Protivné drnčení vytlemeného budíku mě vyrvalo ze sladkého snění a já jsem se ocitl v nepříjemné realitě. V realitě v níž je 7 hodin středoevropského času. V pokoji je vzduch těžší než olovo a páchne po celonočním prdění, ve kterém mi vydatně sekunduje můj bratr sdílející se mnou temný pokojík.

Někdy v noci se probudím a slyšívám strašné hřmění a ze strachu z  třetí světové války se snažím rozpomenout na nějakou modlitbu. Nikdy jsem si na žádnou nevzpomněl, ale vždy se uklidním ve chvíli, kdy po rozlepení víček spatřím bratrovu poskakující peřinu. Můj bratr má v řiti dynamit.

Mám chuť křičet, ale jsem z představy, že budu muset vstát a během dvaceti minut se dostavit na zastávku a čekat tam v ukrutném mrazu, mě přepadá zoufalství, které mě úplně oslabuje. Zmůžu se jen na tiché zašeptání - ,, do pr dele ´´. Mám v hlavě jediné přání – pít. Během noci v přetopeném pokoji se mi v hubě udělala Sahara. Ještě chvíli a plival bych bábovičky. Vedle postele stojí flaška neslazené minerální vody. Napil jsem se a bylo mi ještě hůř. Ta bezchuť jakoby obalila můj jazyk igelitem a to rozhodně není nic příjemného. Z vypětím sil jsem se dobelhal na záchod a vypustil všechen ten bordel co se ve mně nastřádal. Jediný klad tohohle rána bylo to, že všichni už vypadli z domu za svými povinnostmi. Byl jsem v tom malinkým bytě úplně sám a hověl jsem si na hajzlu a bylo mi krásně. Selanka trvala asi pět minut. Utřel jsem si zadek haljzlpapírem popsaným vtipama o blondýnkách a šel jsem si udělat pořádek v zobáku.

Zuby se skvěly opravdovou bílou a můj dech byl svěžím jarním vánkem. Ovšem do večera se vánek změní na stojatý vzduch smetiště prosycený pachem Baudelairovské zdechliny. Oblékl jsem si kalhoty a tričko, které mi připomělo jak bylo včera v hospodě strašně zahulíno. Pustil jsem televizi a nachystal si učebnice a sešity do školy. Kristepane jak mě se tam nechce. Mám ještě pět minut než přijede autobus, i když v tomhle mraze to může být i šest nebo šedesát. V televizi se dva trapní moderátoři snaží vymámit z nějakýho hosta něco vtipného a zajímavého a kření se přitom na všechny strany a jsou strašně milí a veselí a zamilovaní a šťastní a bohatí. Prostě prototyp mladého úspěšného a zatraceně povrchního člověka.

Chvilku jsem je s rozhořčením pozoroval a najednou jsem uslyšel vrčení motoru Karosy. Už je tady, pomyslel jsem si, teď musím pohnout tou svou bílou prdelí. To s tou prdelí jsem si nestihl pomyslet, ale kdyby bylo víc času, jistě bych si to byl pomyslel. Bleskurychle jsem si zopakoval, co všechno potřebuju a co z toho už mám. Měl jsem všechno. Rychle obout boty, sakra, kterej kretén zase zamčel dveře. Obouvám boty, odemykám, schody beru po čtyřech. Při zdolávání poslední trojice schodů jsem špatně dopadl a v kotníku to píchlo. Měl jsem v něm snad zaraženou pětistovku hřebík. Podíval jsem se na nohu, ale žádnej hřebík tam nebyl. Bolí to jako čert. Je to snad jeden z Murphyho zákonů, že člověk se dostane přes všechny překážky a pak doplatí na takovou prkotinu jako jsou tři železný rezavý schody.

Sebral jsem poslední síly a doklopýtal ke dveřím. Zrovna když jsem chtěl strčit roztřesenou rukou klíč do zámku, uslyšel jsem zaharašení kovu o kov vycházející z venkovní strany. ,,To je ta protivná čubka ´´, pomyslel jsem si a nahodil na ksicht úsměv podomního prodejce vysavačů. Vešly dvě osoby ženského pohlaví a jedna z nich se mě dotázala, jestli jdu do školy. Přesto, že jsem neměl moc času na povídání, odpověděl jsem: ,, Jo´´ - na hloupou otázku hloupá odpověď. Před busem už nikdo nestál, ale naštěstí žoviální řidič nepatří mezi pedantské zmetky a na minutce zpoždění mu nesejde. Secvičeným pohybem jsem se prokázal měsíční předplacenou jízdenkou. Řidič zběžně zkontroloval, jestli jsem se náhodou nepokusil o vytunelování Dopravního podniku Ostrava. Já samozřejmě vím, že bez brýlí nerozezná krávu od naší třídní profesorky (někdy je rozdíl opravdu nepatrný), ale hrál jsem s ním tuhle hru a všichni byli spokojeni. Náhlé sešlápnutí plynu mě usadilo na jediné volné místo vedle staršího muže s francouzskou holí opřenou o šusťákové kalhoty vyplněné jeho nohou. První co mě na něm upoutalo nebyla však ona francouzská hůl, nýbrž pronikavé aroma, připomínající psí útulek po povodni.

