| Provozované WEBy: Totem.cz | Čítárny | Český film | Seaplanet | Humor/Hry/Flash | Flash CHAT | Chcete svůj WEB? Napište nám | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||
|
„Nikdy jsem nebyla ctižádostivá vůči společnosti, ta mě už v mládí zavrhla, ale mám na sebe dost vysoké nároky, takže mám ctižádost vůči sobě.“ Hana Fousková (*5.5.1947) /Životopisná fakta podle autobiografického životopisu uveřejněného na internetu/ Severočeská básnířka a výtvarnice se narodila ve Šluknově, vyrostla ve Světlé pod Ještědem, odkud pocházela její matka. Její rodiče se rozvedli, když jí bylo sedm let. Zůstaly samy s matkou a sestrou. Matka nepracovala, žily tak jen ze sociální podpory. Nejen, že Hana Fousková měla podle svých slov nedostatek podnětů na zapadlé vesnici, ale rodina ji přímo hubila. Musela „oddřít“ téměř všechnu práci (v 8 letech kromě uklízení musela naštípat dříví do celé chalupy), ale navíc ji zakazovali číst a štětec s černou a bílou temperou dostala až ve 13 letech, kdy začínala malovat. Marně matku prosila o nějaký hudební nástroj. V patnácti letech ji poslala na dvouleté učiliště - na tkadlenu, přestože se dobře učila, protože to bylo zadarmo. Většina jejich spolužaček vyšla ze sedmé třídy. Z prvního ročníku ji poslali na střední textilní průmyslovou školu - výtvarný obor. K textilu ale neměla žádný osobní vztah a malování tam bylo velmi málo. V druhém ročníku ji matka neposílala už téměř žádné peníze, byla živa jen z toho, co jí dali spolužáci. Dle svých slov přerušila studium z podvýživy, přestože byla nejnadanější žákyně školy. Druhý rok při studiu myla v noci nádobí a téměř nespala. Její profesor se ji pokoušel dostat na akademii, ale ministerstvo školství to nepovolilo, protože jí ještě nebylo osmnáct let. Nakonec se duševně i fyzicky zhroutila a upadla do naprosté deprese. Matka jí bez jejího vědomí zařídila důchod z psychiatrie, protože se Hana Fousková pokusila o několik sebevražd. Peníze ji nedávala a ona zatím „otékala hlady“. Nakonec našla zázemí v psychiatrické léčebně, odkud chodila i do zaměstnání. V jednadvaceti letech ji z psychiatrie definitivně propustili a odjela do Brna. Chtěla si najít práci a zbavit se invalidního důchodu. Měl jí k tomu dopomoci dokument nadepsaný „Pokus o práci“, avšak s tímto papírem žádnou práci nesehnala. Doktor, který jí jej vystavil a „napsal důchod na hlavu“, se brzo na to zastřelil jako těžký schizofrenik. Pochopila, že jestli chce vystudovat, tak jedině s invalidním důchodem, aby měla z čeho žít. Navíc formálně měla jen základní vzdělání a uklízečku se jí dělat nechtělo. Kreslila šest hodin denně. Zkoušky na AVU nakonec neudělala, i když asistenti i profesor obdivovali její kreslení. Na pohovorech, které ostatně vedl student – předseda SSM - nevěděla, „co je to Bangladéš“, a řekla, že vůbec nečte noviny. „Byla jsem naivní“. Strávila mládí v „blázinci“ a myslela si, že za totality stačí pro přijetí na školu jen dobře malovat. Na zpáteční cestě hodila celou těžkou složku kreseb do Vltavy. Velmi snadno se dostala na střední uměleckou průmyslovku na Holarově náměstí v Praze. Byla to podle ní dobrá škola, ale udržela se tam jen rok, protože škola jí už nic nového nemohla naučit, přesto absolvovala kreslení ve všech třech ročnících. Co se týče teoretických předmětů, na ně docházela jen jednou za čtvrt roku na přezkoušení u komise. Když odcházela, řekl jí ředitel, že by ji nechal udělat maturitou, i kdyby propadala - jako výjimečný talent. Ale prof. Libenský na UMPRUM, kterému nosila práce, jí tvrdil, že ji dostane do školy na dispers, aby se střední školou neotravovala. Kromě toho věděla, že maturita s důchodem na hlavu nemá vůbec žádný význam. Navíc v Praze neměla kde bydlet. Stýkala se v té době s Křížovnickou školou, později přebíhala k undergroundu. V roce 1972 jí bylo pětadvacet let a špatně hledala se svými sedmnáctiletými spolužáky společnou řeč. Ten rok se o zkoušky na UPRUM nepokoušela, narodila se jí dvojčata a vrátila se na vesnici. Chtěla to znovu zkusit, až bude dětem rok. Děti jí ale vzali u porodu, i když ještě „žádnou diagnózu neměla“. K tomu