Kolona německých nákladních aut jela po rozmlácené silnici, směrem k rozbombardovanému městu. Z vybombardovaných a vyhořelých domů tu a tam stoupal kouř. Zdi byly poničené kulkami a některé domy úplně přestaly existovat. Bombardování vymazalo celé bloky z mapy a park, který tu byl před válkou zbudován, teď připomínal zoraný pás půdy. Bomby si nevybíraly, kam padnou. Všude po okolí ležely vraky tanků, nákladních aut a mrtvých těl. Maskovaná auta a vozy s šedivým nátěrem se mezi nimi proplétají jako nějaký had. Před dvěma dny byl odražen mohutný útok Rudé armády na město Nižnyje Luki, na strategické železnici Polock-Vitebsk. Německá vojska byla v této oblasti značně oslabena útoky ruských jednotek, snažících se každou cenu prorazit frontu. Velení sem vrhalo stále větší a větší počty lidské síly a techniky. Ruské tankové klíny se pokoušely město obejít z levého křídla, ale narazily na silný německý odpor protitankových postavení a pancéřových skupin. V tom boji bylo zničeno desítky ruských T34 a několik německých Tigerů. Těžké boje se odehrávaly zvláště o nádraží, které se jednu dobu povedlo dobýt Rusům a podruhé je odsud vytlačil wehrmacht a pěšáci SS, kteří útočily přes důležité tovární objekty. Rudá armáda se snažila zajistit všechny možné strategické pozice, které jí mohli posloužit k frontálnímu úderu na město. Zatím se jí to ale nedařilo a při každém útoku přišli útočníci o další a další tanky a živou sílu.
Ruskému veliteli došly nervy a povolal na nejtěžší úseky letectvo. Bomby z "létajících tanků" IL2 rozmetaly německá obranná postavení a bunkry. Rudá armáda zahájila mohutný pěchotní útok, jemuž předcházela mohutná dělostřelecká příprava. Obrovská vlna pěšáků, následovaná tanky a samohybnými děly, naběhla přímo před hlavně těžkých kulometů a kanóny ráže 88 milimetrů. Rozpoutalo se peklo, ze kterého vyvázl živý
málokdo.
Ti, kteří ustoupili, se dostali do palby kulometů blokovacích jednotek NKVD. Dílo zkázy dokonaly německé pomocné oddíly, které bajonety a kulomety dodělaly ty, které to nějakým zázrakem přežily. Přece Rusové našli způsob, jak se dostat za německé linie. Rudí pěšáci začali lézt jako krysy do kanálů. Rozpoutala se tu válka, ve které se dobyté území neměřilo na metry, nebo kilometry, ale na délku mrtvého těla. Ti, kteří tu padli, nebyli už nikdy pohřbeni-stoky jejich těla už nikdy nevidaly.
PŘIVÍTANÍ
Nákladní auta zastavila před vypálenou nádražní budovou s rozmlácenou, ale stále se na pár trámech držící střechou. Vojáci začali vysedat. Všude zněly zvuky rozkopávaných bočnic a bouchání plechovými dveřmi náklaďáků. Někdo pořád vydával příkazy a rozkazy. Na dlažbě přebíhaly skupinky vojáků, hledajících svoje velitele a družstva. Heinz Bohr seděl na poraženém sloupu telegrafního vedení a kouřil cigaretu. Pozoroval dění před budovou. Vojáci měli čisté uniformy a vypulírované zbraně, boty bez jediného smítka. Okolo nich tančil jejich důstojník téměř baletním krokem a monoklem v oku. Ruku držel elegantně přes černé kožené pouzdro s pistolí. Na levé kapse se mu blýskal Železný kříž. V levé holínce měl zastrčený jezdecký bičík.
"To se na to podívejte," řekl Don, jeden z trojice mužů, usazených v okně na půdě.
"Hele, jsme ve válce, nebo přehlídce. Víte, ten člověk si asi splet místo,ne?" řekl druhý, podsaditý mužík. Poddůstojník mezitím dole komandoval jednu z čet, která stála dole před budovou v trojstupu. Poddůstojník zkontroloval jednoho muže podruhém a nechal je odpochodovat na pozici. Přitom si prohlížel své bezvadně čisté boty. Třetí ze dvojice si posunul přilbu do týla a otřel si čelo. Zasmál se a potom opřel samopal o to, co zbylo z levé zdi stanice. Pozoroval pěšáky, jak pochodují kamsi za roh.
"Co to bylo za blba? Tři k jedný, že se posere, až sem přiletí první dáreček od Ivanů,"
"He he, jo? A vo co?" řekl Don. Starej si zase vzal svůj samopal, co ho opřel o zeď, chvilku si hrál se sklopnou pažbou, a pak otevřel batoh. Elegantně z něj vytáhl láhev kořistní vodky. Mrkl na Dona a voják se zašklebil. Pomalu s lišáckým úsměvem zavrtěl hlavou, ještě jednou se ušklíbl a pokrčil rameny. Starej se na něj zatvářil s výrazem pohrdání a vyndal z batohu druhou láhev.
Postavil ji pěkne vedle první a láskyplně ji pohladil.
"To už by šlo, platí. Proti tvejm dvěma flaškám vodky postavim svoje hodinky, to je slušnej kšeft,ne?" Don pozoroval, jak skrz láhev prochází sluneční paprsky. Nakonec si oba plácli.
Do pozůstatků místnosti vešel Bohr. Rozhlédl se po těch dvouch a pak vyhlédl z okna. Poddůstojník péroval mezitím druhou četu a nadával jim do všeho, co ho zrovna napadlo. Zavrtěl hlavou a posadil se do rohu. Sundal přilbu a kopl ji do rohu. Sledoval Dona, který se mezitím stále handrkoval se Starým. Don byl původně zloděj, kšeftman a měl pár kontaktů na skutečné kriminálníky. Působil v Berlíně a pak mu na to, těsně před válkou, přišli. Policie ještě neměla nic konkrétního, ale pro Dona by bylo lepší, aby se na chvíli uklidil do bezepčí. Přihlásil se dobrovolně do armády, než aby šel do vězení. U téhle jednotky kolovaly zvěsti, že je schopný ukrást úplně cokoli. Vlastním jménem se jmenoval Gregor Berger. Jeho kamarád, říkali mu Starej, byl totiž o patnáct let starší než všichni ostatní v četě, se jmenoval Hans Wolters.
Pokračovali ještě ve chvíli ve svém morbidním handlování a jeden z přítomných vytáhl zamaštěné karty. Bohr zamyšleně otáčel kartami v rukou a čas od času zamíchal balíček.Vždy pak vzal první svrchní kartu a obrátil ji.
"Dá si někdo?" zeptal se.
"Jo? A vo co se bude hrát?" zavrčel Starej, evidentně vytržený z handrkovací debaty. Mrkl po láhvích vodky na stole. Snad o ně? Důstojník dole na před nádražím stoupl v ceně. Na jeho smrt v první přestřelce už Starej sázel dvě láhve vodky a dva balíčky cigaret. Don se nemohl dát zahanbit a přihodil k hodinkám tři balíčky cigaret a půl láhve lihu. Zvlášť nad tím lihem Starej zaslintal. Byl kradený z jedné polní nemocnice. Bohr znovu zamával oběma před očima balíčkem karet.
Trojice mužů se sesedla do hloučku a Bohr všem rozdal karty. Každý vhodil do hry nějaký peněžní obnos. Po prvním kole už to bylo nějakých sedmdesát marek. Hra byla v nejlepším, když do místnosti vstoupil šikovatel Luebke. Don na něj pohlédl a nevěnoval mu moc pozornosti, spíš bral jen na vědomí jeho přítomnost.
"Hazardní hry jsou v armádě zakázané," zapištěl tou svojí fistulkou. Starej zvrátil hlavu dozadu s výrazem člověka, kterého už obtěžuje poslouchat jednu a tu věc padesátkrát. Don zavrtěl nechápavě hlavou a přihodil na hromádku žaludskou sedmu.
"Vy jstě mě neslyšeli!?" navzdory tomu, jak byl šikovatel Luebke malý, dokázal vyprodukovat úctyhodné množství hněvu. Zadubal botama a praštil pěstí do toho, co zbylo z dřevěného futra.
"Slyšeli," řekl klidně Bohr a líznul další kartu. Vypadalo to, že šikovatel musí každou chvíli vybuchnout. Už teď připomínal natlakovaný papiňák. Don vstal a ostatní k němu vzhlédli. Vykročil k nízkému Luebkemu a vyvedl ho ze dveří. Na chodbě mu cosi šeptem vysvětloval a pak se do zničené místnosti dostal jen zvuk dusajících bot. Don se vrátil ke hře, sedl si zpátky a tvářil se, jako by vůbec nebyl vstal.
"Cos mu řek'? zeptal se Starej, nemohouce odtrhnout zrak od svých karet a sumy peněz, ležící uprostřed hráčů. Don vyložil kartu a vzal si další. Potáhl z cigarety a vyfoukl kouř. Zkoumal své karty a zavrtěl pomalu hlavou.