Jen co jsem si zvykl nedýchat nosem, přišla další rána. Dědek chtěl komunikovat. Poznamenal, že pokud jsou dveře autobusu pootevřeny, zdá se být větší zima na nohy. ,,No, to je pravda´´ odpověděl jsem s hraným zájmem, jenže to bylo vše na co se ten jeho senilní mozek vydrancovanej chlastem jak po nájezdu Avarů zmohl, a tak jsem po chvíli zavřel oči na znamení neochoty rozebírat toto stěžejní téma moderní filozofie.

Konečně bych se mohl představit, avšak považuji to za bezpředmětné, jelikož tento příběh není příběh můj, nýbrž částečně každého z vás. A hlavně je to pěkná blbost. Vždyť co vám pomůže, že se budu jmenovat Pavel nebo Karel nebo Evžen nebo Gaudi nebo Gandhi nebo Einstein nebo Dežo …. Je to prostě úplně zbytečná věc a jestli si čtení nedokážete představit beze jména autora, hlavní postavy nebo názvu ,,díla´´, zahoďte ten recyklovaný papír do kanálu. Pro vás by ho bylo škoda.

Ocitli jsme se asi 500 metrů od zastávky ,, U Zlaté koule´´. To byl signál pro invalidy a důchodce. Začali se zvedat a nastal všeobecný chaos. I můj soused vědom si vzhledem k požehnanému věku své povinnosti znervózněl. Všemožně se mě snažil upozornit na svůj úmysl. Vrtěl se, střídavě zvedal a pokládal tašku s netušeným obsahem a podivně kroutil hlavou. Mezitím se u zadních dveří strhla lítá řež o nejvýhodnější místo k výstupu. Předcházela tomu slovní potyčka mezi důchodkyní jedoucí navštívit vnoučata do paneláku a představitelem určité zájmové skupiny mladých lidí vyznačujících se násilným chováním, vulgární mluvou a zeleným bombrem. Babka peskovala mladíka nevybíravými slovy (nadávala mu např. do prostovlasých idiotů apod.), načež dostala takovou ránu, až se jí paruka, upevněná na lysině patrně nekvalitním lepidlem z Asie, otočila o 1050° . Vzápětí se její, do té doby nevýrazná dřevěná hůlka, proměnila v bajonet s bodcem vyrobeným s houževnatého kaleného kovu, který se nebezpečně přibližoval ke skinheadově vytřeštěné tváři. Ten, vědom si toho, že by jistojistě padl do zajetí a byl vyslýchán v nedalekém domově důchodců, vytáhl z náprsní kapsy malinkatou čutoru s alkoholovým koncentrátem a se slovy:,,Střízlivého mě nedostanete´´ usrkl osvobozující doušek. Důchodkyně potěšena snadným vítězstvím, jala se vykládat historky z první světové války, kdy sabotovala nepřítelovu bojeschopnost propichováním pneumatik tanků.

Probudil mě spolusedící poklepávající mastným prstem nervózně na mé rameno. Pohlédl jsem před sebe. Zastávka se pomalu přibližuje. Argument, že také vystupuju ho neodradil od snažení dostat se přes mě do uličky a následně ke dveřím. Moudřejší ustoupí. Dokulhal až ke schůdkům následován dalšími cestujícími dychtícími vystoupit.

