Obecný kurs sémiotiky

Saussure, Saussure

ten moc zkusil

- -

víc než Násir

            Orian de Saint-Nectaire

YZ

Na severu Kypru vznikl podivný stát, který neuznává žádná země kromě Turecka. Turecko i Řecko jsou sice v nějakém paktu, ale rvou se o ten ostrov jako psi. Nepředstavujme si ovšem žádné hafany, jsou to spíš mopslíci nebo pudlové, ale přece jen psi. Jenže mně je to jedno, Turek nebo Řek anebo Žid, NATO nebo Varšavská smlouva, katolík, ateista nebo mohamedán, nebo surrealista, bankéř nebo bohém, každý má svou pravdu a své právo žít na tomto světě. Jediné, co nenávidím, jsou Tswanové. Odporný, malý a skrz naskrz prohnilý pronárod žijící své poklidné, hnusné osudy někde na severu Jižní Afriky, v té zvrhlé díře. A někteří jeho příslušníci mají dokonce tu drzost nazývat se „lidovými umělci“. Dokonce to po nich opakují i v televisi. Jakýsi dementní jihoafrický umělec přivedl ty holomky do svého atelieru a vytváří s nimi tzv. primitivní umění. A randy se jim jenom sypou. Ostatně, jejich přihlouplé sošky mě nestaví, co mě rozpálí, jsou jejich zvyky – třeba způsob manželského soužití, skladba jejich jídel. Ohavné. Monstrosní. Větších zmetků by člověk nenašel na celé planetě.

W

Toužil po okázalosti, ale byl moc malý. Všechno na něm směšně viselo. Atributy, od kterých očekával, že mu přidají na zajímavosti, lovil v obrázkových časopisech kultovního charakteru, které své odběratele pobízely, ke stále větší soutěživosti. Když se Pavel dočetl, že anglický podzim je out a in je babí léto v Nové Anglii, neunesl to a hodil celý svůj vezdejší život za hlavu. Odjel do Irska, kde se nechal zaměstnat v kuchyni.

S

Když se Empedoklés vrátil ve zdraví z kráteru Etny, zjistil že mezitím uběhlo na zemi 2 500 let a každý ho má za blázna. Filosofové ho vzali do Athenea. Tam mu dali přečíst Gilberta Duranda Figures mythiques et visages de l´oeuvre, Antologii černého humoru, několik čísel Hlasu krve, Totem a tabu, Kurs obecné sémiotiky, Co zbylo z anděla, Sebrané dílo Martina Heideggera, Necronomicon Colina Wilsona, kompletní sešity Čtyřlístku 1969-1974 a Vzpouru mozků. Dvanáct měsíců strávil Empedoklés v Atheneu. Koncem dubna vyšel na ulici a filosofové tvrdí, že vypadal jako člověk, který má něco za lubem. Také to byla pravda. Tak ohně jsem se už nabažil a teď zkusím vodu, řekl si – a že se v tom Atheneu lecčemus přiučil, byl tentokrát opatrnější, i dával si ji po kapkách. 

EF

Člověk se poměrně snadně rozhodne mezi tím, zda si koupí kalhoty nebo žehličku, ale nad otázkou, jakou ze žehliček by si měl zvolit, obvykle ztroskotá. Začne to tím, že vybírá mezi několika typy. Po dlouhé době – a celý ten čas chodí zmačkaný jak šuspajtl - se rozhodne pro určitou značku. Vzápětí se do jeho zdánlivého klidu vkrade nová otázka. Nejen, kde ji koupit, jakou variantu, s jakými přílohami, ale také, kde probíhá nějaká soutěž spojená s nákupem, kde mají slevy, akční ceny, kde krach cen, bojkot cen – a pokud mu nepřijdou na pomoc Vietnamci, chodí dodnes jako utržený od řetězu.

A

V Karlových Varech mají skulpturu připomínající události kolem listopadu 89. Tehdy, přesně řečeno 10. listopadu, se stalo něco nečekaného. Autobus z Prahy zastavil na červenou a v ten okamžik přecházela ulici skupina chuligánů z domu pionýrů a mládeže. Řidič nezaváhal a otočil to zpět do Prahy. „Co vás to napadlo, přeskočilo vám?“ křičela na něj žena, na kterou ve Varech čekalo pět medvědů s Cibulkou. Ale jemu to bylo jedno, na všechno se vysral a za pár dní mu to dalo za pravdu.

