Smutná píseň

Otýlie:

Ach můj drahý Alexandře, co rozumu jsi pobral,

a proč takhle hovoříš s matkou? Toho jsem se v tobě nenadála. Pevným přikázáním jsi stejně vstoupil do(téže) dveří. Já rozmlouvala a nepodmanila se tvému škádlení ani popichování—nevynutil jsi mě ku ničemu. Teď celý hoříš milý Alexandře.

Alexandr:

Nejsi pro mě snad ničím jen na počátku byl já na rozpacích a z velkého žhnutí tvé záře často oslepáván, snad dvěma dny v jednom žít a snít, především snít! Troufám si směle označit tu tvou duši za posměchu hodnou a až přespříliš patetickou..

Otýlie:

Jo, zachtělo se ti vysmívat se nahlas před mým domem? Možná ještě nevyzrálá byla moje duše a hlavně zření tvé bytosti ji těšívalo. Láskou k tobě strachem přicházela. Já to snad nevydržím Alexandře. Moje láska ta byla neskromná a přesto překrásná. Celým srdcem zpovídavá tomu tvému, já....

Alexandr:

...Já, já ti povím něco. Třebaže jsi plna lásky. Já bych to nazval zaslepenosti!

Ještě v dětství se mívá, že? A zkus mi to odvrátit

-(stahují se mu trošku do stran)-

na tu dobu myslím těsně před spaním, byť učmoudlém neb náruživém hluku. Nosím nás ve vzpomínkách. Možná bezpřemerně utkám zpět ten svazek-Minulý pučící ještě jarní den zdálo se mi.....pod svitnoucí září v záštitě s lustrem brnčícím, pohladím tě za kotník:,,Miluješ mě?‘‘ Na Zemi zůstanu ještě pár (krásných?) chvil.....