Naděje

Vše co cítím je zmatek, proudící v těle,

svírá mi žaludek i srdce provazy,

bože proč nemohu cítit se skvěle,

a proč musím pokládat tyto dotazy?

Mé tělo je v pořádku, duše však hoří,

jakoby  plameny, pálily ji na popel.

Ty plameny nezhasí ani tisíce moří,

a můj boj, je jak přikládat pod kotel.

Já přec vidím světlo na konci tunelu,

to světlo je krásné, jako samo nebe.

Naštěstí blíží se, stále však pomalu,

přestože stačí jen, znát sama sebe.

Tato báseň buď průvodcem pro všechny lidi,

co se sebou těžké chvíle mají,

jen ať se ohlédnou, ať tu naději vidí,

že všechny potíže se zvládnout dají.

Tomáš Steiner