Něco mezi. Mezi elektřinou a tmavě žlutým polem suchý trávy. Ani u nejrovnějšího rozhraní konce viditelnosti neexistuje spojení.
Tma
Přerušeno, najednou. Někdy v noci a komunikace. Ne. Existu. Je. Tady nesrozumitelnej bordel. Protější stěna domu střílí zbytky odraženýho světla, z jakýhokoliv místa. Zdroje. Vystupují. Naproti pálí a tady studí průvanem okna. Od stěn se odlepila tapeta v postižený vášni, asi aby si jí začal líbat. Na to už nemáš. Na to už sereš. A jednou pro vždy. Si dojdeš na záchod. Od protějšího domu se odlomil několikametrovej blok černýho betonu a práší se dolů, jednou provždy, jak se říká, ta nepřesnost a nesmiřitelná převaha protikladnejch tvarů v pálících očních bulvách pulz – horečka, horkej dech, mokrý peřiny, studenej čaj, to ten průvan a znova znova, zkrat.
Najednou, přerušení, někdy v noci. Roztříděný parcely po bílym koberci, hromádky věcí, nejmenších součástek rozebraných jednu po druhé jednou pro druhé vždy na modrym světle a na stropě jako znova odraz hranatý obdélníky. Klid dřevěných nohou. Světla už skoro zhasly? Opakování silueta silueta silueta viděl si to?
Někdy v noci
To neni to, co jsem si vybral. Kdybych se nedíval dopředu, asi bych je viděl. V tmavě šedivejch pláštěnkách, odnášej ty malý bedýnky do aut a třeba jeden po druhym jednou domů. Pomalej pohyb utišení bolesti hlavy, až do krku.
A potom zase, když brečim, mi všechno berou zpátky.
Tma, několik tun betonu padá bez zvuku k zemi, okno, spojení přerušeno.
| 
