolestně nedávno už jednou nepřesvědčil?
Nyní však dosti stesků, je nutno nalézti cestu, jak uprchnout z této nehostinné planiny a postavit se, dá-li bůh, do čela svých bojovníků.
Snažil jsem se nevyvolávat zbytečné rozpory! Nemohu za to, že ti, s nimiž jsem vyjel na hlídku, nebyli schopni ocenit mé zkušenosti. Takových bojůvek jsem zažil nespočet, na rozdíl od těch mladíčků. Nehodlám teď ani v budoucnu poslouchat rozkazy nějakého hlupce, jen proto, že je momentálně ve výhodě! Nezáleží mi na tom, zda mě Dartas potrestá, svých skutků nezměním!
Raději bych držel uštědřené rány, než zažít sprostou potupu! Tohle se přece nemůže stát! Jistě udeří hrom, spustí se bouře strašlivá, zjeví se strážkyně, všechno raději, než by mne ti prašiví psi ponížili přede všemi! Ni člověku, ni bohům se však nezdálo důležité mi pomoci. Uzavřel jsem se před tím křikem a smíchem, co zněl jako skřehotání vran, sám v sobě. Za semknutými víčky viděl jsem, jak zuřivě mečem vracím těm zatraceným horalům jejich podlé činy. Přijde ta chvíle!
A to všechno je jen její vina.
Kdyby slepě neposlechla podivné přání strážkyně, kdyby pošetile neodvlekla mě do zdejšího tábora! Jest to jen ženská bez rozumu, nebo toužila pomstít se mi za bývalá příkoří? Kéž by zůstala ve svém světě a nepletla se mi do života. Nepotřebuji ničí pomoc, natož její!
Překonaná potupa mě kupodivu sblížila s těmi chudými lidmi. Potupili mne, pobavili se a nečekaně, v dalších dnech, začali se ke mně chovat jako takřka k sobě rovnému. Byl jsem obezřetný, očekával jsem ve změně jejich chování poťouchlost či škodolibost. Ale mýlil jsem se.
„Mohu ti být nápomocna, pane?“ usmála se na mě jedna z místních dívek. Tmavé vlasy, nevinná tvář, mnohoznačný úsměv. Co ji k tomu vede? Sehnula se, že ponese vědra s vodou se mnou. Její pozornost mě mátla, ale současně vzbuzovala milé pocity. Cítil jsem se jako „král“, že vyvolila si mě mezi ostatními. Strávili jsme krásné chvíle v zeleném podloubí lesa, schováni pod střechou z širokých listů. Nic ode mě nežádala, nic jsem jí neslíbil. Po jedné zkušenosti stal jsem se mezi vesničankami podivně oblíbeným. Důvěrný vztah s králem, i když omezený na fyzický kontakt, jevil se jim asi zajímavějším, než běžné vztahy s ostatními horaly. Jejich příchylnost mi vskutku pobyt ve zdejší nevlídné krajině velmi zpříjemnila. A proč by ne?
Jednoho dne povšiml jsem si, že lože Ethis ustláno jest, jak včera bylo. Svůj život řídila si sama a já neměl žádného práva jej ovlivňovati. Pozdě v noci onoho dne zmocnily se mě již neutuchající obavy a s prvním ranním světlem, opustiv v loži líbezné světlovlasé děvče, oznámil jsem tu zprávu Dartasovi. „Přehnané starosti si nedělám, pravděpodobně dlí někde poblíž tábora,“ pravil jsem.
„Sdílíte společný příbytek a ty již druhý den netušíš, kde se ona nalézá?“ odpověděl on rozladěně.
„Nejsem její strážce ni opatrovník. Dokáže se o sebe jistě postarat sama.“
„Jsem v úžasu nad tvým vděkem,“ odsekl Dartas rozhněvaně.
Můj vděk? Ten Ethis jistě má! Vděčím jí za vše hanebné, co mne v poslední době potkalo!
„To není tvá starost!“ vykřikl jsem.
„Kam mohla jít? Mířila zajisté někam, kde bude více v bezpečí. Pouť její neskončí dobře! Nevládne mečem ani jinou zbraní, neubrání se nikomu.“
„Vím, kam směřují její kroky. Do blízkosti hradu, do jednoho nedalekého lesa, na jedno určené místo.“
„Pak tedy vyjeďme okamžitě!“
„Proč se staráš, Dartasi?“
„Změnila proroctví, strážkyně vložily v ní důvěru, že dokáže odvézt nepozorovaně králova bratra. Nehodlám čelit výčitkám strážkyň, až ty se vrátí a zjistí, že jsem tu neznámou neochránil.“
Bojoval ve mně předstíraný nezájem o osud té ženy se strachem o její život. Není pražádný důvod, abych měl míti černé svědomí. Však přesto …
Jen v malé skupince nasedli jsme na koně a obezřetně vydali se krajinou. Tušil jsem správný směr, ne však přesnou stopu jejích kroků. Po marném hledání nuceni jsme byli přenocovat pod ochranou temného lesa. Neustále hrozil útok cizích vojáků, střídali jsme se pravidelně na hlídce.
Za noci, nerušen hovory horalů, vracely se mi vzpomínky na chvíle prožité s tou, jež hledáme. Kolikrát jsem byl hotov býti jí nápomocen v cestě do jejího světa, však z rozličných důvodů k tomu nikdy nedošlo. Tentokrát ale přinutím osud, aby dostál svému slovu!