stačil důchod. Musela si je vysoudit. Když se příští rok připravovala s dvojčaty na zkoušky v rozpadající se chalupě, bylo s nimi spousta práce. Matka jí odmítla pomoci a její „nadprůměrný chlapeček“ vdechl zvratky a zemřel. Byla k smrti unavená a ani se nevzbudila. Příští den ji „sociálka“ bez soudu odvedla i dceru a za čtrnáct dní po smrti syna dělala zkoušky na UMPRUM. Podle svých slov byla polomrtvá žalem, navíc během zkoušek sháněla advokáta, který by se pokusil ji vysoudil dceru. Podle slov prof. Libenského zkoušky udělala, jenže ji nevzali kvůli posudku. Na posudku z MNV totiž stálo, že „se neúčastní politického života obce“. A tak Hana Fousková na školu zanevřela. Soudila se o dceru, tři dny v týdnu pracovala jako uklízečka a pokoušela se nabízet obrazy v Díle, které jí tam brali téměř všechny. Jen barvy jí neprodali, protože nebyla členkou Svazu. Vydělávala tehdy slušné peníze. Deset let se neléčila, ale „důchod na hlavu“ jí nevzali, prý se ztratila lékařská dokumentace. Až na to, že invalidní důchod se Fouskové potom, co vysoudila dceru, kterou ji za celý rok ani jednou neukázali, hodil. Nemohla ji dost dobře odvést z dětského domova a umístit ji následně do školky. Ačkoliv mateřskou školku ji nabízeli za symbolickou cenu – jednu korunu na den, což odmítla. V té době nepobíraly žádné přídavky. Neměly doma ani vařič. „Nemohla jsem jezdit ani do Prahy, protože bych musela dceru brát s sebou do hospody. Celé dny jsme často nezahlédly jediného člověka. Byla jsem jediná svobodná matka na vesnici a ještě jsem měla důchod na hlavu. Malovat jsem přestala, nebylo na barvy, a zanedbaná dcera dala tolik práce, že nebyl ani čas. A nečlenové Svazu výtvarníků už ani nesměli prodávat přes Dílo. Do Svazu mě nepřijali. Musela jsem mít posudek MNV a zase – neúčastnila jsem se politického života obce. Nakonec po deseti letech v důchodu na hlavu jsem opravdu zešílela z nedostatku podnětů a zklamání nad tím, že mi dcera nikdy nenahradí nadprůměrného syna.“ Dceru jí vzali opět – tentokrát právem, a soudila se o ni další rok. Její matka prodala chalupu místnímu poslanci a jí dali k dispozici byt na MNV. Nebyla by tam šla, ale u soudu ji dali podmínku, že jestli se nepřestěhuje, nesvěří ji dceru do péče. A invalidní důchodci neměli za komunismu vůbec nárok na byt. Pro Hanu Fouskovou by to znamenalo doživotí v blázinci. Těch patnáct let na MNV pročetla. Dceru po druhém umístění do dětského domova a pod prášky už nedala do pořádku a nikdy k sobě nenalezly normální vztah. Zvlášť proto, že dceru ovlivňovalo okolí. Pro vesnici zůstala její máma bláznem. Nikam nemohla jezdit, zvlášť proto, že se každý krok musel hlásit na „Výboru“. Přesto, byla celkem normální, byla tam ale opuštěná, že když jí bylo smutno, „zaťukala na vrata blázince“, a když toho po týdnu měla dost a nabažila se lidí, zase utekla. Po listopadu 1989 dcera odešla do Prahy a Hana Fousková začala chovat psy a chodit s nimi po okolních Jizerských horách. Tenkrát si řekla, „že si budu pěstovat duši a tělo“, což ji důchod umožňoval, i když sporadicky. A přebytky bude dávat umění. Náhodou to vyšlo, básničky se z ní nějaký čas jen hrnuly, a malování také nezanedbávala. Postupem času obrazy i prodávala, což jí umožnilo občas jet do zahraniční, když už se svými psy víceméně prochodila všechny hory v Česku.[1] V současnosti žije střídavě ve Světlé pod Ještědem a v Psychiatrické léčebně Kosmonosy. Jaromír Typlt je editorem jejich tří sbírek. Básnické texty publikovala ve sbírkách básní: Jizvy (Fokus MYklub, Liberec 1998) , Troud (Host, Brno 2003) – reedice sbírky Jizvy nominována na prestižní literární ocenění Magnesia Litera a sbírka Psice (Dybbuk, Praha 2008). Pozornost vzbuzuje její malířská tvorba založená na tvrdé barevné expresi. Přestože se věnuje malířské tvorbě několik desetiletí, svou první výstavu pozoruhodných, expresivních olejů měla až v roce 1998, a to ještě za hranicemi České republiky. Hana Fousková je jedním z nejpřekvapivějších zjevení současné české poezie a je zastoupena ve významných antologiích české poezie. O jejím životě byl natočen dokumentární film Já špatně