"Co? Aha, ne, jen že polní šikovatel Luebke trochu pozapomněl na svůj zářez v Polsku. Přistih' jsem ho, jak bezostyšně rabuje praporní sklad, zvlášť chlast. Tak jsem ho nechal. Zaskočil jsem za ním večer a trochu ho skřípnul. Kdybych ho tenkrát prásknul, mohli ho klidně odstřelit," po celou dobu své řeči nevzhlédl Don od hry, která se mezitím začínala měnit v karban. Muži se čím dál tím víc zahlíželi do své hry. Pak Starej vyložil vítěznou kombinaci a shrábl necelou stovku marek.
"Je to dnes ale hezky," prohodil. Bohr po něm hodil vystřelenou nábojnici a natáhl se na to, co zbylo z postele.
Nikdo nic neříkal. Pak se Don zvedl a sedl si do okna a pozoroval dění na prostranství před nástupištěm. Málem z toho okna vypadl. Důstojník, který přijel s posilovými jednotkami si před jedním z náklaďáků rozložil deku a na ní rozmontoval svojí pistoli a úzkostlivě čistil každičkou součástku. Asi už dokončil čištění bot, které se leskly jako černé zrcadlo a určitě je musel teď vidět každý voják v Rusku. Blýskaly se jako čočky majáku. Přivolal k sobě Starýho a Bohra. Oba muži ho chvilku pozorovali a nechápavě se po sobě ohlíželi.
"Hele je to mešuge? Já myslim, že ho sem poslali rovnou ze cvokhauzu. Za tu dobu, co jsem v týhle pitomý zemi mi ukzaovali různý věci, ale tohle teda ne-e," důstojník je neslyšel, nebo jim nevěnoval ani trochu pozornost. Smontoval pistoli konečně dohromady a natáhl závěr. Stiskl spoušť a když zjistil, že vše funguje, jak má, zastrčil ji zpět do pouzdra. Bohr nad ním mávl rukou. Nedával mu víc jak týden. Stačí první dělostřelecký přepad.
Na druhé straně kolejí, na ruské straně se cosi pohnulo. Don, měl neuvěřitelně bystrý zrak, stáhl ostatní k podlaze. Pak se odtamtud ozvalo z připevevněných ampliónů chrčení, skřípání a pak:
"Němečtí soudruzi, mluví k vám Rudá armáda. Další boj nemá smysl. Proč by jste měli bojovat v zájmu něčeho, co vás vlastně ani trochu nezajímá. Nechte Hitlera a jeho generály, ať si své věci vyřeší sami. Proč by jste měli za ně umírat vy. Máta málo jídla, munice a zdravotnická péče je špatná. Zásobovací linie se dlouží a některé transporty ani nedorazí. Mnoho vašich důstojníků s vašimi přídely kšeftuje. Přejděte sem k nám, tady je všeho dost. Rudá armáda bude mít pro chudáky jako vy pochopení," bylo zase ticho. Zdálo se, že nikdo volání nebral vážně.
"Teda, když mě chytli před pěti měsícema, tak mě tak napadlo, že jestli jsme na tom MY blbě, tak Ivani na tom jsou JEŠTĚ HŮŘ. Já sem se se kusem žvance nesetkal než pět dní potom, co mě lapli," utrousil Don.
"A tos ho lohnul, nebo ti ho dali," zachechtal se Bohr. Don po něm vrhl kyselý pohled. Dál dalekohledem pozoroval protější stranu a zvláště to, co zbylo z houští a stromů. Občas se tamtudy protáhl nějaký stín a zase zmizel mezi troskami výtopen a poškozených nádražních objektů. Don mlaskl a vytáhl další cigaretu. Protáhl ji mezi rty a zapálil . Přesunul se ke kulometu, umístěného mezi žebrovým krovu a natáhl závěr. Překontroloval pás a rezervní střelivo a posuňkem ukázal, aby ostatní sledovali protější stranu.
Z nebe se snášel nějaký kouřící předmět, dopadnuvší mezi druhé a třetí nástupiště. Hned se z něj začalo dýmit víc a víc a celé nástupiště bylo už pod kouřovou clonou. Dole v budově se začal ozývat dupot bot, rachocení zbraní a natahování závěrů. Před nádražím přeběhla druhá četa s minometným družstvem a zaujala pozici v přízemním domku, aby tak mohla krýt pravé křídlo obrany. Obrněné vozidlo SdKfz 222 zastavilo před vjezdem do zahrady vedle staniční budovy a velitel dalekohledem sledoval levé křídlo.
Najednou se z mlhy vynořila první vlna ruských vojáků.
"Ivani!" zaječel Don a vypálil první dávku. Těžký kulomet vyloudil zvuk trhaného linolea, ale několikasetkrát hlasitější. Bylo jich asi dvacet. Kulky se rozprskly o zem a několik vojáků bylo trefeno. Pěšáci v budově pálili z oken a okolních úkrytů v zoufalé snaze rudé vojáky zastavit. Z clony se vynořovali další a další Rusové,následováni kulometčíky. Pálili jen tak naslepo, nebo se snažili alespoň trochu mířit.
Kulomet nahoře na půdě bouřil a pálil nazadařbůh do bílé mlhy, ze které pořád přibíhali další a další nepřátelé. Ti, co obléhání vzdali, se obrátili a utíkali přímo před hlavně kulometů NKVD, umístěné za jejich zády. První vlna útoku zuřila s neztenčenou měrou a na pravém křídla dělala paseku trojice T34, zápasících se střelci z protitankových pěstí. Ruští pěšáci se mezitím zachytili na nástupištích a opětovali palbu do oken. Z nich přicházela střelba z pušek, samopalů a ze sklepního okénka se řinula záplava plamenů z ukrytého plamenometu.Několik německých vojáků už bylo mrtvých a Rusové pálili dál. Kdesi dole, v dopravní kanceláři, vybuchl granát. Celá budova se otřásla v základech a někdo dole příšerně ječel. Ze stropu a stěn opadly kusy omítky a sádry. Na okamžik prachem zabílily celé schodiště a místnosti pod ním.
Bohr pálil ze svého samopalu krátkými dávkami a už měl na kontě asi tři ruské vojáky. Pak spatřil, jak se přes nástupiště plazí T-34. Přijížděl z prava a na jeho krobě bylo přichyceno mračno pěšáků. Nijak zvlášť mu nevadily velké kusy zdiva, spadlé trámy a ani kusy železa. prostě je pod svou vahou rozdrtil na prach, nebo jednoduše slisoval.
Tank se prodíral krátery a vyrvanými kolejnicemi. Pásy zapadaly do děr a zase se na druhé straně šplhaly nahoru. Nejednou v díře skončil i celý předek tanku, aby se pak zase vynořil na jeho druhé straně s hlavní vztyčenou k nebi. Kulomet vedle řidiče neustále střílel po ustupujících pomocných oddílech a kosil vojáky po desítkách. Ke slovu se přihlásil i hlavní kanón ruského T-34. Vojáci seskočili z pancířů a pustili se do dobývání stanice. Z děr ve zdech a z fošnami a pytli obložených oken jim na uvítanou přicházela sprcha olova.
Bohr se schovával pod oknem, do kterého pražil ruský kulometčík dávku za dávkou a ještě se tomu ďábelsky smál. Starej k němu po čtyřech přelezl, když Rus dole spustil další z kulometných skladeb. Kulky prolétly oknem, rozmetaly cihly postavené na obranu v druhém okně a vylétly ven.Opatrně vykoukl a zhodnotil situaci dole pod budovou. V tu chvíli praštila do zdi kulka. Voják padl na zadek a zapřel se lokty. Bohr za ním hned skočil. Starej si sedl a oklepal se.
"Parchanti, vůbec sem ho neviděl, na, dáreček," a elegantním pohybem odkudsi vytáhl vajíčkový granát a poslal ho oknem, lépe tím, co z něj zbylo, ven. Vajíčko chvilku poskakovalo mezi ruskými vojáky a výbuch zabil minimálně pět z nich. T-34 začal přejíždět před staniční budovu a svým kanónem zlikvidoval už všechno provizorní opevnění, které tu mohlo být. Z některých pozic zbylo jen dopadající mračno trosek a kusů lidských těl. Tankový motor řval a pásy vyrývaly rýhy do dláždění před staniční budovou. Pak se ve věži tanku otevřel poklop a vykoukla z něj začouzená hlava v černé kožené přilbě. Cosi zařvala dolů do věže a dělo zaprásklo. Ve stejném okamžiku, kdy do vzuchu vyletěla obranná pozice ve výtopně, hlava zalezla. Ruská pěchota už začínala mít pomalu, ale jistě převahu. Někde se už bojovalo na nože a na pažby.
Netrvalo dlouho a z míst, kde bojovala pátá četa,bránící levé křídlo, sem začal doléhat zvuk výbuchů minometných granátů. Střely zasahovaly všechno, včetně nádražních skladů, ve kterých se vojáci ukrývali. Budovy se hroutily jako domky z karet a ta skla, která zůstávala v tabulkách se pod nápory tlakových vln rozlétávala do stran. Když pak palba ustala, zahájili rudoarmějci nový nápor na tato místa. Don to pozoroval dalekohledem, ale nemohl tomu nijak zabránit. Těžký kulomet měl tak velký rozptyl střelby, že by Rusy jen upozornil na svou pozici.
