(Science) fiction a mystika

Vědecko-fantastická, nebo fantastická literatura a mystika – to je zdánlivě nesourodé, až nemožné spojení. Jak by mohl tento „lehký“ oddechový žánr, řazený někde vedle detektivky zasahovat do sféry, kterou ve svých představách máme spojenou spíše s obrazem mnicha, jógina, nebo filozofa?

Avšak právě fikce – ať už vědecká, nebo jiná se často zabývá tajemnem, neznámem, může se zabývat alternativními realitami a nastolovat otázky hranic poznání. Starodávné mýty a pohádky byly definitivně odkázány do sféry nereálna, ale i lidé atomového věku mají stále potřebu tajemna, potřebu hrdinů, potřebu hlubší reflexe světa, touhu nahlédnout do jiných dimenzí reality.

Přestože se klasik a jeden ze zakladatelů žánru Jules Verne se zabýval především dobrodružnými příběhy, nalezneme u něj i hlubší místa. Na jedné straně optimističtí hrdinové bez bázně a hany, na druhé straně se vynoří nevyzpytatelný kapitán Nemo – v jistém smyslu reprezentující Boha, průvodce, skrytou tvář člověka hluboko pod povrchem jevů.

S postupným ochladnutím naivní víry, že by technický pokrok mohl vyřešit rozpory naší civilizace se dobrodružná cesta, která dodnes zůstává jedním z hlavních motivů (vědecko-) fantastické literatury posouvá z fyzické oblasti hlouběji, filosofickým a duchovním směrem, přičemž se mnohdy odpoutává od technologických rekvizit. Vedle literatury „science-fiction“ vzniká literatura „fiction“ přebírající myšlenku reálných alternativních světů, aniž by je kladla do bližší nebo vzdálenější budoucnosti a do přímé souvislosti s technologickým vývojem lidstva.

„Nevědeckou“ fantastiku proslavil zvláště J. R. R. Tolkien svým románem Hobit a později volně navazující trilogií Pán Prstenů. Jestliže se ve Verneových románech odráží převážně optimistický vztah k technice a humanismus, přičemž celkové vyznění postrádá větší hloubku, je Tolkienovo dílo pravým opakem. Série Hobit a Pán Prstenů je velkolepou epickou alegorií duchovní cesty. Ústředním motivem celého díla je nalezení „Prstenu moci“ - (Hobit) a následně cesta k jeho zničení (trilogie Pán Prstenů). Prsten je skrytou příčinou růstu moci Temného Pána – stínu, který hrozí ovládnutím světa a jeho proměnou v peklo. Tento prsten může být zničen jedině vhozením do jícnu sopky v Hoře Osudu, z něhož byl vykován. Hora osudu se však nachází v říši stínu. Jde zřejmě o proces, který je v duchovní literatuře popisován jako nalezení kořene ega (prsten moci) a jeho následné vytržení rozvázáním „uzlu srdce“ - granthi.

Nositeli prstenu jsou bytosti polovičního vzrůstu než lidé – Hobité. Poloviční vzrůst symbolizuje zmenšení ega adeptů duchovní cesty - ostatní bytosti nejsou schopny nést prsten, protože by podlehli jeho magické moci – byť by to bylo z touhy konat dobro. Hobity Froda /srdce/ a Sama /rozum/ ke konci cesty z touhy po prstenu následuje podlý Glum /pud/. Román je naplněn válkou mezi říší Temného Pána a zbytkem světa, přičemž bytosti říše Stínu reprezentují špatné vlastnosti, jejich protivníci reprezentují dobré vlastnosti. Vůdci války na dobré straně však dobře vědí, že smyslem boje je vlastně jen upoutání pozornosti Temného Pána, aby mohla být mise „zničení“ prstenu v Hoře Osudu úspěšná. Přestože Tolkien byl římským katolíkem, z jeho díla není cítit ani závan dogmatismu, naopak svým svěžím duchem dodnes přitahuje lidi na celém světě.

Vývoj na východní straně železné opony také vedl vzhledem ke specifickým podmínkám poněkud odlišným směrem. Science-Fiction východních autorů byla v Sovětském impériu z důvodu propagace vědy a techniky běžně vydávána. Protože cenzoři technice příliš nerozuměli, někteří autoři zde dokázali vytvořit nečekanou oázu svobody projevu. Díla Stanisława Lema nebo bratrů Arkadije a Borise Strugackých se budou jistě číst ještě dlouho. Například proslulý román Stalker (v 1. českém vydání Piknik u cesty) bratří Strugackých končí výkřikem hlavního hrdiny: „Štěstí pro všechny, a zadarmo!“, závěrem ve kterém se odráží mimořádná touha po svobodě ducha.

Slavný polský autor Stanisław Lem se ve svých brilantních sci-fi románech beztrestně zabývá otázkami, které mohli ve východním bloku filosofové jeho generace řešit nejvýše v samizdatu. Jedním z nesporných vrcholů mystického proudu v science fiction je jistě film Solaris, který v roce 1972 podle stejnojmenného románu Stanisława Lema natočil v Sovětském Svazu Andrej Tarkovskij (neplést s nepříliš povedeným americkým remakem z roku 2002 od Stevena Soderbergha). Hlavní dějovou linií románu i filmu je setkání kosmonautů s planetou, jejíž oceán je živý a vědomý. Jak je u Lema běžné, je základním tématem proces poznávání, přičemž poznávající jsou zde současně poznávanými, nejistota rozlišení mezi skutečným a neskutečným, vnitřním a vnějším. Tarkovskij závěr dotahuje do konce a naznačuje splynutí hlavního hrdiny s oceánem – vědomím.

Jistě i jiní autoři by stáli za zmínku (např. A. C. Clark, Kurt Vonnegut a mnozí další), ale oblast science-fiction je veliká, takže spravedlivě ji zhodnotit je úkol spíše pro vědecký ústav než pro občasného čtenáře.