Žila, byla jedna mladá, rodinou zavrhnutá, bleška Žofka. Když ji opustila bleška máma – bolelo to. Ale zvládla to. Když ji opustil bleška táta, postavila se k situaci skokanskýma nožkama. Zvládla ji. Byla ale jedna věc, kterou za celý několikadenní život neskousla. Její pleška. Nejenže ji žádný blešák nechtěl. Co bylo horší – na koho skočila, ten začal vykřikovat: „Jé, do hlavy mi vlétla světluška!“.

„Taková potupa. Já, blecha nebezpečná, kousací a světluška? Světluška? To snad nééé!“ rozčilovala se vždy po této slovní haně. A než se stihla zakousnout do šťavnatého masa, plného obědové krve, už ji hnali s proslovem „Tak leť! Světluško!“.

„Musím se té pleše zbavit,“ přiložila k sobě přední nožky a začala vzývat Blešboha. „Prosím! Udělej ze mě normální blechu. Zbav mě všeho zlého – plešky!“

Ve stejnou chvíli jí neznámý hlas odvětil: „Co pravíš?“

Bleška pleška Žofka se dívala před sebe. Nic! Pod sebe. Nic. Ano, milá děťátka. Hlas byl za ní.

Stála tam Štenice. „Co pravíš?“ zeptala se znovu Žofky. „Volám Blešboha, aby se smiloval. A zbavil mě plešky. Všichni se mi smějí. A ani zacizopasničit si pořádně nemůžu. Jsem neustále hladová. A už vážně nevím, co mám dělat,“ stěžovala si bleška.

Štěnice Zuzice stála. Smutně a soucitně koukala na blešku. „Blechbůh sice nejsem, ale můžu ti pomoct,“ pravila štěnice. „Ty? Pomoct? Jak?“ zeptala se bleška. Strnulá a zároveň napjatá čekala, co přijde.

„Nehýbej se!“ odvětila štěnice a vlezla si na blešku. Svým tělem jí zakryla plešku.

Malá blecha poprvé nepodobná světlušce začala skákat radostí. Pravda. Níž než obyčejné blešky. Měla totiž na sobě zátěž, kterou s hrdostí nosila každý den. Zátěž, o kterou se starala jako o sebe. A tehdy se také zrodil nový druh hmyzu zvaný Štěblecha, kterou nikdy žádná společnost na deratizaci hmyzu nedostihla. Vždy pouze zazněla věta: „Jé, viděli jste tu světlušku?“