"Jestli to takhle půjde dál, obklíčí nás," zanaříkal Bohr.
"Nemel, a podej mi další flašku," zavrčel Starej. Bohr mu do okna podal další zápalnou láhev, kterou Starej mrštil po ruském tanku. Konečně se trefil a hořící obsah se vylil na korbu monstra. T34 se zastavil a natočil věž nahoru na střechu. Hlaveň se pomalu zdvíhala. Skupinka tří mužů na nic nečekala a zmizela dál do půdy. Přesně v tom okamžení přestala celá pravé strana poškozené budovy existovat. Granát prolétl oknem, prorazil zeď a explodoval v nosné zdi. Výbuch zaplnil celou budovu a neskutečné vybrace projely všemi stěnami. Z lomozem, praskáním a skřípěním se polovina budovy sesula. Do trosek střechy, která pod sebou nesla půdu, se okamžitě dostala prašná bouře, vířená větrem.
"Kurvy zasraný," Don se vyhrabal zpod roztříštěných tašek a začal si klestit cestu ke schodišti, ze kterého někdo volal.
"Musíme odsud vypadnout, Ivani už maj první patro!" křičel na schodech nějaký poddůstojník. Starej, Don i Bohr na nic nečekali a vypálili poslední zásobník z oken a průlomů ve zdech na ruské vojáky, tlačící se do budovy. Několik jich zasáhli.
ULIČKA
Utíkali ulicí pryč od nádraží. Budova jim v zádech hořela a z oken v prvním patře šlehaly několikametrové jazyky plamenů. Tu a tam vybuchla mina. Původně řízený ústup z nádraží se teď rovnal bezhlavému útěku. Utíkali všichni, včetně velitelů skupin. Záložní družstvo sice zorganizovalo nějakou obranu, mající ztěžejní místa obrany v kráterech, ale ta nemohla vydržet. V rychlosti tu natáhli ostnatý drát a umístili kulomet a plamenomet. Brzy se okolo nich přehnala první ustupující skupina. Někteří muži se občas otočili a vypálili pár ran do oken, ze kterých lezli rudí pěšáci. Rusové se vůbec nezastavovali nad tím, že nádraží hoří, prostě vletěli dovnitř a vynořili se na druhé straně s doutnajícími uniformami. Se svým bojovným pokřikem se vrhli do boje a mnoho jich bylo roztrháno granáty a kulkami. Někteří to samozřejmě nezvládli a oslepeni kouřem ztratili orientaci a uhořeli.
Bohr a jeho dva přátelé běželi s druhou ústupovou skupinou a snažili se podpořit poslední obranu. Kulky jim hvízdaly okolo těl, ale podařilo se jim na pár okamžiků ruský postup na chvíli zadržet. Plamenometčík je držel svým ďábelským nástrojem pořádně od těla a pouštěl do oken a hlavních dveří další a další ohnivý příval. Zapomněl ale pokrýt i bombami zničenou střechu. Za komínem seděl zákeřný střelec a když vypálil, změnil se voják v něco, co připomínalo z části ohnivý sloup, z části člověka. Obličej už to nemělo a maso se tomu odlupovalo od kostí. Příšerně to řvalo a prosilo, ať někdo ukončí jeho trápení. Pak ohořelé tělo padlo do jedné z děr a už mlčelo.
"Mizíme odsud, tohle se nedá ubránit, padáme," Starej zahvízdal na prsty a mávl na zbytek svojí čety, ať ho následuje. Také zbytek těch mužů z podpůrného družstva se zvedl ze své pozice a ze samopalů kryli ustupující pěšáky a hlavně sebe. V díře zůstal jen nějaký mladý podporučík pouze s pistolí a dvěma ručními granáty. Naládoval poslední zásobník a pálil do stále nabíhajících rudoarmějců jednu kulku za druhou. Zastřelil jich asi pět a pak mu zásobník došel. Popadl vedle ležící pušku, mající ještě plný zásobník, a zalícil. Prvníhl neskutečně obrovského ruského vojáka skolil přímým zásahem mezi oči. Hlava se mu rozskočila a Rus padl vedle tří mrtvých Němců. Druhého střelil do břicha a třetího do nohy. Když už viděl, že nemůže uniknout, vytáhl z opasku násadkový ruční granát, odjistil ho a s úsměvem ho nechal spadnout. Zakutálel se mu pod nohy a než ruští pěšáci stačili utéci, vybuchl.
Don to celé pozoroval, ale než stihl rozložit kulomet, bylo po všem. Zamířil na utíkající Rusy a vypálil jen tak od boku. Prudký zpětný ráz okamžitě hlaveň zbraně zvedl do výše, většina kulek se jen tak zaryla do stěn a svoje cíle minula. Pak už na nic nečekal a utíkal za ostaními.
Vojáci prchali zničenými a rozstřílenými ulicemi, probíhali přes zbořeniště a míjeli hořící torza aut a povozů. Nakonec úprk zakončili na malém plácku, do kterého ústily dvě úzké ulice. Tady se vojáci zastavili. Mohlo se jich z nádraží dostat tak okolo stovky. Docela málo, na to, že jich tam bylo umístěno na pět set. Vedle jim nějaký nadporučík Ernst Polanski.
"Vojáci, Rusové nám jsou v patách. Nezbývá nám nic jiného, než je tu chvilku zdržet a pak zase utíkat. Trochu jim tu ale zatopíme. Opevníme tamtu uličku, kterou jsme sem přiběhli," pěšáci se hned dali do práce. Ti, co stáli nejblíž vytáhli polní rýčky, upevněné na opascích, a dali se do vydloubávání dlažebních kostek. Nelšo to zrovna snadno, kostky byly těsně u sebe. Druzí odhazovali hlínu a skládali kostky na hromadu, když už je nemohli unést v rukou, házeli je do svých podřených přileb. Zbytek se rozprostřel v ruinách domů okolo náměstí a vyčkával příchodu prvních ruských pěšáků. Zbytek se vydal do uličky.
Měli s sebou dva kulomety, jichž rozmístili tak, aby se navzájem kryly. Cestou se od hlavního proudu oddělovaly malé skupinky a zalézaly do zničených, sesypaných a nebo vypálených domů, kde zřizovaly pomocí cihel, trámů a kusů nábytku narychlo zbudované polní pozice. Brzy nebyl v první polovině ulice dům, který by neukrýval skupinku německých pěšáků. Nahoře, u vstupu do ulice, byla umístěna nejslabší posádka. Ta měla rudoarmějce vlákat do pasti. Nadporučíkův plán byl jednoduchý. Jakmile se totiž objeví první předvoj pěšáků, bude na něj vedena jen sporadická palba. To má Rusy utvrdit v tom, že odpor německých jednotek ve městě se už definitivně zhroutil, což byla částečně pravda, a že proti nim stojí jen nepatrně velké skupinky rozprášených jednotek. Jak budou Ivani postupovat dál, vlákají je němečtí obránci až do samého středu uličky. A tady je zasáhne největší palbená smršť vedená ze všech stran a úhlů. Plán byl založen hlavně na štěstí, že Rusové neprokouknou lest s tou hlídkou na začátku. Brzy se o tom měli přesvědčit.
Bohr, Don a Starej zaujali pozici v jednom rozmláceném činžovním domě, přímo ve střední části budoucích jatek. Starej se rozvaloval na pohovce, stojící nebezpečně blízko zhroucené stěny, kterou jako by nějaký obrovský nůž odkrojil. Dole v sutinách, zbylých po veldejším domě ležel zlámaný nábytek, trámy z krovů a rozbité kachle. Mezi nimi seděla na prasklé židli malá dětská panenka s porcelánovou hlavičkou.
Bohr si vlezl do okna a položil svůj samopal na parapet. Pozoroval panenku a přemítal, komupak asi patřila. Žije to dítě ještě? Možná leží někde tam pod těmi troskami i s rodiči. Pak vytáhl z opasku dva násadkové ruční granáty a opřel je o stěnu. Usadil se do vylámaného okna a mezi rty prostrčil cigaretu. Rozškrtl zápalku a přidržel ji u konce cigarety. Natáhl a kouř a vypustil ho do nastávajícího soumraku. Sirku vyhodil do sutin pod oknem. Pozoroval, jak se jednotlivá vlákna dýmu spoují a vytvářejí pitoreskní obrazce, zčásti připomínající pavučinu, unášené větrem. Pak se modrý kouř rozplynul někde u díry ve stěně. Slunce se sklánělo níž a níž a stíny dole mezi troskami se prodlužovaly. Z nich začaly vylézat podivné stínové tvary, připomínající napražené pařáty, živočichy a bůhví co ještě. Zvedl se lehký vánek. Na jednom z ruinných kopců byl na dlouhé třísce napíchnutý vojenský kabát. Dopadalo na něj matné světlo měsíce a pohrával si s ním lehký větřík. Občas to vypadalo, jako kdyby na ruinách někdo tančil balet. Morbidní, ledově studený a ošklivý balet. Nad celou tou scénou se vypínala stěna s okny, posazenými v takové kombinaci, připomínající lidské oči. Dole pod nimi zela ve stěně obrovská díra s několika trčícími cihlami. Připomínalo to velký a zjizvený obličej, prázdnýma očníma důlkama hledící na tančící siluetu člověka dole pod ním. Kabát se stále vzdouval a stále prováděl své baletní číslo. Jak měsíc v šeru, volně přecházejícím v tmu, stoupal, dloužil se i stín, vrhaný kabátem. Teď už doléhal i na ulici. Na ruinách domu opravdu snad tančil duch mrtvého Rusa. Bohr v jednu chvíli měl snad dojem, že zahlédl tvář. Opravdu. Ve vyhrnutém límci se na něj šklebila prázdná tvář bez očí a s rozšklebenými ústy v ďábelském šklebu. Jakoby chtěla říct Všichni půjdete tam, kam já...Od místa, kde kabát stál to nějak divně zavrzalo. Heinz Bohr by v tu chvíli přísahal, že slyší smích. Přiskočil k Donovi, který napínal oči do tmy a nespouštěl ruce z pažby kulometu.