Najednou autobus prudce zabrzdil a nebohý pajdavec okusil na vlastní kůži působení setrvačnosti, zřítil se na špinavý kobereček u řidiče. Nevypadal, že by dokázal vstát, a tak ostatní cestující neváhali a vystupovali přes válící se důchodcovo tělo. Avšak našel se mezi nimi jeden slušně vychovaný člověk. Byl to občan romské národnosti. Jak si moje bedlivé oko stačilo povšimnout, jeho pomoc neměla tak nezištný charakter, jak by se mohlo na první pohled zdát. Cikán sice pomohl staříkovi na nohy, avšak jen proto, aby mu následně dopomohl od peněženky. Páprda opět upadl. To už řidič vstával se slovy: ,, Dědku, nemůžeš se mi tady válet. Nechci mít kvůli tobě zpoždění.´´ Chytl ho a se znechucenou grimasou s ním švihl na chodník. Vím, že bych měl pomoci spoluobčanovi v tísni, ale co by na to řekli moji vrstevníci? Bavili by se snad s takovým lidumilem? To sotva. A navíc pospíchám. Po cestě do školy se mi stále vybavovala situace v autobuse, a uvědomoval jsem si, že teprve ve vyhrocené situaci se projeví opravdový charakter člověka. Ze všech lidí mě nejvíce překvapil řidič, jehož jsem vždy považoval za člověka srdečného a bodrého. No vida, je to parchant jako my všichni ostatní.

Těch 500 metrů do parku jsem zvládl za slabých 12 minut. Během cesty se mi pletly do cesty různé výmoly a automobily a taxík (což není obyčejný automobil-proto ho uvádím zvlášť), jenž mi usiloval o život, neboť řidiče vyvedlo z míry mé vkročení do vozovky, ačkoliv jsem přesně kopíroval zebru.

V parku jsem si na chvíli dáchnul, abych nabral nové síly a promnul své opuchlé nohy. Náhle ke mně přiběhla mladá žena s vyděšeným výrazem ve tváři. ,, Copak ti je, dobrá ženo´´ otázal jsem se, ale nedostalo se mi odpovědi. Pořád na mně upřeně hleděla a její pohled jakoby prosil o pomoc. ,, Chci zpátky´´ prosila imaginární osobu stojící někde za mnou. Nic jsem nechápal. Potom vytáhla nůž a začala se řezat. Nepokoušela se však krájet údy, nýbrž rovnou hlavu. Výsledkem byl skalp za který by se nemusel stydět ani Geronimo. Poté se strašným řevem mlátila hlavou do betonového kvádru, který sloužil jako lavička. Stál jsem jako opařený a neschopný jakéhokoliv pohybu či slova. Když udeřila naposled, lebka se rozbila jako kokosový ořech a tělo padlo na zem. Prošacoval jsem ji a našel několik podivných pilulek. Hloupý kdo dává, hloupější, kdo nebere, pomyslel jsem si a vzal je všechny.

Škola proběhla v obvyklém stereotypu: vzteklí učitelé, dogmatičtí učitelé, slabí učitelé, uklízečky uklízející hajzly a kuchařky stříhající si nehty do polévky a vlasy do rizota.

Přišel jsem domů, kde mě nikdo nečekal. V televizi běží nějaká mexická telenovela postrádající jakýkoliv děj. Ten je nahrazen ustálenými větami, takže divák, jenž shlédl jeden díl zná už i ty ostatní. Mnoho lidí však sleduje všechny díly neboť chtějí podpořit odbyt elektřiny, které je díky Temelínu přebytek. Jdu do ledničky pro pivo, ale k mému překvapení se tam již žádné nenachází. Mohlo mě to napadnout, když se otec válí sťatý jak dán jenom několik centimetrů za krajnicí silnice. Nuda, všechna nuda vesmíru zkoncentrovaná do našeho malého bytu. Je tak hustá, že převelice ztěžuje pohyb. Je to jako se topit v bahně. A já ze samozřejmě utopit nechci. Přišly mi na mysl ty pilulky. Co když to je nějakej povzbuzující prostředek. Každopádně za zkoušku to stojí. Dal jsem si rovnou dvě a zapil je vodou. Nic se nestalo.

Den se táhl jako rozkousnutá žížala a nadešel večer. Napustil jsem si lázeň a omyl ze sebe špínu dne (cigaretový kouř, výkaly, smog, usazený ústní pach lidí, s nimiž jsem v průběhu dne hovořil a především všudypřítomné stupidní žvanění, které se na mě lepí a ztěžuje mi dýchání.