zajizvená rána (režie Jiřina Vávrová, FAMU 2000), který uvedla Česká televize. Poezií je autorka zastoupena v internetové antologii české poezie Vrh křídel, almanachu Artera (1997), v antologii Iz věka v věk (2005), Antologii české poezie II. díl (1986 – 2006) (2007) a ve sborníku 7edm (2008). Osobní setkání s Hanou Fouskovou V roce 1999 jsem účinkovala s hudebním tělesem “Kojetínská industriální filharmonie“ v čele s hudebním vedoucím Petrem Samlíkem v Příchovicích nedaleko Liberce (na tamější faře), kde se pravidelně setkávají autoři nejen Skupiny XXVI. Zde jsem se prvně setkala s charismatickou Hanou Fouskovou, která zde “nakřáplým a unaveně působícím hlasem“ četla ukázky ze své básnické tvorby. Tehdy jsem si z jejího autorského čtení odnesla hluboký zážitek, ale neměla jsem odvahu ji oslovit, přeci jen mi bylo teprve patnáct let. Nějak jsem pak na ni pozapomněla, nebyla jsem si jista jejím příjmením a marně jsem se pokoušela si vzpomenout. Až jsem náhodou někdy počátkem studia na vysoké škole - narazila v televizním programu na její medailon a odkaz na dokument věnovaný její osobě a tvorbě. Nedávno jsem oslovila jejího editora básní Jaromíra Typlta, zda by nevěděl, kde bych mohla pořídit dokument, který o ní natočila režisérka Jiřina Vávrová, a ten mi v zápětí odpověděl, že jej několikrát promítali v liberecké galerii, že jej má stále u sebe a mohl by mi kopii tohoto filmu poslat, což také udělal. K DVD přiložil i audionahrávku z komponovaného večera s poezií Hany Fouskové v Liberci, a mimo to mi poslal další užitečné materiály a odkazy, včetně ukázek z nevydané prózy Schizofrenička. Poskytl mi také písemný kontakt na autorku s upozorněním, že ji mohu napsat, že na dopisy odpovídá, ale že zrovna v tu dobu je hospitalizována v Psychiatrické léčebně v Kosmonosích. Proces tvorby u Hany Fouskové[2] Autorka tvoří tak, že pokud ji napadne první verš a „pokud není líná si dojít pro tužku“, verše z ní volně plynou, doslova dle slov autorčiných „z ní padají, že to nestíhá ani psát“. Verše pak většinou někde založí a již je po sobě nečte. Zásah editora a vydání sbírky knižně je pro ni velkým překvapením „cože to vlastně tehdy napsala“. (Takto psala i prózu Schizofrenička). Je pro ni bolestné po sobě ty verše znovu číst, vracet se znovu do minulosti, k pocitům, které vedly k napsání veršů. Na otázku redaktorky: „Zda by si dokázala život bez psaní nebo malování představit?,“ odpověděla, „že bez psaní by se klidně obešla“. Psaní je pro ni chvilkovou záležitostí, verše jí jdou snadno. Ale bez malování v žádném případě neobešla. Kromě malování vyrábí ještě sošky z hlíny, umění je pro ni součástí života, potřebuje jej k životu. Dodává: „že se cítí být na nějakou dobu vypsaná.“ Naučila se žít, jako by měla každý den umřít.(Tato informace je obsažena v doslovu Psice Jaromíra Typlta) Každý den musí vše stihnout, jako kdyby zítřek nebyl. „Vždycky se snažím uzavřít kruh.“ To se naučila, když se bála, že umře na rakovinu. „Smyslem života je sám život. Smysl to nemusí ani mít, hlavně, když to člověka baví. Baví mě boj a zápas. Sebemenší zápas na jakékoliv úrovni. Prostě mě to baví…Baví mě se prát.“ Obrazy v básních sbírky Psice se odehrávají především v noci. Autorka k symbolice noci říká: „Tma je vlídná, konejšivá. Tma znamená odpočinek, spánek, klid a mír po celoživotním boji. Mám ji ráda.“ Pes je jediná bytost, která ji doprovází životem, navíc je podle ní výhoda, že „zbytečně nekecá“. Hana Fousková má obrovský vztah k přírodě, jak vysvítá z její poezie, obrazů. Hana Fousková k tomu dodává: „Příroda je jediné štěstí, které mám. Až na to, že pochopitelně odchází. Mé šílenství spočívá v tom, že zachraňuji přírodu a ničím civilizaci.“
[1] Literární almanach Wagon č. II/07. [2] Podle rozhlasového záznamu viz MYŠKOVÁ, I. Hana Fousková: Psice. Český rozhlas 3: Mozaika, 20. 10. 2008. Dostupné na http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/506610
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
Napsat autorovi (Občasný) |  |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.  Addictive Zone Orbital Defender Game |
|
||