"Podívej se támhle," mávl Bohr rukou ke zbořeništi. Don zvedl unavené oči a zamžoural k místu s kabátem.
"To je ňákej hadr, nabodnutej na kus klacku," odfrkl Don.
"Jo kus klacku, před chvílí se to na mě dívalo," odtušil Bohr. Než stačil Don odpovědět, zaklokotala kdesi v ruinách samopalná dávka.
"Už je to tady! Sousedi dou!" vykřikl Starej a přiskočil ke kulometu.
"Až tu budou, nech je trochu proběhnout a pak to do nich začni sázet," sám pak skočil k průrvě a namířil samopal do uličky. Palba nahoře sílila a mohutněla. Přidalo se i několik výbuchů. Zvuk boje jakoby se blížil. Pár zablouěných kulek zaparštilo v omlácených stěnách. Bylo slyšet už i jednotlivé povely a dokonce i zvuk dusajících bot.
V zatáčce se objevil první Rus. Za ním další a další. V okamžiku se ulicí hnala hnědá záplava ruských uniforem. Vojáci pálili do oken a dveří svými zbraněmi jen nazdařbůh. Občas do nějaká podezřelé prohlubně hodili granát. Don opatrně a co nejpotišeji natáhl závěr zbraně a Bohr odjistil první granát. Starej si vzal na mušku prvního vojáka, který mu přišel před hlaveň.
"Teď, střílej!" vykřikl. Z hlavně kulometu vyletěl plamen a střelec začal nemilosrdně ruské vojáky kosit po desítkách. Kulky se zavrtávaly do těl a likvidovaly nepřátelskou jednotku. Sovětští vojáci začali pálit okolo sebe jako posedlí. Před nimi stála německá opevněná zátarasa, za nimi je obklíčil střelecký oddíl. Pálilo se z téměř bezprostřední blízkosti. Došlo i kboji s nsazenými bodákami a polními lopatkami. Kulomety Němců zkosily první řadu a ti druzí naskákali do budov, odkud vedli palbu do oken, ze kterých přicházela smrt a předně další přívaly olova. Kulky a stopovky bzučely všude kolem, narážely do mrtvých těl a s mlaskavým zvukem se do nich nořily. Ti, kteří se nestihli včas skrýt, byli palbou dvou kulometů doslova rozcupováni. Náhle se střelba utišila. Na zemi leželo spousta mrtvých, Rusů i Němců. Mnohá těla ležela přes sebe, když padli v boji muže proti muži. Z jednoho ruského vojáka trčela zaseknutá polní lopatka. Při zemi se táhly stopy kouře a doutnaly vystřelené nábojnice. Uprostřed kaluží krve a vyvržených vnitřností seděl ruský vojín a zíral před sebe. Pak sepjal ruce a začal se modlit. Jen tam tak seděl a odříkával slova modlitby. Zíral prázdnýma očima před sebe do louže, pomalu rudnoucí krví. Zhroutil se tváří k zemi a na zádech měl velkou krvavou skvrnu. Na to všechno shlížel i kabát, stále napíchnutý na přeraženém trámu. Najednou se znočeho nic trám přelomil a svršek padl do sutin. Ulicí se prohnal vítr. Nikdo, kromě Bohra, tomu nevěnoval pozornost.
Bylo vidět, že léčka vyšla. První nápor útočníků byl odražen se značnými ztrátami. Ne nadlouho. U Rudé armády nikdy nehrál lidský život moc velkou roli. Na dlažbu, přímo mezi mrtvé soudruhy, vskočil důstojník s brigadýrkou na hlavě. Máchl revolverem vpřed a vykřikl. Rozeběhl se po ulici a za ním z domů, děr po granátech, sklepních okének a ze střech vylézaly jako myši a utíkali další a další sovětští pěšáci. Utíkali s bojovným pokřikem přímo proti německé barikádě, zbudované na hromadě sutin, táhnoucí se přes uličku.
"Kriste, postřílejte, nebo nás rozdupou!" vyřikl Don a v tu chvíli stiskl spoušť. Tělem mu projela vlna zpětného rázu a kulomet zase ožil. Rozthal první čtyři pěšáky a mezi dalšími bouchnul ruční granát. Bohr zamířil svůj samopal a vypálil dlouho dávku. Zkosil prvních pět střelců a pak mu došel zásobník. Zaklel a vyhodil vystřílený zásobník ven na ulici. Hmátl do poudzra pro nový a hranou ruky ho zarazil do zbraně.
Vojáci na barikádě mezitím puškami, samopaly a gránaty smazali ze země první řadu. Důstojník běžící na špici útoku s rudým praporem v ruce byl přímo do hlavy zasažen kulkou ostřelovače. Byl mrtvý dřív, než padl na zem. Změť kostí, mozku a krve se rosztříkla po chodníku. Bohrův samopal štěkal ostošest, poskakoval mu v rukou, a když došel zásobník nabil další, teď už poslední. Před barikádou se začali hromadit mrtví a naříkající ranění, které nikdo neodnášel. I když pro ně rudoarmějci běželi s nosítky, stejně je odstřelili. Před pár dny Sověti také v Bohrově jednotce postříleli řádně označené polní zdravotníky i s nosítky a včetně raněného.
Pak se ulicí rozezvučela mohutná exploze. Ženijní družstvo odpálilo dvě silné nálože trhaviny, ukryté pod dlažbou ulice. Do vzduchu se vznesla hlína, kusy roztříštěných cihel, zbytky těl a všeho, co výbuchu přišlo pod ruce. Rudoarmějci už na nic nečekali a dali se na ústup.
NADPORUČÍK
Druhý den ráno, hned po tom masakru v Nižnych Lukach, přišel pro všechny německé jednotky rozkaz k ústupu, prezentovaný jako zkrácení fronty a přesun do předem připravených pozic. Bohrův prapor se stahoval z města jako poslední a kryl prchajícím kolegům záda.
Místem posledních bojů v Nyžnych Lukach se stala jakási vilová čtvrť, nebo spíše část města, kde byly honosnější domy se zahradami pro pět šest rodin. Na jejím konci bylo opevněné místo, odkud byl organizován ústup. Tvořilo ho náměstí opevněné barikádami, pytlemi s pískem a zátarasy z ostnatého drátu. Uprostřed náměstí stál do jednoho metru hluboký bunkr, plnící funkci spojovací centrály. Spojaři sem umístili telefonní linky a radiostanici, kterou byl řízen veškerý ústupový provoz. Také přes toto náměstí jezdily všechny ústupové konvoje. Němci to místo měli udržet dvě hodiny, než projede poslední kolona, která je vezme s sebou. Potom ženisté opevnění a bunkr odpálí. Tady zaujala Bohrova jednotka své postavení.
"Nehci po vás více než dvě hodiny, nadporučíku. Dvě hodiny a pak se stáhnete," chrčel hlas ve sluchátku. Nízký muž s několikadenním strništěm vousů si nadhodil pušku na rameni a přendal si sluchátko do pravé ruky.
"Pane plukovníku, naše situace tady ve městě je zoufalá. Náměstí neudržíme déle jak hodinu, nemáme munici...," zanaříkal muž.
"Dvě hodiny, pak se stáhnete, to je rozkaz," ozvalo se cvaknutí.
Nadporučík Ernest Polanski vyšel z bunkru a nasadil si přilbu, utáhl podbradní řemínek. Pohlédl na přicházející řadu vojáků. Muži se rozesadili po okolí, někteří se opírali o pušky, jiní kouřili a zbytek se jen tak rozhlížel, nebo debatoval o čemsi v malých skupinkách.
"Chtějí po nás to tady dvě hodiny udržet," oznámil suše pěti desítkám vojáků. Davem proběhla vlna nevole a reptání. S těmi zásobami munice, které teď mají nebudou moci čelit více, než dvěma, možná třem útokům. Zatímco jim nadporučík vysvětloval co a jak provedou, aby se tu udrželi po dobu nezbytně nutnou, se zatáhlo a z nebe se spustil docela hustý a vytrvalý déšť. Bušil do okolí a z hlíny během chvilky nadělal blátivou kaši.
