Furt chodila

Když jsem za hodinu přišel, furt ještě chodila. Sem a tam,  předsíní dva metry tam dva zpátky a pořád brečela.

-          Kdes byl?

-          Na pivě. To tady mám chodit s tebou? Nebo s tebou brečet?

Zas vyčítala. – Umřel. A co kdyby se mi tady něco stalo? Klidně si vodejdeš.

        - Mě je ho taky líto, ale mami, byl to jen pták.

Mumlala něco na druhém konci chodby, ptal jsem se co řekla, ale už se blížila na dostřel.

- Sedm let jsme ho měli a ty si vodejdeš.

Minula mě a já šel hledat krabici. Zastavila se a koukala, jak ze špajzu vytahuju nejrůznější obaly, kelímky a lahve.

-          Snad ho nechceš dát jen tak do krabice?

Nechtěl jsem se čílit, ale délka a projevy smutku mi už přišly nepřímo úměrný velikosti ptačího tělíčka.

-          Máš lepší nápad?, zařval jsem. – Mám mu snad dát udělat polstrovanou rakev?!

Sedla si na botník a nabírala k dalšímu breku.

-          Sedum let jsme ho měli, kupoval ho ještě tatínek, a ty ho chceš dát jen tak do krabice! Kdyby to tak chudák viděl!

Možná se někdy na nás seshora kouknul, ale před hádkama utíkal i zaživa.

Zavřel jsem si v duchu uši a hledal dál. V jedné polici jsem našel spousty prázdných pytlíků od polívek.

Ukázal jsem to do chodby: - K čemu to tady je?

-          To jsou hezký pytlíky, ty se mi líbily.

Tak dál. Konečně jsem našel krabici od cukru. OSLAĎTE SI ŽIVOT, stálo na ní.

Nalil jsem si panáka rumu, co byl na Vánoce, a pokračoval v práci. Když jsem dodělal všechno potřebné, pořád ještě seděla na botníku.

-          Proč sedíš v tý tmě?, rozsvítil jsem lampu nad telefonem.Potřeboval jsem jí nějak dostat pryč.

-           Je mi tady dobře. Jsem mu tady blíž.

-          Komu?

-          Tatínkovi, řekla a vyplázla na mě jazyk.

Když divný den, tak pořádně.

-          Pojď si lehnout, vzal jsem jí pod paží. Dala se vést.

   Přikryl jsem jí dekou, pustil televizi a naladil nějakou politickou debatu. Ožila.

- Koukni, ten darebák, myslela předsedu vlády, -  jak vypadá dobře.

Lehce jsem přivíral dveře, když se zeptala: - Ty jdeš zas pryč? a vykulila oči jak prcek, když se bojí tmy.

-          Jen na chvíli. Nesouhlasně zavrtěla hlavou, ale ani už nevím, jestli na mě nebo do televize.

Ze sklepa jsem vzal malou lopatku a vešel do parku.

   Vrátil jsem se právě, když debata v televizi končila. Matka začala zas co premiér a trvalo by to dlouho, kdybych jí neutnul.

-          Co to je?, zeptala se podezřívavě.

-          Tajemství.

Otvírala balíček, jako by čekala bombu.

-          Ty seš blázen. Vždyť nám zase umře, konstatovala, ale nového kanára opatrně pohladila.

-          Je podobnej tamtomu.

Život pokračoval.

/12.listopadu – 11.prosince 2008/