<

Milý Pepo, mě nezajímá, že „pole čekají“, ke špičkovým informacím se člověk dostane jenom jednou a jenom na špičkových universitách ve Státech. Zklame ten, kdo zůstane v Čechách, ztratí kontakt s realitou. Akademickou kariéru možná uděláš i doma, ale dobrý životní standard poskytne jenom UCLA, Stanford, Berkeley. Samozřejmě, pokud jde o přednášejícího profesora. Já zatím přednáším pro mladší studenty. Je to po pravdě setsakramentská práce. Jednou mě proděkan nachytal, jak si při přednášce krájim klačenku. Ale co já mu mohl říct? Že nesnášim klustý?! Není také pravda, co se říká o „americkém harašení“. Osahával jsem jednu učitelku nebo studentku (byla to černoška) ve výtahu a ona ani necekla. Asi to byla kurva. Píšeš mi, že poslední disketa došla poškozená. Spíš to je tím, že jsi jí neuměl otevřít. Zdůrazňuji proto, že tento dopis otevřeš ve WORD 2000 pod jménem A letter to Pepa.doc. Mimochodem, ta černoška mě žaluje. Prý jsem o ní řekl, že je kurva. Ale o to jsem psal jenom tobě. Z toho Pepo vidíš, jak tady ty informace hemží.

X

Antropoložka Margaret Meadová nosila na svých cestách neprůstřelnou vestu, protože těm špinavým domorodcům nevěřila. Dokazuje to fotografie na s.121 Dějin sociální a kulturní antropologie (Praha 1994) od Václava Soukupa.

[

Ty ponožky jsem si koupila v pětapadesátém roce, když jsem šla na prvomájový průvod. Viděla jsem v nich Blansko, Balaton, Bibione i Thajsko. Stála jsem v nich ve frontě na špekvuřty i ve frontě na Toscu. Poslouchala jsem v nich přednášky o amway, o nádobí z oceli a taky Patočku. Pracovala jsem v nich jako referentka v Památníku národního písemnictví, jako dělnice v Diturvitu, jako vedoucí zájmové organisace pro likvidaci radioaktivního odpadu a vposled na životním prostředí. A prožila jsem v nich vášnivé noci s dělníkem z vrtů i s profesorem Geprtem. To bylo před týdnem, od té doby jsem neviděla ani ponožky, ani Geprta.

]

Jedině jistota, že se vždy mohu spolehnout na své kormidlo, mi dodává tolik potřebnou rozvahu. Přede mnou je otevřené moře. A vlastně všude kolem mně, kam se jen podívám. A to je po pravdě jediná věc, na kterou se mohu dívat, protože posádka mě opustila a loď vzala s sebou. Taková je tedy moje situace. Vidíte, že není jednoduchá, ale moře je klidné a žraloků pomálu.

m

Železniční návěstí svítilo na volno. Pan lokomotiva zahoukal a vlak se rozjel. Několik cestujících se probudilo a řeklo: „Koubková je za všechny prachy.“ - „No jejej,“ povykoval mašinfíra a prohučel tunelem. „Sněží!“ povykovaly děti v dobytčích vagónech, ale nikdo je neposlouchal, protože Koubková řídila strojvůdce a koukala a houkala a syčela a pyskala. To byla šťáva na jejich hovězinu. Cestující se servilně ukláněli a halekali: „Ve Slavíně veleslavně skončíte naše divu z bodenbahnu.“ A pokrlali. Koubková - ale docela jiná - Kubíčková - a ani né ta - Jana Vodrážková, ale už doopravdy jenom ona, zastavila vlka o vlak a smrti se protáhl prázdný vak a ve vlaku nezůstala ani noha naživu.

{

Bílé kytky zavoněly pod okny a placky ovesných vůní zamířily opačným směrem a proudily oknem na zahradu. Mrtvý tovaryš Jan vešel do světnice, mrtvé světlo z jediné svíce a záclony jako rubáše ševelily škvory a šváby. „Tys mě zabila plackou,“ pronesl Jan těžkým, zamlženě sychravým hlasem. Jeho dech sladký a lepkavý jako lukulum opanoval místnost. „Otevři dveře Honzo a nech mne být,“ řekla mladá a pružná dívka. Jan nedbal její prosby a blížil se k ní dlouhými kroky. V polovině druhého kroku se prudce otočil až téměř ztratil rovnováhu. Dívka stále pracovala na plackách u okna a záclony i na tu dálky ševelily.

|

Kdesi na jihu, v bublavém, bažinatém údolí těšil herec Jakub poslední své obecenstvo - psi z opuštěné vesnice. Vesnice to byla pěkná. Spoustu filmů zde natočily. Samé prasárny.

¤

Být tak kruhem v kružnici. Tohle není život. To je painball.

—�—

Ptáte se na slavnou éru ve Wolkerce. Moravská jizba, pokud si vzpomínám, byla asi osmým podnikem, který v tom sklepě otevřeli. Před tím se to jmenovalo Vinotéka Artur, Music Bar, před tím U hrocha, pak U slona, pak U Martina, U Pavla. Když tam poprvé otevřeli hospodu, jmenovala se Vinárna Sud. Pravidelně jsme se začali scházet krátce potom, co to pustil Pavel. Martin nás neviděl moc rád, snad kvůli Pavlovi, U slona nás vyhodili, Hrocháč měl věčně zavřeno, z Musicu jsme odešli sami, na Artura jsme neměli, ale zato Jizba je super, škoda, že to už nejde tak dobře.