"Získáme munici od mrtvých, každý, kdo má nějaké střelivo do pušek a samopalů, ať ho rovnoměrně rozdělí," rozhodl nadporučík. Vojáci prošli skrz opevnění a zaujali pozice. Každý s každým měnil munici a doplňoval to, co mu zrovna chybělo. Největší poptávka bylo po granátech, kterých však moc nebylo. Většina jich bylo spotřebována při bojích o ulici. Padesát vojáků se rozprostřelo s co největší rovnoměrností po jednotlivých bodech opevnění, tvořených vším možným od pytlů s pískem, až po ukořistěné a zničené ruské armádní automobily i civilní vozidla. Do průjezdu prvního konvoje zbývalo pár minut.
Zhruba patnáct minut potom, co se jednotka rozmístila, zasvištěla vzduchem první mina. Vybuchla kus od spojovací pevnůstky a zasypala její střechu sprchou úlomku. Téměř ve stejný okamžik začal na střeše jedné poničené vily pálit ruský kulomet. Němečtí vojáci zalehli ve svých úkrytech a tiskli se k zemi. Rudá armáda podnikla první útok.
Rudoarmějci se pokoušeli k obraně pronikat v malých skupinkách po osmi až deseti mužích a po stejně malých skupinkách i jednotlivé obranné body napadat. Vzduch začal brzy houstnout palbou z ruských samopalů a pušek, kterým odpovídaly německé zbraně. Občas mezi opevněním a ruskými pozicemi vybuchl granát. Bohr ležel za převráceným ruským náklaďákem a puškou se snažil držet ruské pěšáky co nejdále od těla. Kapky deště narážely do dřevěné postranice auta a rozstřikovaly se v malinkatých kapičkách. Rusové drželi všechny vily na pravé straně náměstí. Mohli sice odtud pálit na silnici, ale museli by tak odhalit svou pozici v některém okně a ihned by se na ně soustředila palba obránců.
Bohr zalícil a vystřelil. Ruský pěšák, klečící za jedním stromem pustil samopal a svalil se na zem. Natáhl závěr, vyhodil prázdnou patronu a vystřelil znova. Tentokrát chybil. Kulka odštípla kus kůry a odlétla stranou. Rudoarmějec se zastavil a vypálil dávku po Bohrově úkrytu. Střely zasáhly jen kabinu a zničený motor. Teď se ozval Donův kulomet a střílel směrem do jedné z vil. Z ní právě vybíhalo několik dalších sovětských vojáků. Náhlý palebný přepad jich přežilo jen pár.
Před opeveněním náměstí byly zbudovány dvě předsunuté pozice. Jejich obránci se začali stahovat, protože nápor ruských pěšáků se tu nedal zastavit. Vojáci přeběhli přes barikádu a svalili se do Bohrova krytu.
"Je jich...je jich hrozně moc. Dlouho se tu neudržíme," hekal jeden z pětice, která přeběhla horký úsek, jenž stál v neustálé palbě.
Starýho slova zanikla v rachotu blížící se kolony. Ze zatáčky vyjely dva tanky Tiger, pak jeden Panzer IV, následovaný třemi nákladními auty a obrněným transportérem. Jeden z Tigerů natočil věž ve směru dorážejících Sovětů a poslal jim na pozdrav výstřel z děla. Granát prosvištěl oknem jedné z vily a v okamžiku se dům sesypal v oblaku prachu. Kola aut rozstřikovala louže a voda cákala na muže a skrápěla je ještě víc. Vojákům se mokré uniformy lepily na tělo a kožené popruhy se jim začaly zařezávat do kůže, až ji do krve rozdíraly.
První konvoj už byl pryč, když se ruská jednotka stáhla. Při prvním útoku bylo deset Němců zabito a několik raněno. Stavy munice byly na polovině. Nadporučík Polanski zoufale potřeboval munici. Nechal tedy vybrat několik dobrovolníků, kteří půjdou a sesbírají zbraně mrtvým ruským vojákům a oberou je i o rezervní střelivo. Přihlásil se Don, Bohr, Starej a ještě dva vojíni.
"Je to šílené, ale musíte něco přinést. Kdo ví, jak dlouho tu ještě budeme trčet. Rusové sice ustoupili, ale určitě budou poblíž. Hodně štěstí," Polanski pak každému potřásl rukou. Vojákům crčela z uniforem voda a z přileb jim po okrajích stékaly potůčky dešťové vody. Po zaprášených obličejích jim stružky dešťové vody vymílaly cestičky. Ani ne deset minut po této rozmluvě se přes okraj opevění přehouplo několik stínů. Nečekaně po nich nikdo nevystřelil ani ránu. A pozitivní bylo, že se i déšť trochu uklidnil, ačkoli stále pršelo. Aspoň ne tak silně.
Čtveřice vojáků se překulila přes barikádu a mezi ostnatým drátem sklouzla na zem. Nikdo po nich ani nevystřelil. Muži se zvedli a veškerou rychlostí utíkali k první díře po granátu, kterou viděli. Skočili do ní a skryli se v jejím mělkém dně. Chvilku naslouchali, ale nic než jen dunění fronty a blíské štěky samopalů a pušek k nim nedoléhalo. Kdesi v dálce se mohutně ozval dlouhý řev sovětských děl, které započaly uzavírací palbu. Proti nim tu a tam plivla nějaká schovaná německá baterie pár granátů.
"Hele, vokolo nás je plno mrtvejch Ivanů. Každej vezme tolik zbraní, kolik unese a vrátíme se zpátky," začal Starej. Dva vojíni přikývli a vyběhli ven z díry. První z nich se vrhl k ruskému vojákovi, který ve zkrvavených pahýlech svíral svůj špagin. Voják si automat hodil přes rameno a běžel k druhému mrtvému. Muž neměl obličej a vnitřnosti se povalovali kolem. Vzal jeho pušku a hodil si jako samopal přes druhé rameno.
Brzy ho následoval zbytek a brzy byli ověšeni ruskými zbraněmi a náboji jako vánoční stromečky. Náhle se z nebe ozval příšerný řev.
"Dolů! K zemi, kurva!" zařval Don a v tom na jedné straně barikády ze země vyrazil gejzír kouře a trosek, veliký jako několikaposchoďový dům. Vyhodil do vzduchu několik kusů roztrhaných těl a hlíny, trosek a kusů opevnění. Sotva se šedý dým rozplynul a prach se usdail, detonoval na druhé straně další dělostřelecký granát. Vymazal z povrchu země deset vojáků, kteří běželi do krytu, na který právě ten granát spadl. Než bych to stihl rychleji napsat, rozpoutala se přestřelka. Vzduchem létaly mraky olova a trasovací střelivo se proplétalo mezi mraky kouře a dýmu. Ruský oddíl zahájil útok na obě strany barikády. Pálilo se ze všech zbraní, které právě byli po ruce, někde duněl plamenomet a proud hořící nafty spaloval všechno, čeho se dotkl. Don, Bohr a Starej, následovaný dvěma pěšáky zapadl do domu, ze kterého ruští vojáci před prvním útokem ostřelovali náměstí.
"Zkurvený Ivani. Sou uplně všude. Teď sme tu na hovno. Zkusíme ten barák projít...," jak to dořekl, po schodišti něco dusalo. Němec to být nemohl, kde by se tu vzal. Bohr odjistil ruský automat a vysypal do přibíhajícího ruské vojáka dvě dlouhé dávky. Kulky mu roztrahly záda a hlava se rozprskla na zdi.
"Zkurvený Ivani,zkurvený sousedi," mumlal Don a pálil samopalem do každé skuliny zničeného domu. Nevynechal ani skříně.
"Vyndejte kudly, tady to bude vo hubu," Starej vytáhl z holínky bajonet a zanořil ho do břicha naběhnuvšího Rusa. Voják zůstal nevěřícně zírat na bodák, vyčnívající z jeho břicha. Jednu nohu měl stále nakročenou vpřed. Pak si ho všiml Bohr, staršně se ho lekl a prostřelil mu hlavu svojí P-38. Na vojákově čele se objveila malá ranka, ale celý týl měl ustřelený.
Rusové se začali o dům zjevně zajímat. Podnikali na něj doslova zuřivé nájezdy. Němečtí vojáci si prosekávali cestu naostřenými lopatkami a bajonety. Obtíženi zbraněmi byli příliš těžcí a postupovalo se jim pomalu. V prvním patře narazili na silný odpor několika pěšáků a jednoho důstojníka. Pěšáci by už asi dávno utekli, nebýt právě toho komisaře, který jim horzil revolverem s tím, jestliže ustoupí, všechny je postřílí. Pak se jeden z pěšáků obrátil a pažbou pušky jednu komisaři vrazil. Revolver mu vypadl z ruky. V tom okamžiku se Bohr vyklonil zpoza rohu a přeměnil ruský špagin za německý samopal a stiskl spoušť. Dvě dávky poslali čtyři pěšáky do nebe.
Chodbou, jejíž vchod se nacházel za komisařovými zády, na schody vpadl obrovitý ruský kozák. Vydal ďábelský řev a rozeběhl se ke schodům. V mihotaveém světle petrolejky vypadal ještě strašidelněji, jak za denního světla. Vousatá hříva mu vlála okolo hlavy. Vypálil ze svého naganu a vzal do ruky pušku. Nevšiml si ale těla ležícího na podlaze, zakopl o něj a zavrávoral. Starej mu karabinou ustřelil vršek hlavy.
