List padá k zemi.
Jako jediný mezi všemi.
Je šťastný.
Nastává jen jeho osud vlastní.
Na tuto chvíli čekal celý život.
Na svůj daleký skok.
Na první zároveň poslední let.
Na let svého života.

Možná,že zafouká vítr...
...a on bude nesen dál a dál...
(...jak velký bude jeho žal...)
...vždycky si představoval jaké to asi je...
...letět tak daleko a tak dlouho jako pták...
...on měl i strach,však...
...v jeho fantazii se rozprostírali neznámé kraje...
(...nechci spadnout...)
...snil o tom ,že bude moci letět věčně
a nikdy se nezastaví...
...bude to nádherný let snový...
(...nechci spadnout...)
...bude svobodný-věčný...
(...ještě chvíli...)
...bude Jediný...jediný ze všech...
...jediný z listů na stromech...
(...prosím...)

Naděje pomalu umírali jako umírá život
v horkém žáru Slunce.
(...)

Vítr nezafoukal.
A k jiným hnal se dál.
List se za několik sekund snesl
k zemi mezi ostatní "spadlé".
Přesto v něm přetrvával pocit krátkého souznění...
...věčnosti...
...alespoň do té doby než ho někdo spálil
spolu s ostatními.
S kamarády žil,s kamarády zemře.
A zem už nebude zářit barvami podzimními.

...Nikdo nemá rád listí na Své zahradě...
(...snad kromě mě.)