Ráno dalšího dne, jen co jsme minuli rozlehlé údolí, zahlédl jeden z mužů cosi neobvyklého v trávě. Z blízka spatřili jsme téměř nahé ženské tělo, na roztrhaném šatu stopy krve. Rozhozené vlasy, slepené rudou barvou jí kryly tvář. Tavelon ženu otočil a jemně odhodil její kadeře dozadu. V ten okamžik se lesem ozval hrozný výkřik.
Horalé se vyděšeně a zároveň rozhorleně otočili, ten zvuk mohl přilákat nepřátele. Žádné vyplašené zvíře, žádný z mužů hor, žádný nadpřirozený zvuk, to můj křik roznášela ozvěna krajem. Dopředu jsem věděl, kdo to odpočívá v Tavelonově náručí. Poznal jsem zdáli polohu bezvládného těla, té neživé schránky, když pryč je nenávratně teplo i duše.
Zemřela dříve, než se vrátila domů! Zemřela kvůli …
„Žije?“ zeptal se Dartas tiše jednorukého, „vojáci?“
Oslovený zakroutil hlavou.
„Vsadil bych se, že jí ublížili vojáci. Je raněná na mnoha místech, bránila se, nevidím žádnou smrtelnou ránu. To však nic neznamená, mohli jí zranit i jinak …“
Jak směšným jevilo se mi nyní mé ponížení v táboře horalů, jak hloupými výčitkami jsem plýtval, jak zbytečným zdál se můj vztek a hrdost. Kolik bolesti musela zde vytrpět!
Už nikdy nebudu mít šanci to napravit! Nikdy nedojdu odpuštění.
Nesměle jsem ji převzal z rukou starce a přemýšlel, co je správné. Pohřbít ji zde, anebo vrátit ji i neživou do jejich světa?
Ne, nemohu ji vydat. Přesto, že s ní cosi ve mně navždy zemřelo, potřebuji neskonale míti ji nedaleko, i kdyby měla ležet v hrobě. Měla zavřené oči, jak by spala.
Cožpak není žádná naděje? Kde jsou strážkyně, když je potřebuji?
„To jste jí nemohly zachránit?“ křičel jsem někam k obloze.
„My ji zachránily, Mairone,“ ozvalo se tiše za mnou. Skoro jsem se bál otočit.
„Jaké štěstí, že jste se obtěžovaly! Tolikrát žádal jsem vás o pomoc a radu!“
„Ptáš se kvůli sobě nebo Ethis?“ oplatila mi příkrý tón jedna ze strážkyň.
„Co se jí stalo?“ slova mi hořkla v ústech.
„To já jsem vzala její život. Ti cizí vojáci cizinku chytili, zbili jí … viděla jsem, co přinese jí budoucnost, jen bolest, znásilnění a smrt. Porušila jsem pravidla neovlivňovat skutečný děj, vím.“
Mrzelo mne, že jsem se ptal. Ty strašné věci, co provádějí zdivočelí vojáci ženám porobených území … nebylo by to poprvé, kdy viděl jsem ty nešťastnice. Byly to něčí matky, dcery, ženy, ale pro mě jen cizí tváře a těla. Kdyžto ona …
„Vrať jí život. Můžeš?“ loudil jsem souhlas.
„Čehož nabízíš mi oplátkou, králi?“ vzdorně se otázala ta žena.
Čeho se mohu vzdát? Co vyměnil bych za život Ethis? Pýchu, domýšlivost, pocit výjimečnosti daný titulem? To jistě nebude stačit. I svůj život bych rád dal. To je tedy změna … Pořád však zůstává dost věcí, jež bych obětovat nemohl.
„Nežádám tvůj život,“ četla mi ta hlídačka proroctví myšlenky, „nezáleží na tvém přání. Ethis nedýchá, neboť se probudit nechce.“
„Nechce? Proč? Bojí se? Tak jí vzkaž, že už jí žádné nebezpečí nehrozí!“
Strážkyně na mě mlčky hleděla. Což mi není rozumět? Nebo je pravda jinde …
„Nevěřím, že tak vyděsilo ji hrubé přepadení. Nestalo se v poslední době cos jiného? Necítím v její mysli strach, zato jakousi odevzdanost či vyčerpání.“
„Nepatří sem, ač je nám podobná, možná v jejich světě panují jiná pravidla. Došly jí síly nebo onemocněla, kdo ví?“ uvažoval Dartas nahlas.
„Proč vlastně měla bratra krále k nám dopravit?“ otázal se Tavelon ženy. Napjatě jsem očekával, co mu poví.
„U vás byl v největším bezpečí. Není jasné, jaká budoucnost nás čeká. Proto byla ochrana jediného z královského rodu důležitá.“
„Tak co mám udělat,“ přerušil jsem ty jejich zbytečné řeči, „když tuším, co stav Ethis způsobilo?“
„Víš? To je dobře. Já ti musím sdělit, že mi není známo, co bys měl vykonat.“
„Cože? A jak tedy poznám, že jsem udělal správně?“ křičel jsem na strážkyni.
„Přece … Ethis se pak probudí.“
Zpáteční cesta se zdála nekonečně dlouhá. Bezvládné křehké tělo držel jsem v sedle před sebou jen tak, že musil jsem jej připoutat popruhy k svému i ke koňovu. Co krok, to zběsilá myšlenka, co pohled na ni, to zoufalá otázka.
Co provedu? Zachráním ji?
|
|
|