"Jak dlouho to sakra ještě potrvá?" ptal se jeden z pěšáků. Bohr rozhodil ruce a přeběhl za nějakou bednu, položenou v chodbě. Pěšák ho chtěl následovat, ale přiblížil se moc blízko k oknu. V tu chvíli se mu zpod přilby spustil pramínek krve a zhroutil se na zem. Don, který to všechno viděl, bleskově vzal násadkový granát a hodil ho do skupinky stromů a když vybuchl, vypálil tam ještě zbytek zásobníku.
"Musíme sebou hodit. Přeběhneme zpátky k našim" rozhodl Starej. Celá skupina se s dusotem sesypala po schodech na ulici. Běželi pod palbou ruských automatů, ukrytých někde v křoviskách okolo náměstí. Běželi sehnuti přes dlážedění a kulky jim hvízdali okolo uší. Náhle jeden z pěšáků vykřikl a zhroutil se na dlažbu. Naříkal a držel si břicho. Bohr sklouzl a vydal se k němu. Voják naříkal a zpod prstů mu prosakovala krev a kapala na dlažbu. Prosil, ať ho tam nenechávají a vezmou ho s sebou. Chrčel a i z úst mu vycházela temně nachová krev. Hodil vojáka na záda, ale zase ho pustil. Váha zbraní, které s sebou raněný nesl, byla přeci jenom moc velká. Položil ho na dlažbu. Voják nepřítomně prádznýma očima zíral k obloze a z jeho očí zbyl jen prázdný kruh. Kaluž krve se pod ním už nešířila. Jeho ruce zůstavaly rozhozeny a prsty pravačky svíraly ruský automat okolo pažby. Levačka zůstávala na otevřeně ráně na břiše. Kdosi uchopil Bohra za rameno. Byl to Don.
"Padáme vodsud, Ivani sou ňák moc blízko," zavrčel a vystřelil pár dávek jen tak ve směru domu, od kterého utíkali
Uvnitř opevnění vyhledali nadporučíka Polanskiho. Měl vyelice strhaný výraz, jeho uniforma byla zaprášena, na levém rukávu byla roztržena. Pravé zapěstí měl obvázané a přes zašpiněný obavz mu prosakovala krev.
"Vypadá to, že pojedeme s příštím konvojem. Nemůžeme se udržet déle než půl hodiny. Rusové už obsadilo celé město," řekl unaveně. Posadil se na prázdnou bednu od kulometné munice. Bohr,Starej a Don a složili ukořistěné sovětské zbraně a munici. Přinesli devět automatů a pět pušek, nějaké rezervní střelivo a pár granátů.
"Tohle je všechno, co jsme přinesli," řekl Starej a odložil poslední ruskou pušku. Odněkud vytáhl láhev vodky a dlouze se napil. Podal láhev Donovi, který ji dopil. Dlouhým máchnutím ji hodil ve směru, odkud Rusové zaútočili. Nadporučík odešel do spojařského bunkru a spojil se velením. Řekli mu, že další konvoj se už blíží. Zavolal k sobě velitele ženistů a dal mu pokyny, jak kde připravit nálože. Voják zasalutoval a vydal se za svými kolegy a společně začaly rozmotávat dráty a připevňovat rozbušky k jednotlivým kusům výbušnin.
"Ty zasraný sousedi tu budou co nevidět. Už je cejtim," utrousil Don, když zakládal poslední nevystřílený pás do svého kulometu.
"To je jako cejtíš i přes vlastní smrad?" zeptal se ho Bohr.
"No...trochu mi to tady ruší tvůj prd," utrousil Don.
"Di se bodnout," uchechtl se Bohr. Vzduch náhle prořízl proud kulek a posekal dřevěnou vzpěru spojovacího bunkru. Don nejdřív zmateně prohlížel okolí, odkud to přišlo a pak spatřil ruského automatčíka přebíhat do nového úkrytu. Poslal za ním proud kulek, ozářený stopovkami. Brzy se k němu přidali další. Někteří kryli ženisty, umisťující na opevnění trhavinu, určenou k odstřelu barikád.
Ruský útok začal nanovo. Ivani se za podpory minometů pokusili Němce obklíčit. Málem se jim to podařilo, kdyby se na náměstí neobjevila osmikolová puma a nesmazala z povrchu země ruskou střeleckou četu. Vyděšený kulometčík, táhnoucí za sebou kulomet maxim, si lehl do trosek vily a započal na pumu granátový útok. Granáty vybuchly kus od auta a pod opevněním. Střepina zasáhla jednoho z ženistů do obličeje. Zhroutil se na zem a křičel bolestí. Přiběhl polní zdravotník následovaný jedním střelcem. Věžička pumy nyní hledala toho Rusa. Pak ho střelec objevil krčícího se za jedním oknem. Upravil jemná mířidla a kanón sebou trhl nazad. Granát proletěl zdí a vybuchů v místnosti. Vymetl ven zeď plamenů, ve které pěšák zahynul. Pak se otevřel poklop a z něho vylezl začouzený velitel vozidla.
"Konvoj tu bude do deseti minut, připravte se," zakřičel a zase zalezl do relativního bezpečí obrněnce.
TAM A ZASE ZPÁTKY
Náklaďáky se ubíraly od náměstí. Do ranního oparu v sekundě vyletělo do vzduchu celé opevnění, jenž bylo podminováno těsně před tím, než konvoj odjel. Tři výbuchy zničily nejen barikády, ale i spojovací bunkr, v mžiku proměněný v oblak plamenů a kouře. Následovaly výbuchy uskladněné munice, zanechané na místě poslední obrany. Tlaková vlna pořádně zahýbala posledním náklaďákem, jedoucím na konci kolony a málem naboural do polorozbořené zdi.
"A sousedi maj vyvětráno, kryplové blbí," zanadával Don. Auta odjížděla vysokou rychlostí směrem pryč z města. Kolonu tvořilo šest opelů a několik dalších náklaďáků. Projížděly posledními zbytky rozstřílených Nyžnych Luk a opouštěly frontouvou oblast. Cestou míjely protijedoucí kolony tanků, samohybných děl a transportérů, ženoucích se do protiútoků na jednotky Rudé armády, stále hlouběji a hlouběji pronikající frontou. Vojáci seděli na pancířích děl a tanků a vyhlíželi nepřítele. Granátnící byli mnohdy pozuby ozbrojeni a mnohdy měl každý dvě zbraně. Transportéry byly omlácené, odřené a tu a tam na nich zůstávaly stopy kouře. Kolona se posunovala po silnici, jíž lemovaly rozmlácené trosky domů, ohořelé domy a v příkopech zůstavaly ležet ohořelé trosky aut, tanků a tu a tam ležela mrtvola. Ke konvoji se brzy přidaly další vozy a koňské potahy, prosmýkající se mezi tanky, transportéry a vším, co mělo kola. Ústup směrem na západ začal.
"Stahujou nás z fronty," řekl Starej, když konvoj stál na jedné křižovatce uprostřed polí.
"Jo? A kdes jako na todle zas přišel?" zeptal se Bohr a vypustil cigaretový kouř.
"Řikali to chlapi ze třetí roty. Celej tenhle prapor je staženej. Všechno vod tanků až po pěšáky. Posílaj nás na nějakou dobu do týlu," Vojáci rozesazení po autech a po okolí najednou poslouchali. Řidiči tanků a ostatní posádky seděli na poklopech a sluchátka měli navlečená okolo krku. Na silnici, ze které konvoj přijel, zahýbala kolona dělostřelců, jejichž těžká děla byla zapřažena za mohutné pásové tahače. Za nimi jely traktory, vezoucí pěchotu, následovanou samohybnými děly.
"To spíš vypadá, že se Grofaz zas rozhod nakopat Ivanovi prdel. Pomažou vodsud jak my," zakašlal Don a upravoval svůj kulomet. Dělostřelci popíjeli z láhví alkoholu a zpívali nějaké písničky. Zase se spustil déšť a začal polní silnici měnit v blátivou břečku. Brzy byla auta stojící u okraje zastříkána odlétávajícím bahnem zpod kol projíždějící techniky.
"Nasedat! Všichni nasedat!" zakřičel nějaký kapitán a nasedl do terénního kubelu. Řidič natočil motor, kola párkrát podklouzla a Volkswagen vyjel na silnici. Celá rota se vysoukala na náklaďáky a kolona se dala do pohybu. V dálce začala dunět mohutná dělová palba.
Dělostřelecký souboj mezi ruskými a německými bateriemi začal nabývat na intenzitě a z mraků se vynořily německé střemhlavé Stuky. Několik snad zabloudilých granátů explodovalo ve vzdáleném lese a nad větve stromů vylétly oblaky šedého kouře. Rudá armáda nasadila tankové jednotky k průlomu fronty. Rudé tanky narazily však na soustřednou palbu protitankových děl a na Stuky, které likvidovaly jeden T 34 za druhým.