Probudil jsem se v 10.30 a těsně promeškal východ slunce, který tak miluji, neboť jsem jej nikdy neviděl. Popadla mě nevýslovná hrůza – zaspal jsem. Vyskočil jsem a běžel do kuchyně, na chodbu, na záchod, do koupelny a pak znovu do kuchyně, kde mě zastavil můj bratr, jenž asi taky zaspal. Vzápětí přišla i matka s otcem ( což mě překvapilo, poněvadž otec je ranní ptáče a už od 5 ráno sedí v hospodě, kde kvůli němu pozměnili otevírací dobu a najali číšníka speciálně pro něj. Byl to sportovec, takže zvládal otcovo tempo, bohužel před třemi dny zemřel na srdeční infarkt) - ti všichni zaspali. ,, Co zase jančíš?´´ zazněly popuzené vokály zbytku rodiny. Dál už zpívat nemuseli, všechno mi najednou došlo - je S O B O T A. Ze srdce mi spadl kámen až do žaludku a udělal v něm díru. Zašil jsem ji, ale co dál? Musím žaludek něčím zaplnit. Sedl jsem k počítači a hledal na internetu jídelní lístky třech restaurací, které se v naší vísce nacházejí. Hospodu na Nově jsem ihned zamítl. Mají zde sice stříbrné podnosy, avšak kuchař neumí nic jiného, než mexické fazole nebo americké brambory a ty jsou navíc potištěny reklamou Nováckých dodavatelů. Občas se šéfkuchaři povede nějaká specialita, bohužel je to spíše dílo náhody, než nějakého kulinářského umění. Další stravovna se jmenuje Prima. Je to malá, útulná hospůdka s krásnými číšnicemi, ale i zdejší kuchyně nestojí za moc. Jídelní lístek vypadá spíše jako vizitka, poněvadž tu podávají pouze německé knedlíky, rakouské zelí, vepře z pochybných zemí a české pivo. Jediná hospoda, která přichází v úvahu je tzv. Česká hospoda. Je rozdělena na kuřáckou a nekuřáckou část. V kuřácké vaří solidně a dobře se zde pobavíte. Ovšem v nekuřácké části podávají opravdové delikatesy. Půjdu tam. V okolí je sice několik dalších dobrých restaurací, bohužel se v nich platí i za vstup. Hrábl jsem do kapsy a vytáhl pár drobných. Tak to mi bude stačit tak na rohlík v samoobsluze.

Samoobsluha se nachází na návsi, tudíž jít sem na nákup vyžaduje značnou dávku exhibicionismu, neboť postarší dámy zde monitorují veškerý pohyb. Já sem exhibicionismus nahradil rouchem, jenž používají arabské ženy. Snad to bylo sníženou viditelností, snad tím, že nebylo kam uhnout, ale jisté je, že před obchodem jsem se nevyhnul srážce s paní . Náraz do podobných amorfních a závažných těles ( ve smyslu hmotnosti fyzické, nikoliv váhy myšlenek) bývá často provázen nezáviděníhodným až odporným aromatickým zážitkem. Nutno však přiznat, že náraz nebývá tak bolestivý, jako náraz kupříkladu do automobilu, neřku - li do askety.

,, Pozdrav pánbůh paní Svobodová ´´ pozdravil jsem vtíravým hláskem a paní Svobodová mi odpověděla: ,, Dejšto, dejšto´´ a pokrytecky se usmála a poškrábala se na rameni, kde má vytetován krucifix. Paní Svobodová je totiž velice zbožná a ctnostná žena. I proto ji jednou navštívil Bůh. Bohužel ji zastihl zrovna ve sprše a ulekl se natolik, že utekl skrz zeď. Naneštěstí se zapomněl znehmotnit. Po tomto hrůzném zážitku se rozhodl vystavit pro p. Svobodovou zákaz vstupu do ráje. Později však přihlédl ke skutečnosti, že p. Koutná často obšťastňovala místního pana faráře, který tím ušetřil mnoho církevních peněz za pornokazety , robertky (je bisexuálem) a za nákup další kozy. Ta poslední zemřela v důsledku silné lásky pana faráře k bližnímu, na otravu z protrženého střeva.

Vešel jsem do samoobsluhy, vzal si košík a vydal jsem se hledat něco k snědku. Přestože je ve výloze obchodu velký nápis P O T R A V I N Y , na nic poživatelného jsem nenarazil ( vesničané jistě vědí o čem mluvím). Poslední rohlík mi před nosem vyfoukl můj soused, který chodí denně do solária, neboť se v jednom časopise dočetl, že černoši mají větší pohlavní údy. Rohlík se však brzy dostal do mých rukou výměnou za jedno lahvové černé.

Doma jsem ulehl na kanape a pustil si televizi. Zrovna tam běžel nějaký dokument z koncentračního tábora. Naskytl se my otřesný pohled na několik žen, které byly vychrtlé na kost. To však nebylo všechno. Nějaký tyran jménem Valentino je nutil chodit po podivné pódiu v ještě podivnějších oblečcích. Kolem pódia stálo mnoho zvrhlíků, z nichž něktěří si ty ubožačky fotili. Již jsem se na to nemohl déle dívat a přepnul jsem na jiný program.

Zatím končím. Pokračování příště.