|
Jdu sama polní cestou,
která vede od nikud do nikam.
Cvrčci hrají na své kouzelné housličky
a jejich koncert doplňuje zpěv
rozmanitých opeřených sólistů.
Odchytávám ty černé noty
a ukládám je do své paměti.
Jdu a nevnímám neúprosný tikot
zubatého času.
Uvědomuji si že červenám,
to na mě zapadající kotouč
vlil svou rudou barvu.
Cesta míří směrem k usínajícímu
slunci a já jdu tak opuštěná
přímo za ním.
I mě těžknou víčka,
chtěla bych dohonit to
teplé slunce a usnout
v jeho vlídné náruči.
Zrychluji krok i dech.
Ale marně, můj kulatý přítel
mi zmizel za temným obzorem
a já zůstala opět sama.
Sama na rozcestí. Kudy dál?
Ptám se svého rozpolceného já.
Nikdo mi však neodpovídá.
Jen sýček na vysoké lípě
zahoukal svůj smutný sonet.
Pohlédnu vzhůru
a obrovské větve mi svými prsty ukazují
na první třpytivou hvězdičku
a srpek stříbrného měsíce,
tam v dáli na sametovém nebi.
Ulehám do vysoké provoněné trávy.
Připadám si tak ztracená.
Počítám přibývající jiskřičky a usínám.
Tak sama.
| 