Kolona aut vjela do nevelkého městečka, tvořeného hlavně chalupami. Stálo stranou od hlavního proudu bojů, takže až na pár vypálených domů nebylo mnoho poškozeno. Německá armáda tu zřídila záložní tábor. Směřovalo sem mnoho jednotek, stažených z těžkých frontových bojů. Stálo tu několik stanů, ale většina stanovišť byla umístěna v chalupách.
Bohrova jednotka si našla místo v jedné opuštěné chalupě, přímo s výhledem na protější dům, nad jehož dveřmi stál růžovou narvou nápis ROZOVI. Místní bordel. První si toho všiml Don a jak byl k nepoužití, tak dopadl na postel, opřel si hlavu o pelest postele a pohled mu padl na dveře toho bordelu. Skokem byl na nohou a lomcoval se Starým, který si rozložil svoje leží na podlaze. Beze slov ukazoval oknem ven.
"Holky!" zařval Starej a vyřítil se na chodbu, z chodby do předsíně a ven na ulici. Následován svými dvěma druhy rozkopl dveře hampejzu a vpadl dovnitř. Okna místnosti byla zatemněna črevnou látkou a na první pohled to nebyla stavba určená pro hospodu. Příčka spojující první místnost s druhou byla zbourána. Stálo tu pár stolků s všelijakými lampičkami, opatřenými červenými širmy. Starej se nerozhlížel ani nalevo ani na pravo a razil si cestu poměrně slušně naplněnou místností k baru, nebo spíše k tomu, co mu to připomínalo. Za barem stála zmalovaná a tlustá bordelmamá, navlečená do nějaké nemožné sukýnky a halenky, doplněné nějakou huňatou šálou, o které se později Don vyjádřil jako o chíplé kryse.
"Vodku, celou flašku," poručil si Starej. Dostal ji a mohutným loknutím do sebe půlku vyprázdnil. Ostatní muži nechali láhev kolovat. Odkudsi se zjevila jedna z místních děvčat. Byla to vysoká a pěkná Ukrajinka. Starej ji hned zmerčil a opileckým váhavým krokem se k ní vydal. Mezitím se snažil udržet rovnováhu a zároveň se vyhnout okolo stojícím židlím a stolkům. Rukou kontroloval prostor před sebou.
"Ty, jo ty, chceš voklátit?" zeptal se dívky drsným chraptivým hlasem a ovanul ji lihovým dechem. Ukrajinka se na něj mlsně usmála, chytla ho za ruku a už stoupali nohru k pokojům. Starej ještě cestou nahoru něco nesrozumitelně mlel, ale pak se jeho hlas ztratil někde v prvním patře. Zábava byla v plném proudu, když před hampejzem zaskřipali brzdy a ozvalo se bouchnutí dvířek. Někdo si všiml polních policistů s půlměsíčitými emblémy, zavěšenými na hrudi. Vojáci s nasazenými puškami vlezli dovnitř a jali se kontrolovat doklady. Všechno šlo hladce, když zkontrolovali první tři stoly. Náhle se zarazili u baru a chystali namátkou zkontrolovat tankistu, zpitého úplně pod obraz, objímajícího láhev kořalky a zpívajícího vlastenecké písně.
"Vaše doklady, vojáku," pronesl četník povýšeně. Tankista se na něj podíval, mávl rukou a vyřvával dál. Přistopuil k němu další polní policista a vzal ho za rameno. Rázem dostal takovou ránu pěstí, že přeletěl půlku místnosti a zastavil se o dveře. Don, Bohr a dalších pár vojáků se začalo hlučně smát. Jeden z policistů, asi velitel skupiny, se k nim prudce otočil a změřil si je ledovým pohledem. Pak si od nich vyžádal doklady. Znenadání se z přítmí za ním vynořila obrovská postava rotmistra Heincka z páté čety. Jemně poklepal policistovi na rameno, a když se otočil zatmělo se mu před očima. Strážmistr přeletěl přes celou místnost a následoval kolegu ven z otevřených dveří. Druzí dva polní policisté začali zmateně ustupovat, než je někdo drapl za límec a vyhodil ven.
"S vámi jsme ještě nezkončili," řval strážmistr, když startoval motor.
"Di se bodnout,kokote," vykřikl kdosi uvnitř.
Bohr si lokl z láhve kořalky a podal ji jednomu desátníkovi, který byl do jejich skupiny přivelen ze zničené čtvrté skupiny.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se ho Don.
"Ulrich Stolbe. Naše jednotka byla zničena. Potom mě převeleli k vaší četě. Mluvil jsem jen s pár lidma, ale na první pohled jsou to bezva chlapi," řekl a zasmál se.
"Hlavně si dej bacha na Starýho, v kartách tě vokrade i vo poslení chlup," řekl Bohr a potáhl z cigarety.
"Hele a proč tobě tu řikaj Don," zeptal se Stolbe.
"No to je jednoduchý," odpověděl Bohr za Dona, který jen otevřel pusu a chtěl cosi říct," ten kluk ve Francii a v Polsku kšeftoval se vším, s čím se dalo. Řídil takovou malou burzu. Pár chlápků co skřípnul bylo ňákej čas v nemocnici, tak z něj udělali hlavu něčeho jako mafie. odtud ta jeho přezdívka,víme?" Stolbe se zasmál a přikývl hlavou. Napil se z láhve a postavil i na barpult. Zapálil si cigaretu a nabídl všem okolo. Don si ji od něj vzal a zapálil.
"U nás v rotě byl taky takovej chlápek. Kšeftoval s těma věcma, jak se na ně lepěj kurvy. Prej ruskejma. No a voni mu na to přišli. Dostal provaz za vokrádání mrtvejch," Stolbe se znovu napil a zadíval se do lokálu. Pozoroval hlučnou skupinku dvou tankistů a jednoho pilota, jak hrají poker. Ti tankisté podváděli tak okatě, že si toho musel všimnout i slepý. A když ne ten tak aspoň poloslepý.
"Jó, vobčas se to posere. Vždycky to prostě nejde," uzavřel debatu Bohr.
Blížilo se k půlnoci, ale zábava stále neutichala. Právě naopak. Přišlo pár novách hostí a několik nových děvčat. Don se Stolbem vedli opileckou debatu o tom, jak dlouho vydrží chlap stát na hlavě když mu okolo jezdí jeden T 34 za druhým a hrozně se tomu smáli. Nějaký desátník běhal ven pořád v jednom kuse zvracet. Už tam musel mít pořádnou hromadu. Lokál byl narvaný k prasknutí a tlustá bordelmamá se nepřestávala ohánět. Bohrovi ale pořád nebylo jasné, čím se tu platí. Pak mu nějaký vojín vysvětlil, že jednak markami, rubly a pak tím, co má kdo po kapsách. Jeden zásobovač se tu prý pokusil zaplatit ruským automatem. Prý mu ho uznali. Z pokoje nevyšel do poledne druhého dne. Byli zrovna uprostřed debaty o tom, kdy chodí Adolf na záchod, když se ze schodů vynořil Starej. Měl hodně utahaný výraz a a uniformu rozepnutou. Zamířil námořnickým krokem, mezitím porazil pár židlí a zlostně do nich kopl, jakoby ony za to mohly, k baru.
"Tak tahle seňorita na mě dlouho nezapomene," vyšli ven. Fronta východním směrem nebezpečně duněla a výbuchy zněly tak nějak blíž. Nebe získávalo příznačnou nachovou barvu, neomylný důkaz blížící se palebné linie.
"Sousedi se blížej. Takhle to je dycky," utrousil Stolbe.
Neuplynula ani hodina a na náves se vřítil kubel. Vyskočil z něho jakýsi kapitán a utíkal na velitelství úseku. Zanedlouho na náves vjela i početná kolona obrněnců, samohybných děl a stíhačů tanků.
PRŮLOM!
Potvrdilo se to, co všichni předpokládali. Nepříliš silná obrana fronty v oblasti Tomarovky nevydržela nápor útočících sovětských obrněných klínů a zhroutila se. Ruská pěchota následně prolomila frontu na dalších dvou místech. Průlom byl široký asi dvanáct kilometrů a ani lokálními protiútoky a těžkými boji se nepodařilo frontu znovu zacelit. Začal se tak formovat nebezpečný výbežek.
Bohr a jeho přátelé seděli v útrobách obrněného transportéru, zařazeného do kolony dalších takových aut. Noční nebe bylo zbraveno do fialově-rudé barvy. Celou tou rudou stěnou prostupovalo matné měsíční světlo, doprovázené silným odleskem hvězd. Na horizontu problsekovaly ostré zášlehy vybuchujících bomb a dělostřeleckých granátů. Bohr pohlédl na nebe. Bylo poseto žhnoucími raketami, zanechávajícími za sebou ohony plynů a kouře. Brzy začaly ostře klesat k zemi a působit hotovou spoušť v ruských pozicích. Z obzoru vyrazila stěna ohně, kouře, plamenů a k nebi letěly tuny vyrvané půdy. K tomu se přidalo oslabené německé dělostřelectvo a narychlo sehnaná letecká podpora. Rozpoutal se tankový protiútok. Stolba poklepal Bohrovi na rameno a ukázal mu kamsi k malému háji stromků. Hnalo se tam asi dvacet tanků panzer IV a pár samohybných děl. Tankové kanóny začaly práskat a ze směru střelby přicházely duté výbuchy a gejzíry vytržené hlíny.
