Hospoda byla plná. Dnes se oslavoval nástup nového vévody. Starý vévoda zemřel na nějakou nemoc a jelikož neměl potomky, bylo dost těžké čekat na to, kdo jeho místo nahradí a jaký bude ke svým poddaným. Ale vypadalo to, že je to muž který ví co a jak a tak byl důvod k radosti. Byla tu i spousta lidí, kteří byli ochotni slavit i to, že přežili další den a nějaký nový vévoda je naprosto nezajímal. Ať už tak nebo tak, bylo tu lidí jako much a najít volné místo u stolu bylo velice obtížné. Vždy když někdo opustil svoji lavici, mohl počítat s tím, že se na své místo již neposadí. U každého stolu se probíraly všední problémy a pomluvy se šířily rychleji než povodeň. Mladý Pedar měl v sobě pár piv a byl rád, že může být mezi ostatními muži a ti ho berou. Když naposledy opouštěl tohle město byl jen pomocníkem kováře který by zůstal nadosmrti pomocníkem. Kovář měl vlastního syna, kterému hodlal předat živnost a tak by Pedar dělal neustále jen pomocníka. To nechtěl a tak raději opustil město se skupinou vojáků směřujících na jih. Býti vojákem a vydělávat si válkou to oceňovala spousta dívek a to bylo to co si Pedar nyní přál nejvíce. Být obdivován spoustou dívek, které by se praly o jeho přízeň. Sice nikdo nevěděl, že ten meč co má u pasu ukradl kupci, kterého přepadl ještě s pěti kamarády, když dezertoval a jeho parta přepadala aby měla co k jídlu. Válka sice stále byla hrozbou, ale tady těch končin se moc netýkala. Všude po lesích byla spousta zběhů, kteří přepadali pocestné aby měli co k jídlu. On byl jedním z nich. Ovšem občas si rád zašel do města aby si mohl užívat s děvčaty a vymýšlet si pohádky, že je posel s důležitým psaním pro vévodu a ten mu dal pár zlatek aby si odpočal než se vrátí do své posádky na jihu. Spousta lidí mu to věřila a rádi ho zvali aby ukázali náklonnost jeho počínání a uznání jeho odvahy. Teď už však bylo pozdě a Pedar nebyl zvyklý pít tolik co dnes. Ovšem stále se ještě držel na nohou a když se mu začalo dělat špatně, opustil raději hospodu a venku se nadechl svěžího podzimního vzduchu. Zima už byla cítit, a bude třeba vymyslet, kde strávit kruté zimní období. Došel k rohu hospody a zahnul do boční uličky. Zastavil se u hromady odpadků. Kočka vyrušená jeho příchodem zavřískla a vystřelila kamsi do tmy. Pedar se za ní chvíli díval a pak se vymočil na tu hromadu. Rozhodl se, že se projde. Zadek ho bolel od celodenního posedávání v hospodě a tak by mu malá procházka nočním městem mohla provětrat hlavu.