ª

Pokaždé jsem předstíral, že spím, ale vždycky na to přišli. Táta se hrozně rozčiloval, že jsem podvodník. A bylo to ještě horší, když jsem se přetáhl peřinou. To namíchlo i mámu a přikrývku mi strhla a musel jsem jít. Když jsem zrovna nemusel ráno do školy a mohl sem si hrát, tak to sem právě nesměl. Máma i táta mi sebrali hračky a šup, pudeš se dívat na zakázaný filmy. Táta byl totiž děsně proti režimu a někdo mu v hospodě řekl, že ty filmy s hvězdičkou jsou protistátní.

«

Vyloženej ranař, prudkej, neúhybnej. A všechno bral s humorem. Třeba, když mu před stadionem naší Rudý hvězdy Trnovany ukradli auto. Jen se usmál a řek: „Však vona mi Hvězda koupí novej.“ Jako obvykle se plet a tak to s nim bylo pořád. I když mu umřelo dítě na spalničky. Ten večer prohrál v kartách garáž. Kterou neměl a tak mu kámoši rozbili držku. Obrazně řečeno, protože po pravdě mu tak vykloubili obě nohy, že vod tý doby chodil jak ten Pejrak, co na něj furt čuměla jeho manželka, než mu utekla. No, von se ňák zmátořil, jenže po vosumadevadesátym mu sebrali důchod a musel znovu do práce. A tak přišel k tomu, že v chemičce vodstavil provoz a byl nezaměstnanej, ale tu vodstávku splácel pořád. Tak začal psát do Dívky, aby si přivydělal. Nakonec musel psát i do Chvilky pro tebe a do Života. Úplně se složil. Jak byl předtim troska, tak teďka byl tak nějak větší.

´

Barva hříchu je pro mě modrá. Ne modrá jako je modré nebe nebo moře nebo hory v dálce, nýbrž jako je modrý odstín zvyku. Moje první dívka měla krásné dlouhé nehty a lakovala si je takovým zvláštním odstínem modře. Byly tak dlouhé, že se nemohla vysmrkat a buď se do krve poškrabala, nebo to prostě vyfrkla. Pak přišel porod, po kterém jí vypadaly vlasy i ty modré nehty, ale já jsem si na ně tak zvykl, že jsem si je nechal, i když už jsme spolu nechodili.

µ

„Dobrej model,“ prohlásil Jarmil a obdivně se na Fidora podíval. Fidor to začal balit, ale kámoš ho chyt za rukáv a zatahal. „Co blbneš?“ – „Počkej, eště se chci podívat.“ – „Až doma.“ – „Vodkaď vůbec máš tenhle model?“ – „Z Berlína.“ – „To bude kouř, normálka pravý, takový se už nedělaj,“ uzavřel Jarmil. „Dneska se to jmenuje jinak,“ začal poučovat Fidor, když viděl, že má tentokrát nad kámošem vrch, „Němci tomu řikaj prostě ´téčko´ a vyrábí to někdo jinej a taky je to vo dost dražší než ve Východním Německu.“ – „Neřikej, kolik takováhle lokomotiva může stát, tak přesnej model to zase není.“ – „No, táta za to dal patnáct marek.“

¹

Stál jsem jako přimražen (nebo opařen) nad sklenicí, ze které jsem se chtěl napít. Občas mám totiž žízeň. Zjistil jsem, že ta sklenice je vlastně zrcadlo, voda se v něm odráží a natočit se nedá. Jenže, co jsem měl dělat, když mi za čtvrt hodiny jel autobus? Musel jsem se napojit z kohoutku.

ü

„Tým finišoval účetní audit pod mým vedením.“

„Kde jsi byl?“ opakovala Verča otázku.

„Dotahovali jsme až do jedenácti.“

„Kde´s byl?“

„Potom jsem šel na eskvé.“

„Co to je, ty nulo?“

„Skvoš, doprdele, skvoš je to. Jestli nechci, abych vypadnul ze společnosti, musím to umět. Věro, neumíš se ovládat aspoň před lidmi?“

„Narozeniny jsem měla včera, jestli myslíš tohle.“

„Ale dneska…potom jsem šel trochu zapít zápas s kolegama… pak někam odešli a já čekal… v parku prohrál jsem… ten starej bez kalhot… povídal, že ve Valdicích to chlapi dělaj normálně… no já taky… a pak večer pan Macušita… taky normální… měl bílý fousy a zažloutlý prsty…“

oWo

Nikdy nekritisuji a nepošklebuji se a nejsem sarkastická a z nikoho si nedělám legraci. Mně se totiž nelíbí ledajaká vtipnost. Mám ráda jen takovou legru, když se například řekne: Robert Musil, ten moc zkusil. To je přece k popukání. Nebo slovní hříčky typu genithálie. Dobré, co? Taková jsem já.