Konvoj zastavil nedaleko malého návrší, odkud byla řízena sovětská útočná operace. Vojáci vyskákali z aut a ukryli se ve škarpě.
"Naším cílem je zmocnit se toho pahorku támhle, přímo před námi. Podpora tu bude co nevidět a děla drží ruské minomety v šachu. Na signál zelené světlice vyrážíme!" křičel nadporučík Polanski ve snaze přeřvat okolní dunivý rachot výbuchů a střelby. Z týlu přihrčela osmička tanků panzer IV, následovaná dvěma samohybnými děly StuG. Tanky zaujaly pozice u jednoho ze zničených zákopů, v nemž ležela zohavená mrtvá těla. "Tak co kurva bude?" zavrčel Don. Popruh kulometu si přehodil přes rameno, vyklopil podpůrné nožičky a natáhl závěr. Ostatní vojáci si připravovali zbraně a granáty. Dělostřelectvo dunělo dál a mezi mraky vypáleného střelného prachu, oblaky kouře a dýmem, který stoupal ze zapálených vraků německé i sovětské bojové techniky, se proplétaly bojové letouny, bojující mezi sebou i napadající pozemní cíle bombami, raketami a kanóny. Kdesi byla prolomena německá obrana a rozpoutala se tu divoká přestřelka. Díky včasnému zásahu skupiny obrněných vozidel byl menší počet proniknuvších ruských samohybných protitankových děl zničen. Na proraženém frontovém úseku začínala mít Rudá armáda navrch. Německá pěchota začínala ustupovat před sovětskými obrněnými skupinami a neskutečnou pěchotní převahou. Už to vypadalo, že se celý úsek totálně zhroutí, když na hořící obloze vzplály dvě zelené světlice. Vylétly k obloze a ozařovaly slabým zeleným světlem bitevní scénu dole pod sebou. Pomalu a syčejíc se snášely k zemi, až uhasly dopadnuvše na ruskou zem.
Tanky, obrněné vozy a samohyby se daly naráz do pohybu. Koncentrovaná dělostřelecká podpora začal ostřelovat stále postupující ruské síly. Cílem útoků bylo vrazit mezi postupující Rusy klín a rozdělit tak uskupení na dva veliké kotle.
Pěšáci beželi po stepi a tu a tam mezi jejich širokou a roztaženou formaci padla mina. Bohr utíkal vedle Starýho a svoje samopaly svírali pevně v rukou. Celé okolí bylo v agónii. Země se třásla a obloha hořela. Útočné čety s plamenomety a naszaenými bodáky narazily na první Rusy. Bitva nabrala na obrátkách. Bohr dopadl do jednoho z okopů a samopalem pálil na ruské pěšáky, přibíhající na pomoc minometnému družstvu. Vojáci s výkřiky popadali jako kuželky. Don s kulometem řádil u vchodu do zákopu a postřílel asi patnáct sovětských vojáků, ukrývajících se za šestikolovým obrněným autem. Než se ridič nadál a zaměřil kulometčíka, vzneslo se jeho auto několik metrů do vzduchu a dopadlo přímo pod pásy projíždějícího Tigera. Jeho dělo trhlo dozadu a v dálce vybuchl řítící se sovětský náklaďák.
Celá Bohrova četa bránila několik desítek metrů dlouhý zákop a odrážela jeden útok za druhým. Starej vystřelil z karabiny a skrčil se na podlahu zákopu. Nabil nových pět nábojů, vylezl zpoza kaponiéry a pálil po útočících Rusech. Zabil asi čtyři, než si ho všiml ruský kulomet a vysypal na jeho místo skoro polovinu zásobníku. Kulky se zaryly do stěny zákopu a přeťaly ostnatý drát před ním. Starej padl na podlahu a obličej mu pokryla hlína.
"Hovado jedno blbý, zasraný. Je tam nejmíň celá Rudá armáda," plival hlínu okolo sebe a hledal svoji pušku. Ležela o pár kroků dál. Bohr mu ji podal a mezitím si vyměnil zásobník v ruském samopalu. Nový útok ruských pěšáků smetl minometnou pozici, která kryla útok dvou granátnických rot. Transportér s pěšáky se na okamžik ocitl bez krytí, než se připojil ke třem tankům, střílejícím na blížící se ruské SU76, samohybná protitanková děla. Po polní cestě přijížděly čtyři flakpanzery. Jejich dvacetimilimetrová čtyřčata bouřila a v dálce rozbourávala ruské opevnění. Poslední jedoucí Wirbelwind byl zasažen polním dělem. Ostatní flakpanzery kryly ty z posádky, kteří z hořícího obrněnce vyskočily, než vybuchl.
Do zákopu vskočil Polanski. Levou ruku měl zavázanou, obličej také a z pravé nohy mu tekla krev. Přes rameno mu vysel samopal a za opaskem měl dva granáty.
"Musíme se zmocnit toho pahorku, za tři minuty začne hlavní útok!" křičel Starýmu do ucha.
"A s čim tam máme asi tak kurva jít,pane nadporučíku? Nikde tu neni ani hovno!" řval na něj Starej. Rachot okolní bitvy snad ještě zesílil. Poručík mu beze slova ukázal kamsi dozadu. Plazila se tam řada Tigerů, panzerů 4, StuGů a další obrněné techniky. Pěšáci stříleli po všem, co se v okolí hnulo a nosilo ruskou uniformu.
"Roto, vztyk!" zaječel kdosi. Muži se zvedli a zase utíkali vpřed. Proskakovali gejzíry před nimi ze země a naprosto náhle tryskajících gejzírů. Stříleli úplně naslepo a od boku. Ti, kteří byli vyzbrojeni puškami, se snažili šetřit, ale brzy jim náboje došli. Starej zahodil svoji karabinu a zarazil bajonet do žaludku nějakého plazícího se Rusa, který neměl levou nohu. Vzal mu jeho špagin a běžel za ostatními.
Pahorek čněl ze tmy jako nějaká strašlivá hora, chrlící oheň. Protitankové pozice, které ruský velitel umístil pod vrcholek, pálily po postupujících tancích. Granáty už několik tanků proměnily v hořící koule a trosky. Pěšáci zase zapadli do zákopů, původně vykopaných Němci, a čistili je bajonety, pažbami a lopatkami, plamenomety nevyjímaje, metr po metru. Bohr skočil za jednu z překážek a vysypal zbytek zásobníku do ruského majora, vedoucí své družstvo do útoku. Kulky mu rozdrtily kolena a roztrhaly hrudník.
"K zemi!" zaječel Don a odhodil kulomet do kráteru. Za oborem se rozpoutalo děsivé ječení. "Stalinovy varhany", několika hlavňové raketomety, zahájily podporu pěšáků a tanků, nastoupivších do další útočné vlny. Raketami poseté nebe se ocitlo v jednom ohni, když střely dopadly. Ohnivé bouře se rozlily tam, kam střela dopadla. Řvoucí a hučící střely dopadaly všude, i mezi běžící ruské pěšáky.
Celé to obrovské bojující uskupení se otočilo a utíkalo zpět. Rusové i Němci. Všichni utíkali. Jeden z Tigerů dostal přímý zásah a do výše bezmála dvaceti metrů vyletěla jeho věž a zabořila se kus od něj, cestou rozmačkala německé pěšáky, plazící se pryč od toho pekla.
"Kurva to je bordel! Z toho by se jeden posral. Musíme vodsaď vypadnout, nebo nás to rozmlátí. To zas Ivan jednou dostal zásoby!" řval Starej a mával na zbytek svého družstva, plazícího se s mnoha zraněnými pryč. Bohr se opřel o vrak několik dnů zničeného ruského T34, jehož pravý bok byl úplně rozervaný.
"Sme v hajzlu. Za náma je stádo Ivanů, před náma už po tomhle mejdanu neni nic, co by připomínalo týl," řekl Bohr malomyslně. Starej seděl na jednom z ozubených kol a zíral do země.
"Co je?" zeptal se Bohr se zájmem.
"Don tam zustal," řekl prázdně.
"Co!? to neni možný. Musí tu někde bejt," Bohr vyskočil a pátral očima po zničeném a hořícím horizontu. Několik kilometrů odtud plál les, stály tu vraky, hořící i zničené a ohořelé. Motaly se tam mátožné postavy ruských i německých vojáků i tankových posádek.
"Viděl ho chcípnout? Viděls ho?" naléhal zoufale Bohr.
"Já...já nevim...bežel vedle mě, pak se to celý votřáslo, já vodletěl dobrej kilák daleko. Prostě tam nebyl, když sem ho hledal," Bohr si zdrceně sedl na předek zničeného tanku. Okolo se přehnal německý kubel, následovaný rozjetým polopásovým transportérem.
"Vstávej, musíme ho jít hledat," řekl chabě. Starej se na něj podíval unavenýma očima. Lokl si polní láhve a samopal hodil do trávy. Pomalu zavrtěl hlavou.