Lampy nepravidelně rozeseté na budovách a vývěsní štíty hlásající nejrůznější obchody míjel bez zájmu. Přemýšlel nad tím, že se možná do lesa nevrátí. Co tam. Čeká ho jen krutá zima a jídla opravdu není mnoho. Možná by mohl požádat nového vévodu o místo v jeho sídle. Je mladý a silný a takové muže určitě bude vévoda potřebovat. Nebo by mohl možná...... něco přetrhlo jeho proud myšlenek. Zastavil se a zaposlouchal. Někde před ním slyšel dusot nohou. Vytáhl svůj nový meč a rozhodoval se. Kdyby to byl někdo důležitý, kdo tady potřebuje pomoc a já mu pomohl, mohl bych se dostat třeba do přízně v radě města nebo by mě konečně vzal starý Gared k biřicům. Pedar byl rozhodnut. Rozeběhl se vpřed. Doběhl za zatáčku a uviděl hořící dům. Nasucho polkl. Tohle nečekal. Několik lidí na druhé straně už křičelo známé “Hořííí, spaste duši!!!” Ale to nebylo to co slyšel. Teď to slyšel zase. Z téhle malé uličky. Rozeběhl se do ní. Byla slepá. Na jejím konci v šeru spatřil několik postav jak mávají a tlučou do něčeho nebo někoho? Pedar vykřikl bojový pokřik a zaútočil. Z větší blízkosti už dokázal jasně rozpoznat tři menší tmavé postavy s obušky, kterak stojí nad nějakým tělem. Odhodily obušky a i v šeru zahlédl ostří zbraní. Ale nemyslel na nebezpečí. Viděl před sebou jen Gareda velitele městských stráží, jenž mu podává ruku a nazývá jej hrdinou a zachráncem bezbranných. Ačkoliv prošel jen zběžným výcvikem s mečem a účastnil se jen dvou větších bojových akcí, s mečem to docela uměl a byl hrdej, že porazil i o dost zkušenější šermíře. Teď mu hlavou problikávala jedna šermířská akce za druhou jak jej ho to učili. Možná, že by byl rozhodně lepší proti třem vrahům s dýkami, ale to by nesměl mít v sobě tolik piva, jenž mu zpomalilo reflexy a omezovalo myšlení. Několik rychlých výpadů, zamotala se mu hlava a musel ustoupit. Když ho jedna čepel řízla lehce přes předloktí, vystřízlivěl úplně. Tohle nejsou normální rváči či žebráci co přepadávají v uličkách. Tohle jsou profesionálové. Pohybovali se s neuvěřitelnou lehkostí a jedině Pedarův dlouhý meč je držel zkrátka. Kdyby měl jen dýku, věděl, že by byl mrtev. Srdce se mu rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí a v puse měl najednou úplně sucho. Ruce se mu třásly a on jen stěží vykrýval po sobě rychle jdoucí série útoků. Neustále ustupoval a to, že byla ulička úzká ho zachránilo od okamžité smrti. Tihle by ho rychle obešli a ukončili jeho život. Takhle nemohli a úzká ulička jim dokonce bránila v sehraných útocích. Pedar byl i přes chladnou noc zpocený jako v létě v kovárně. Jeden z útočníků udělat teď trochu delší výpad a minul. Pedar cítil jak se jeho meč zakousl do masa a jeho protivník zaklel a ustoupil. Hned ho vystřídal druhý. Neustále na něj útočili dva. Přes svoji obranu řval o pomoc. Strach ze smrti se mu zakusoval hluboko do srdce a zpomaloval jej. Ucítil něčí přítomnost za sebou, vyjekl a tnul po dalším útočníku jenž se objevil za jeho zády. Jak se tam proboha mohl dostat? Odpověděl si sám. Nebyl to další útočník, ale jeden z městské gardy která se tu oběvila. Bylo jich pět. První dostal Pedarovým mečem rovnou na klíční kost a zachraptěl bolestí. Krev mu naplnila hrdlo a ačkoliv se pokoušel promluvit, nemohl. Jeho oči se rozšířily ve chvíli kdy vydechl naposledy. Dva z dalších gardistů strhli Pedara k zemi, kde do něj tloukli jako do pytle.

Ursus se díval na mladíka jenž zasáhl mezi něj a ty vrahy. Znal je. Byli to Senlatovi psi. Jeho osobní zabijáci. Proč je proboha poslal na mě? Vždyť jsem dělal co chtěl, měl jsem pro něj i tu listinu. Tak proč mě dal zabít? Kvůli tomu ohni? Vždyť se to nestalo poprvé a většinou mu to tolik nevadilo. Ursus se pokusil posadit. Měl zlomenou ruku a jedno oko oteklé tak, že na něj neviděl. Hlava mu třeštila bolestí. Sledoval toho kluka jak se mu rozšiřují oči hrůzou když poznal, že si vzal velké sousto. Neměl se do toho plést. Bude ho to asi stát život, ale mě pomohl. Mošna s věcmi byla dost daleko od něj. Hned pod provazem ze střechy. Nemůžu se k ní dostat. Pomyslel si. Je příliš daleko. Podíval se do malého výklenku těsně nad zemí. Bylo to okénko do sklepa. Docela malé, ale ne zase tak aby se nedokázal protáhnout. Doplazil se k tomu okénku a zkusil mříž, která jej zakrývala. Povolila. Usmál se a sykl bolestí jak se mu roztržený ret rozšklebil. Stará zlodějská poučka vždycky říkala. Když se nemůžeš dostat do domu přes okno, zkus sklep. Mříže tam většinou nikdo nekontroluje a za ta léta zdivo okolo ní zvlhne od země natolik, že mříž vyrazí i malé dítě. Byla to pravda. Mřiž spadla se železným zařinčením na podlahu sklepa. Teď mu to bylo jedno. Ještě než se po hlavě spustil do otvoru ve sklepě, podíval se jak si vede mladíček proti zabijákům. Viděl pouze jak gardisté stáhli mladíka k zemi a zabijáci se hnali k provazu na střechu po které by mohli zmizet někam jinam. Víc už neviděl, protože se vrhnul do sklepení, kde náraz o podlahu přivolal sladké bezvědomí.

pokračování příště